Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 1
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 1
Úvodem
6.6.2009 se konal v Lublani první evropský kongres vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu z let 1920-1945. Zúčastnilo se ho 5000 delegátů z 85 krajských a oblastních organizací Spolku slovinských vyhnanců 1941-1945 a z jedenácti evropských států: Bosny a Hercegoviny, České republiky, Francie, Chorvatska, Polska, Rakouska, Ruska, Slovenska, Srbska a Ukrajiny.
Úvodní referáty přednesli prezident Slovinska dr. Danilo Türk a předsedkyně Spolku slovinských vyhnanců prof. Ivica Žnidaršič, následovaly projevy delegátů jednotlivých zemí. K nejvýznamnějším organizacím sdružujícím oběti nacismu patří polská organizace SPP se 400 000 členy, které reprezentoval Józef Sowa, dále Ukrajinský svaz obětí nacismu (150 000 členů, předsedou je Markijan Demidov) a Mezinárodní svaz mladistvých obětí fašismu (MSBMU), sdružující 100 000 lidí z Ruska, Arménie, Běloruska, Moldávie, Uzbekistánu a pobaltských zemí. Kongresu se zúčastnil jeho předseda, člen Ruské akademie věd prof. Mahutov.
Chceme zde některé projevy poskytnout čtenářům v češtině. Ač nerad, vynechávám projev slovinského prezidenta a také jsem z projevu prof. Žnidaršič vybral jen část, obsahující návrhy pro účastníky. Tyto návrhy byly účastníky až na jednu výjimku (delegace Francie) odsouhlaseny. I zde jsem krátil nerad, ale paní prof. Žnidaršič je už u nás známá (loni se zúčastnila naší konference), a její referát byl velmi obsažný.
Ing. Jiří Prokop, Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí
Ivica Žnidaršič,
univerzitní profesorka, předsedkyně Družstva vyhnanců Slovinska 1941–1945
Několik návrhů Družstva vyhnanců Slovinska 1941-1945 na shromáždění prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí nacismu a fašismu v letech 1920-1945
1. Osud vyhnanců a uprchlíků prožívaly mnohé národy, které byly okupovány německými, italskými a jinými nacistickými a fašistickými režimy mezi druhou světovou válkou, proto Družstvo vyhnanců Slovinska 1941-1945 podporuje ustanovení Mezinárodního odboru vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v letech 1920-1945. Organizace by se starala o vzájemné seznamování, ochraňování historických faktů, výměnu zkušeností a upozorňování vlád na opětovné výskyty fašismu, nacismu a všech druhů rasismu. Otevřené jsou také otázky o vyrovnání válečných škod.
V Evropě již máme organizace, ve kterých jsou spojené skupiny z různých koncentračních táborů, avšak chybí nám mezinárodní organizace pro vyhnance, uprchlíky a oběti nacismu a fašismu.
Jestliže bude návrh přijat, u kulatého stolu se bude hovořit o tom, kde se bude konat domicil.
2. Přáli bychom si rozšířit muzeum slovinských vyhnanců na hradě Rajhenburg v Brestanici u města Krško ještě o údaje a obrázky o vyhnanství jiných evropských národů. V tomto muzeu budeme vystavovat fotografie, které jsme obdrželi při přípravách na kongres. Rádi bychom shromáždili také publikace, které hovoří o násilí mezi druhou světovou válkou. Postupně by se toto muzeum stalo evropským muzeem vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu.
3. Z kongresu bychom poslali dopis prezidentům evropských států, aby zabraňovali vzniku fašistických a nacistických organizací. Vždyť jsme jako živí svědkové tohoto násilí povinni upozorňovat na to, co to znamená pro mírové soužití v Evropě a ve světě. Právě druhá světová válka a její následky, které zanechala, vyžaduje, aby se v mezinárodním sdružení zabraňovalo opakování hrůz, násilí, útrapám, mučení, zabíjení a také všem ostatním formám neuznávání a nedodržování lidských práv, která byla v lidské historii nejdůrazněji vyjadřována právě v období trvání druhé světové války.
4. Očekáváme, že bude přiměřeně zaznamenáno ve společné evropské učebnici dějepisu také vyhnanství četných evropských národů z jejich domovů pro fašistické a nacistické násilí. Doufáme, že budou také opsány jiné formy odnárodňování a genocidní politiky k národům, které Hitler a Mussolini označovali za méněcenné a se kterými chtěli skoncovat.
5. Po rezoluci Organizace spojených národů byly státy, jež byly agresory, nuceny zaplatit za válečnou škodu válečné odškodné obětem válečného násilí. Tato zásada byla potvrzena také na konferencích o reparacích v letech 1945 a 1946 v Paříži a naposledy v Londýně. Již na konferenci tří vedoucích mocností mezi 4. a 11. únorem 1945 v Livadii u Jalty bylo domluveno, že Německo musí závazně zaplatit válečné odškodné v nejvyšší možné míře.
V roce 1945 byly pozvány všechny země spojenecké koalice, aby předložily údaje o škodách, která vznikly v důsledku agrese a rasové diskriminace mezi druhou světovou válkou. Na tuto výzvu reagovala i bývalá Jugoslávie a zprostředkovala údaje o válečné škodě. Taktéž učinily i jiné válkou postižené státy.
Celý svět, především spojenci Amerika, Anglie, Francie, vědí, že státy střední Evropy a východního bloku byly vyloučeny z vyplácení odškodného. Probíhala studená válka a východní státy nesměly dostat devizy.
Dělení obětí válečného násilí na západní a východní byla chyba, kterou chtělo Německo napravit zákonem - Paměť, zodpovědnost a budoucnost. Správné by bylo uhradit také ostatní škodu a škodu za ztracený majetek. Vyhnání Slovinců a jiných evropských národů byl genocidní čin vůči lidskosti a mezinárodnímu humanitárnímu právu.
My, vyhnanci a uprchlíci, jsme zůstali bez veškerého majetku, avšak válečné odškodné jsme nedostali. Proto vyzýváme vítězné spojence z druhé světové války, aby usnesení, která byla přijata na mírových a reparačních konferencích, uskutečnili.
