Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 5
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 5
Založení Sdružení
V období častého a často vážného politického napětí v Evropě a ve světě v poválečném období, zvaném též období „studené války“, často neměli lidé postižení za vlády Třetí Říše příliš mnoho možností pro organizovaná hnutí a sdružení, která by mohla pomáhat ve věci dosažení spravedlivého občansko-právního odškodnění.
Na druhé straně, nebyly zde politické podmínky pro vznik takových organizací, neboť to by nastolilo požadavek reparací vzhledem k oběma německým státům, tedy i NDR, jejíž politika zcela závisela na „bratrských vztazích“ se SSSR a také s PLR. Vlády PLR tedy vznik takových organizací nijak nepodporovaly, a to až do konce 80. let. Polský systém nebyl do 80. let nakloněn sdružením občansky angažovaných lidí, pokud nebyly přímo pod dozorem strany. Otázka reparací škod utrpěných následky 2. světové války zůstávala zahalena mlčením. Kvůli obavám z témat, která byla v NDR a SSSR tabu, nebylo možné v této věci nic podnikat. Se SRN, která byla vnímána jako nástupnická země Třetí Říše, nebyly udržovány žádné diplomatické styky, což zabraňovalo prosazení práv k restitucím, tak jak je umožňovalo německé restituční právo (Bundesentschaedigungsgesetz).
V období „uvolnění“ které začalo v Polsku po r. 1956, občané, kteří za války museli nosit označení „P“ se začali sdružovat a dávali o sobě vědět na mezinárodní úrovni. První takovou iniciativou byl „Klub občanů nosících znamení „P“, založený Dr. Czieslawem Ziembou v rámci Společnosti přátel Wroclawi. Klub mimo jiné vůbec poprvé na území Polska uveřejnil fotografie dokumentující nucené práce v Polsku pro Třetí Říši.
Klub také navrhl uspořádat připomínkovou výstavu dokumentující deportace Poláků na nucené práce do Německa ve zbrojnici Historického muzea. Na místech připomínajících památku obětí začal Klub umisťovat pamětní plakety – cihly, s věnováním padlým. V r. 1985 Klub zorganizoval symposium „Polští občané na nucených pracích ve Wroclawi v období 2. sv. války“.
23. dubna 1987 bylo u varšavského soudního dvoru zaregistrováno „Sdružení Poláků vykořisťovaných Třetí Říší“. V čele stáli dr. Jacek Wilczur a St. Dojlida. Sdružení začalo s aktivním náborem členů na území celé země a začalo konkurovat dalším iniciativám v otázce reparací.
Tisk, rádio a televize začaly široce informovat o všech iniciativách zajímajících se o morální a fyzické škody způsobené Třetí Říší, začaly se vytvářet spolky válečných rentiérů, invalidů a dalších poškozených, což způsobovalo také vzestup osobních ambicí a rivality. Vláda se snažila sdružit všechny spolky do jedné, státem kontrolované všenárodní organizace, protože se mělo za to, že podpora společnosti může být silným argumentem ve snaze domoci se reparací, pro které v r. 1984 neexistovala žádná oficiální dohoda kvůli předchozím neúspěšným diplomatickým snahám Polské lidové strany.
Na základě návrhu ministra spravedlnosti Czeslawa Domaradzkiho, bylo 7.4. 1988 uskutečněno spojení do jedné organizace „Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší“. Byla také utvořena aktivní skupina, v čele se zvoleným předsedou, plukovníkem Tadeuszem Szadkowskim, bývalým nuceně nasazeným a deportovaným do Třetí Říše. Na kongresu byl ustanoven úřední statut, potřebné stanovy a ústřední výbor, v souladu s tehdejšími autoritami.
10.5.1988 soudní dvůr Varšavského vojvodství (VII. Civilní oddělení) potvrdilo statut SPP, zároveň byly ustanoveny tyto jeho cíle:
1. Dokumentace a pravdivé historické vylíčení týkající se polských žen a mužů perzekuovaných Třetí Říší
2. Snaha o zabezpečení jejich náležitých práv a sociální pomoci
3. Aktivita jak na domácí, tak zahraniční půdě směřující k dosažení morální i materiální satisfakce pro polské muže a ženy postižené v Třetí Říši pronásledováním, pobytem v koncentračních táborech, pracovních táborech, nuceným nasazením a dalšími formami pronásledování.
Sdružení začalo své aktivity ihned po registraci. Byla započata akce ověřování a registrování lidí, kteří by měli právo uplatňovat nárok na kompenzace.
Kongres adresoval prosbu veřejnému mínění o solidaritu s cíli Sdružení v těchto bodech:
SPP chce rozhodně vyjádřit svou roli jako subjektu nejen coby obhájce, ale také coby zplnomocněnce v roli ověřovatele. S ohledem na to, že otázka reparací zůstává po 50 letech od hitlerovské agrese a okupace stále nevyřešena, musíme jednat podle toho a dovolávat se podpory světového veřejného mínění neustálým otevíráním otázky občansko-právních nároků našich občanů. Vytvořili jsme spojení se sociálními i politickými silami doma i v zahraničí, dokonce i v SRN, které má za cíl najít řešení v otázce reparací. Rádi bychom pomohli vytvořit systém svépomoci pro členy Sdružení. Vyzýváme tímto státní autority, sociální a politické kruhy, aby podpořily naše snahy a přednášely naši otázku na domácí i mezinárodní scéně.
„…Našim cílem je mimo jiné vytvoření Centra pro dokumentaci reparací, které by spolupracovalo s Institutem národní paměti. Kongres by zplnomocňoval členy Sdružení v jejich snaze neponechat otázku reparací jako bílé místo v poválečné historii“.
Vznik Sdružení také zaznamenala zahraniční média v USA, Kanadě a Německu a vesměs reagovala vstřícně. Abychom zůstali jednotní a získali morální autoritu, bylo důležité, že Sdružení zůstalo nezávislé na měnící se politické situaci v Polsku. Sdružení si kladlo za cíl aktivovat společenské síly pro podporu správné věci, ale bez oficiálních složek, které by mohly zasahovat do složitých procesů přetváření světové politiky.
S těmito snahami jsme úspěšně posílili osamocené skupinky a vojvodské výbory, úspěšně zvládli mohutný nárůst různých spolků a také ošetřili systém členských příspěvků a připravili potřebné stanovy.
Činnost SPP brzy pomohla k vytvoření vlastních fondů, k založení bankovních účtů, které pomohly pokrýt nutné výdaje a posílení materiální základny, která mohla přispívat pracovníkům sdružení (nabídky premis, slev atd.). SPP se rychle stala největší společenskou organizací v Polsku, s více než 100 000 členy, kteří shromažďovali dokumenty o historické pravdě o osudu Poláků v čase Hitlerovské okupace.
V další fázi vyjádřilo Německo své stanovisko k reparacím, a to 8.3.1990 rezolucí vydanou Bundestagem. Zde se mimo jiné píše: „Nehledě na to že se Polsko zřeklo svých reparačních nároků vůči Německu v r. 1953, reparační nároky datované 14.11.1989 na základě společného prohlášení premiéra Tadeusze Mazowieckéhop a kancléře Helmuta Kohla, zůstávají v platnosti po sjednocení Německa.
V červnu 1991 kancléř Helmut Kohl a premiér Jan Krzystof Bielecki podepsali dohodu v Bonnu o přátelských vztazích a vzájemné pomoci mezi oběma zeměmi. Zároveň byly proneseny projevy na téma vyrovnání, které by německá vláda měla poskytnout obětem hitlerovského režimu v Polsku. Debaty trvaly 6 měsíců a skončily vytvořením Institutu polsko-německého usmíření. Tato dohoda nebyla smluvně zakotvena a existovala pouze ve formě dopisů mezi zástupcem Německa, ministrem zahraničních věcí Dietera Kastrupa, a ministrem úřadu RN Krzystofem Zabinskim.
Dopis od Dietera Kastrupa zmiňuje v bodě 1.: „Vláda SRN je připravena uvolnit sumu 500 mil. DEM na účet Organizace polsko-německého usmíření pro humanitární účely. Ministr Zabinski odpověděl ve svém dopise: … „Vláda Polské republiky potvrzuje, že toto definitivně ustanovuje otázky které jsou předmětem této dohody. Vláda Polské republiky nebude již dále vyžadovat splnění žádných dalších požadavků polských občanů týkajících se perzekuce v období Třetí Říše.“
V této době byla dozorčí rada Organizace polsko-německého usmíření tvořena respektovanými osobnostmi politického života jako byli Wladyslaw Bartoszewski, Jan Krysztof Bielecki, Tadeusz Mazowiecki, Wlodyslaw Skubiszewski, Stanislaw Stomma, Andrzej Sczypiorski a dalšími. Za německou stranu byl účasten Friedrich Vogel.
Ve jménu uskutečnění cílů ustanovených při svém zakládání, Sdružení Poláků poškozených Třetí Říší vynakládalo značné úsilí o dosažení materiální i morální satisfakce. Adresovalo otevřené dopisy týkající se uznání spravedlivých nároků na reparace kancléři SRN a navrhovalo nejvyšším polským představitelům řešit tyto záležitosti při jednání s nejvyššími představiteli Německa.
Ve třetím čvrtletí r. 1994 adresovalo prezidium SPP apel prezidentu SRN Romanu Herzogovi, aby tak podpořilo nároky poškozených stran. Ve své odpovědi 8.11.1994 vedoucí prezidentské kanceláře vyjádřil své sympatie k nuceně nasazeným a jejich utrpení. To byla alespoň částečná satisfakce pro ty, kteří trpěli za Třetí Říše a pro oběti Hitlerova nacismu, ale v dopise bylo také řečeno že prezident SRN nemá žádný vliv na stanovisko německých společností, které využívali práce nuceně nasazených a kterým by také dnes měly být adresovány požadavky na odškodnění.
