Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 4
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 4
Józef Sowa
Prezident ústředního výboru SPP Sdružení polských občanů poškozených Třetí Říší (popis aktivit)
Během 2. světové války (1939-1945) zavedl nacistický režim Třetí Říše v Polsku ještě krutější systém útlaku a nucených prací než v ostatních okupovaných zemích. Během války Polsko ztratilo 6 028 000 obyvatel, z nichž 600 000 přišlo o život přímo na frontě. Většina z 6 mil. byla zabita v důsledku vyhlazovací okupační politiky uplatňované vůči polskému národu. Okupanti zřídili 3 690 koncentračních táborů a dalších vyhlazovacích center na území Polska. Poláci byli také deportováni do celkem 7862 Hitlerových koncentračních táborů po celé Evropě. Mezi deportovanými bylo cca 600 000 dětí do 15 let. Kromě toho bylo posláno 200 000 dětí na převýchovu v rámci germanizace. Před německou agresí vůči SSSR byli Poláci prvními „na ráně“, potom hned druzí, s ohledem na počet osob deportovaných Třetí Říší. Jedna z forem zotročování a šikany Poláků nařízených Hitlerem bylo povinné nošení kosočtverce s písmenem „P“ na šatech, které mělo za cíl jejich nositele ještě více ponížit. Němečtí okupanti deportovali odhadem 3 200 000 lidí do Třetí Říše nebo dalších okupovaných území. Tyto údaje jsou založeny na přibližném odhadu, protože přesná dokumentace se bohužel nezachovala. Teror a popravy, především popravy zastřelením, byly na denním pořádku po celém Polsku. Protože chceme podat dnešní mladé generaci obraz o tom co se tehdy dělo, předkládám zde svědectví o tom jaké metody Němci používali při deportacích lidí na nucené práce do Třetí Říše v rámci jejich hrůzovlády:
Za prvé: Lidé byli například předvoláni Ministerstvem práce a posláni specielním transportem v určený den do sběrných táborů.
Za druhé: Byly organizovány pouliční razie. Německá policie uzavřela ulice a všechny polské občany, kteří se náhodně nacházeli venku, jak muže, ženy tak i děti nad 13 let, poslala na nucené práce do Německa v předem připravených vozidlech.
Za třetí: Děti ze základních škol byly transportovány do Německa na převýchovu. V r. 1940 vybrala německá policie mnoho děti z vyšších vrstev a po skončení selekce je poslala v nákladních autech na nucené práce v různých částech Německa. Rodiče se obvykle o jejich místě určení dozvěděli až po týdnu, poté co obdrželi výzvu, aby poslali svému dítěti jeho osobní věci.
Za čtvrté: Na základě předem připravených seznamů se německá policie náhle objevila v určitém místě, např. ve 4 hodiny ráno, a násilím naložila vybrané obyvatele do nákladních aut a odvezla.
„Nábor“ na práci byl úzce spjat s deportacemi jako metodami hojně používanými v rámci Třetí Říše.
Pojmem deportace lze rozumět násilné vystěhování lidí pod přímým nátlakem během pouličních razií, přičemž rozkazy pro polské občany k opuštění II. zóny polské republiky (v jejích hranicích před 1. září 1939) a odjezdu na nucené práce do Třetí Říše vydával příslušný úřad hitlerovského režimu (Arbeitsamt). Osud lidí nosících znamení „P“, který sdílely statisíce převážně mladých lidí, zůstává v paměti civilizovaného světa jako stěží pochopitelná diskriminace.
Nikdo nemůže zapomenout na smrt svých přátel a nejbližších, na razie, ponižování, život ve stálém strachu, na otrockou práci v nelidských podmínkách, které byly vynucovány hitlerovským režimem beze stopy slitování. Nejhůře postiženými obyvateli Polska byli mladí lidé, v to počítaje i mládež v adolescentním věku – oběti války, stovky tisíc utiskovaných polských dětí, které dodnes tíží následky represí ale i např. nedostatek vzdělání a důsledky těžké otrocké práce přesahující možnosti jejich věku. Polská inteligence a intelektuální síla byly zdecimované. Její představitelé skončili ve vězeních a pracovních táborech. Toto období dějin lidstva by mělo zůstat v paměti jako období koncentračních táborů, budování totalitního systému („civilizace smrti“) a moderního otroctví. Lidé se znamením „P“, zotročení tímto systémem, tvořili v jednu chvíli téměř polovinu, ke konci války 25 % všech pracovních sil (Fremdvolkischarbeitselnatz) německého válečného průmyslu.
Problém reparací po skončení 2. světové války.
Po válce byly reparace za následky škod způsobených Třetí Říší západoevropským zemím řešeny na základě Londýnské dohody z 27. února 1953. To umožnilo Německu připravit se na možné budoucí nároky zemí střední a východní Evropy. Poválečné úsilí polských představitelů o dosažení uplatnění poválečných reparací, týkajících se jejich národa, bylo jasně deklarováno ministerstvem zahraničí Polské lidové republiky Marianem Orzechowskim v jeho odpovědi na interpelaci členky polského parlamentu Heleny Galus. Ministr Orzechowski mimo jiné řekl: “Stanovisko k reparačním občanskoprávním nárokům“, týkajících se Poláků deportovaných a nuceně nasazených, bylo deklarováno Polskou vládou v r. 1947 v memorandu předloženém na Londýnské konferenci.
Mezinárodní válečný tribunál a jeho soudci prohlásili systém deportací a nucených prací za válečné zločiny ve smyslu Článku 6 ustanovení Tribunálu i na základě Článku 82 Haagské úmluvy z r. 1907. Navzdory tomuto stanovisku, z pozice mezinárodního práva legálnímu, se SRN k požadavku uznání reparačních nároků Polska staví negativně. Reparační řízení bylo v SRN připravováno tak, aby umožnilo občany Polska z tohoto reparačního programu vyloučit. Nejvyšší soud SRN rozhodl, bez příslušných legálních podkladů, že pronásledování Poláků bylo nutné v zájmu obrany hitlerovského Německa, čímž byla nastíněna zcela paradoxní teze, že zločiny vůči polskému národu – oběti hitlerovské agrese – byly nutné pro obranu Německa před nebezpečnými a nepřátelskými aktivitami Poláků.
Ve své zprávě z 27. září 1960 pro OSN, Polská lidová republika znovu potvrdila platnost reparačních nároků svých občanů, předala příslušné právní podklady a návrh na realizaci reparací. Podepsání smlouvy z r. 1970 a zahájení diplomatických styků umožnilo Polákům předložit požadavek reparačních nároků německé spolkové vládě přímo (v září 1972, při návštěvě polské ministryně zahraničí v Bonnu). Nicméně vláda SRN odmítla změnit své negativní stanovisko.
V následujících letech, v prosinci 1983 a dubnu 1984, se polská vláda snažila otázku reparací opakovaně otevřít, zejména v souvislosti s nepravdivými zprávami šířenými různými německými úřady, že německá vláda zaplatila Polsku v rámci reparací částku 100 miliónů DM obětem lékařských experimentů a 1,3 miliardy DM jako platbu válečné renty. Polská vláda v později předložených dokumentech jasně ukázala, že ani 100 miliónů DM obětem experimentů, ani 1,3 miliardy DM zaplacených v rámci smlouvy z 9. října 1975 o válečných rentách, nespadá pod reparační nároky polských občanů. Přestože některé kruhy v Německu inklinují k souhlasnému stanovisku s tímto postojem, vláda SRN nedokázala přinést žádné jasné argumenty proti a pouze sveřepě trvala na svém. SRN potvrdila své stanovisko 20. května 1986 ve své odpovědi na interpelace v Bundestagu a ve svém prohlášení o reparacích, předložené v listopadu 1986.
V této situaci polská vláda předložila vládě SRN oficiální nótu, ve které byl problém občanskoprávních reparací pro polské občany široce zmíněn. Takový je obraz snah polské vlády do konce roku 1986.
Je třeba zdůraznit, že Sovětský svaz přerušil příjem plateb v rámci reparací z NDR, které probíhaly mimo jiné prostřednictvím dodávek zboží, již v r. 1953 po dohodě s PLR. Vláda PLR šla však ještě dál. Nejen že souhlasila s výsledky jednání SSSR-NDR, ale 23. srpna 1953 též deklarovala, že se zříká reparací ve vztahu k Německu jako celku.
Po tomto kroku zůstává již kolem polských reparací nadále ticho, a to i po pozdějších dohodách se SRN a s nimi souvisejícími dokumenty. Tento křiklavý příklad právní neschopnosti bránit polský stát a jeho lid, umožnil německým právníkům záminku pro argumentaci ve smyslu odmítnutí vyplácení dalších reparačních nároků Polsku. Je třeba přiznat, že manipulace a podvody ve vztahu k reparacím týkajících se škod způsobených Třetí Říší během 2. světové války byly rozpoznány i mnohými Němci, kteří vyjadřovali svoji podporu různými prohlášeními a charitativní pomocí. Měli bychom také zmínit slova člena Bundestagu, Markuse Meckera (SPD), který popsal situaci kolem odmítání zločinů nacionálního socialismu jako “historii bezcitných studených srdcí, zamlčování viny a utíkání se k právnickým kličkám.“
