Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 6
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 6
V r. 1997 se Ústřední výbor SPP znovu obrátil na kancléře Helmuta Kohla v dopise týkajícím se nucených prací během Třetí Říše. Organizace obdržela odpověď od zástupce kancléře Helmuta Kohla ze dne 26.7.1997, že otázka reparací je definitivně vyřešena.
V období normalizace polsko-německých vztahů byla tedy výsledkem snah Sdružení dohoda ve formě korespondence se zástupcem Ministerstva zahraničních věcí Dieterem Kastrupem a Předsedou rady ministrů Krzystofem Zabinskim z 16.10.1991.
Dohoda stanovila, že polská vláda zvolí příslušnou organizaci (výbor Organizace polsko-německého usmíření) a že vláda SRN poskytne 500 mil. DEM jako humanitární pomoc lidem, kteří byli poškozeni během Třetí Říše. Tato částka byla rozdělována s pomocí ověřovacích komisí Organizace polsko-německého smíření ve spolupráci s reprezentanty vlády SRN.
Aplikační formuláře, tj. kvalifikační ověřené karty (KKW karty) byly připraveny oběma zainteresovanými stranami, z největší části pak členy všech oddělení Sdružení.
Tou nejtěžší fází přípravy aplikace byly obtíže při kompletaci dokumentace, kterou zúčastněné strany navrhly a která byla mnohdy neúplná a dokumentovala represe jen ve fragmentech. Po 47 letech bylo velmi obtížné získat všechny potřebné údaje.
Poslední fází bylo posouzení zástupců Sdružení. Platby byly zahájeny v r. 1992 a skončily v r. 2001. Přibližně 616 000 lidí podalo žádost o odškodnění s pomocí Sdružení.
Platby polské vlády
Zároveň s výše popisovaným, Sdružení Poláků poškozených Třetí říší vzneslo požadavky vůči orgánům Polské republiky na placení poškozeným stranám, podobně jako bojovníci a deportovaní na Sibiř dostávají odškodné na základě zákona z 21.1.1991 (s následnými doplňky a změnami). Díky organizacím sdružujícím žalobce, především díky Sdružení, stejně jako porozumění některých členů parlamentu, se podařilo připravit zákon, který by uspokojil i tuto kategorii lidí. 31.5.1996 zákonodárné shromáždění Polské republiky přijalo zákon o placení reparací deportovaným na nucené práce a osobám, které pracovaly v pracovních táborech Třetí říše a Sovětského svazu (of. J. 1996, No. 87 poz. 395). Tento zákon ustanovil poškozeným stranám pravidelnou platbu, ovšem každý poškozený (deportovaný či nuceně nasazený) musel doložit svou vlastní důkazní dokumentaci. Zákon z 31.5.1996 ustanovil, že žádost o odškodnění adresovaná Úřadu válečných veteránů musí být doprovázena vyjádřením Sdružení poškozených dle jejich vlastního posouzení. Při této zřejmě nejtěžší fázi, zvlášť při dokládání potřebné dokumentace a při rozdělování finančních kompenzací, hrála významnou roli všechna oddělení Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší. Zákon byl prakticky prováděn od listopadu 1996 do konce roku 1999 a týkal se více než 270 000 lidí.
Další aktivity SPP
1. Zástupci SPP si vytvořili spoustu kontaktů na členy polské vlády a účastnili se domácích i mezinárodních setkání, kde se jednalo o otázce reparací pro nuceně nasazené. Tyto kontakty pomáhaly zvyšovat prestiž sdružení a zdůrazňovaly otázky nároků polských občanů vykořisťovaných Třetí Říší.
2. Je potřeba zmínit plodné kontakty se švýcarskou občanskou společností, která pomáhala obětem holocaustu a později rozšířila svoji pomoc i pro členy SPP postižené povodněmi. Někteří členové SPP také obdrželi pomoc z bankovního fondu Schweizen Fundszugunsten Bedeuftigen Opfer von Holokaust (Shoa).
3. Spousta setkání a konferencí v Polsku a Německu organizovaných SPP a německými kruhy Polsku nakloněnými, poskytla možností vytváření přátelských kontaktů se známými osobnostmi Německa, například s právníky a vědci. Významným zadostiučiněním lidem, kteří museli za války nosit označení „P“, bylo odhalení pamětní desky věnované Polákům deportovaným na nucené práce, na zdi továrny Siemens v Berlíně 1. září 1995 v den výročí vypuknutí 2. světové války a odhalení pomníku obětem poškozeným Třetí říší ve Varšavě. Zvláště významná událost proběhla 7. května 1996 na hřbitově Powazki ve Varšavě, když byl slavnostně odhalen pomník věnovaný Polákům, nuceně nasazeným za Třetí Říše. To znamenalo velkou morální satisfakci lidem trpícím za Třetí. říše. Obřadu se také zúčastnil prezident Polska A. Kwasnievski (který měl při té příležitosti také projev). Spolu s premiérem Wlodzimierem Cimoszewskim uzavřeli ústavní smlouvu. Slavnostního průvodu podél čety hradní stráže se zúčastnili také reprezentanti parlamentu a vlády Polské republiky a starosta Varšavy spolu se skauty a zástupci SPP s vlajkami.
Otázka satisfakce – nová fáze
Akce nalézající ozvěnu na mezinárodním poli, zvláště veřejné apely organizace Rada židovských nároků, jejíž členové byli poškozeni Třetí Říší, veřejné vystoupení SPP a jednotlivé soudní procesy před německým soudem a představiteli SRN vedly k tomu, že komise pro petice v německém Bundestagu rozhodla 4.11.1994 o existenci možnosti řešení otázky reparací tak, že společnosti, které za války využívaly práce nuceně nasazených Poláků, jim vyplatí odškodnění na základě vlastního rozhodnutí. Toto je jedno ze zásadních německých rozhodnutí v otázce odškodnění. Některé německé koncerny (Siemens, Daimler-Benz) začaly již uvolňovat prostředky k odškodnění výše zmíněných dělníků.
Moderní německá legislativa a diplomacie se úspěšně bránila slovům jako „reparace“ tak, aby nedošlo k lavinovitému nárůstu nároků na odškodnění v důsledku pravdivého pojmenování morálních škod a zločinů spáchaných v oblasti východní a střední Evropy.
V důsledku toho informace, objevující se jak v německém, tak v polském tisku, a používající termín „reparace“, nejsou úplně přesné, hovoří-li o různých platbách, které Němci dosud SPP zaplatili. Nesmíme sice zapomínat jednotlivá humanitární gesta (ač jich nebylo málo), různých německých kruhů, která pomohla poškozeným, nicméně tato gesta nemohou být pokládána za úměrná škodám způsobeným 2. světovou válkou a Třetí Říší.
V 90. letech započaly debaty o odškodnění postižených stran. To způsobilo tlak veřejného mínění na Německo, zvláště po výměně vlády a převzetí moci SPD. Veřejné sdělovací prostředky zachovávaly sociálně-demokratickou rétoriku. Pod tlakem veřejného mínění a zvláště pak mocných židovských kruhů v USA se kancléř Gerhard Schroeder rozhodl pro nastolení otázky odškodnění pro národy stižené válkou a vyřešit otázku humanitární pomoci. Navrhl vytvoření obecného fondu pomoci, který by se skládal z veřejných prostředků a z části z prostředků soukromých koncernů, společností a dalších institucí, které využívaly práci okupovaných národů během války.
Tato finanční pomoc by měla konečně smýt odpor, který Německo stále vzbuzuje, a který přetrvává od doby Hitlerových zločinů a ukončit nároky na materiální odškodnění. Tento fond by měl posloužit k usmíření a spolupráci mezi národy. S odkazem na hlas někdejšího prezidenta, Richarda von Weizsackera, který řekl: „Očištění je klíčem k usmíření“, byl fond pojmenován „Paměť, odpovědnost a budoucnost“. Za těchto okolností započala jednání s rakouskými autoritami ohledně odškodnění nuceně nasazených. Společné delegace SPP a organizace polsko-německého usmíření společně s polským velvyslanectvím ve Vídni vedlo plodné rozhovory se zástupci rakouské vlády a centra Simona Wiesenthala ohledně zajištění finanční pomoci vězněným a nuceně nasazeným Polákům na území Rakouska. Rakouský fond usmíření, míru a spolupráce byl založen nedlouho nato. Určení výše finančních prostředků v Německu vytvořené organizace trvalo nějaký čas, jak v USA tak i v Německu, předtím než Bundestag takovou organizaci utvořil. Rozhovorů se zúčastnili i zástupci zainteresovaných národů – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, a Češi s Poláky, reprezentovaní ministry J. Widzykem, J. Kranzem, prezidentem Polsko-Německého fondu usmíření B. Jalowieckim a Dr. Karolem Gawlowskim z SPP. Zákon o fondu „Paměť, odpovědnost a budoucnost“ vešel v platnost 2.8.2000 a týkal se jen těch osob, které byly naživu k 16.2.1999. Fond měl realizovat dohodnuté platby ve dvou fázích s pomocí partnerských organizací, se kterými byla uzavřena dohoda. Limit pro polské občany byl nastaven na 1.812 milionů DEM.
Platby by měly být provedeny polsko-německým fondem usmíření v zastoupení fondu „Paměť, odpovědnost, budoucnost“ v souladu s opatřeními dohodnutými kurátory Federálního fondu. Pro praktické uskutečnění platby bylo nutné vyplnit formulář a podat jej do určité doby společně s požadovanými dokumenty. Bylo třeba přiložit také podepsaný dokument stvrzující, že dotyčný nebude již nic dalšího požadovat ani od německé vlády ani od německých společností. Výše částky závisela pak na tom, do jaké kategorie byl dotyčný zařazen.
