Z protiněmeckého odboje v Klatovech

V době nejtěžší perzekuce českého národa, na podzim roku 1942 se v Klatovech ustavilo sdružení odboje. Podnět k tomu zavdal učitel hudby Jaroslav Stulík na zdejší "hudebce" a primář nemocnice dr. Karel Dobruský. Toho ustavili vedoucím a výkonný výbor tvořili dále generál Dostál, architekt Zdeněk Mašek, dr, Jeřábek, dr. Zeman, vrchní strážmist Vozobule a vrchní oficiál František Margold. Jaroslav Stulík ještě přivedl svého kamaráda Artura Cibulku. V čele sice stál předseda, ale hlavní iniciativa byla v rukou politického vedoucího. Vše řídil a také za vše zodpovídal. Zásadou bylo, že se členové navzájem neznali, veškeré zprávy končili v rukou politického vedoucího. Pokyny přicházely právě od něj - Stulík měl prostřednictvím vysílačky styk se zahraničím. Bylo zakázáno psát si poznámky a všichni museli nejdříve projít dlouhým zkoumáním, získat si důvěru. Na každém z nich pak záleželo, koho si do své skupiny získal, úkoly měly rozdělené.

Nebyl to žádný výmysl klatovských, právě na podzim v roce 1942 z příkazu londýnské vlády došlo ke zrušení odbojových skupin u jednotlivých politických stran a sloučily se v jednotné podzemní hnutí. Národní revoluční výbor měl ústředí v Praze, pobočky pak v okresních městech.

Tak například František Margold jako oficiál železničního úřadu přímo v Klatovech měl na starost dopravní odbor. Hned od ledna 1943 se s branými lidmi začali scházet, buď v jeho kanceláři, nebo střídavě po bytech. Úkolem byl připravit v případě převratu spolehlivé lidi pro železniční stanice v jihozápadních Čechách, obsazení tratě třeba s dosahem až do Řezna a Pasova, bránit zavlečení osob do Německa nebo oddalovat a znemožnit odvoz materiálu nutného pro provoz. Dále se získávali lidé na železničních stanicích, třeba v Janovicích nad Úhlavou přednosta Turinský, v Domažlicích vrchní adjunt Em. Růžek, ve Staňkově přednosta Bauer a v samotné Plzni pak dr. Julius Svoboda a inspektor Bouzek. Plzeňská skupina byla ve styku s pražským ústředím a s příbramskou skupinou, Právě Plzeň se stala kamenem úrazu, v její skupině byl agent provokatér. V Plzni gestapo zatklo vedoucího Josefa Burdu, v Klatovech Štulíka a Cibulku v Příbrami majora Lsuba. Aby toho nebylo málo, nalezlo gestapo později v Plzni i seznam členů skupin - porušení zákazu se zle vymstilo. A gestapáci začali s velkým honem na odbojáře.

Dne 29. dubna zatkli generála Dostála, Frant. Margolda, primáře Dobruského, dr. Zemana z úřadu práce, dr. Jeřábka z okresního úřadu, vrch. strážmistra Vozobuleho, ředitele občanské záložky Zvěřinu a další. Druhá vlna 22. května byla sice početně malá, ale na gestapu skončili ing. Pohl. Kalabza a Leitner. Když při předběžných výsleších zapírali, byli krutě zmláceni. Přesto některé toto týrání nezlomilo natolik, aby oznámili jména těch, o nichž se gestapáci ještě nedozvěděli. Tak se podařilo zachránit strážmistra Šrámka ze Švihova, Švíka z Přeštic, z Plzně pak dr. J. Svobodu, inspektora. Bouzka i inspektora. B.Jiráska.

Podle gestapáckého scénáře nastala trnitá cesta výslechů a vláčení po německých věznicích. Začalo to Malou pevnosti v Terezíně, dále převozem do Drážďan a později do Golnavy u Baltu. Tam došlo k rozdělení vězňů, někteří skončili ve Flossenburgu nedaleko od našich hranic s Bavorskem. V říjnu 1944 byla hotová obžaloba, v níž třeba Leitner a inž. Pohl byli viněni z pěti paragrafů říšských zákonů, kde byla jediná sazba - smrt. Ale stále tu doutnala jiskřička naděje - fronty se hroutili, wehrmacht jen ustupoval. Jenže osud jim nepřál, 20. října byli převezeni do Štětína odtud skončili v policejní věznici v Berlíně. Následoval převoz do Postupimi, aby 12. prosince v poutech byli předvedeni před nacistický Volksgericht. Bez možnosti promluvit si s obhájcem, možnosti svědků, bylo to pouhé divadlo netrvající ani 25 minut. Je třeba připomenout výrok Josefa Leitnera, když byl dotázán, proč tak jednal, řekl: „Je přirozená snaha každého malého národa po vlastní svobodě..."

V Brandeburku, na oddělení smrti vždy v pondělí bylo stěhováni. To byl den poprav a tak se cely doplňovaly těmi, kterých se předtím chopili kati. V ten den se loučilo se životem 20 ale až i 50 odsouzených. Ale ani zde neztrácela se naděje. Vždyť nacisté už vyloženě hráli vabank a všem bylo jasné, že se blíží konec. Klesal i počet poprav a když uplynula devadesáti denní lhůta k vykonání rozsudku, chtělo se věřit, že již je vyhráno.

Za stálého vyčkávání a hladu, dávky jídla se stále snižovaly, nastal 19. březen, svátek Josefů a tedy i Josefa Leitnera. Bylo pondělí, ráno bez řvaní dozorců, vyvolávání odsouzených, prostě kouzelné ticho. Byl to ale cílený klam, či ďábelská režie -kdož ví. V 11 hodin dopoledne se ve dveřích cely ozvalo " Leitner heraus" - nemohl se ani rozloučit, podat ruku, nic.... V den jeho jmenin se naplnilo ono biblické - dokonáno jest.

Nacistická zběsilost nepolevila ani s blížící se porážkou. Vždyť fýrer slíbil nasazení tejné zbraně, která způsobí změnu na frontách. K smrti byl odsouzen 28. září v Drážďanech František Margold. Po náletu na město odvezen do Lipska a tam na jaře popraven spolu s generálem Dostálem, vrch. strážmistrem Vozobulem, a dr. Zemanem. V dubnu bylo ing. Pohlovi sděleno, že trest se mění na deset let těžkého žaláře. Ale 27. dubna ruská armáda otevřela všem vězňům bránu ke svobodě. A on hned druhý den nastoupil cestu domů. Nebylo to lehké, přes Berlín, Frankfurt nad Odrou, Poznaň, Katovice, Ratiboř, Bohumín, Mor. Ostravu, klikatá to věru poť a mnohdy pěšky, v Katovicích se dva týdny léčil úplavici. Milované Klatovy spatřil 1. června 1945.

Na tu nešťastnou dobu svého života si ing. Pohl přivezl i několik památek. Malé karty, šachové figurky, šachovnici vlastní výroby, šicí potřeby, úzký proužek železa na konci zaostřený, mapky vystříhané z novin, to kvůli pobytu front.... Tehdy cár papíru, kousek tužky a železa byly vlastně velkým bohatstvím. A měl i „válečnou kořist ". Cestou domů nalezl u Brandenburku v příkopě cínovou vázu. Byla ozdobená vyrytými pamětihodnostmi tohoto města. Další dárek byl od ruských vojáků. Zastavil se na zámku Falkenhagen poblíže Furstenwaldu na správě. Vojáci jej zavedli do jednoho z pokojů, kde byl klavír a řekli „klavír máme, ale nikdo z nás na něj neumí hrát". A tak milý Jindra usedl a dlouho jim hrál jásavé tóny české hudby, až je uvedl do hezké pohody, kdy zapomněli na všechny válečné strasti. Oni mu věnovali stříbrný košíček. A tak inženýra Pohla napadlo maní srovnat rok 1848 a 1940. Ten první dokazuje, jak je těžko vychovat svobodného člověka z nesvobodného. Už přece Mojžíš musel vodit Židy 40 let po poušti, aby do zaslíbené země přišli až potomci bývalých otroků. Léta odboje zase dokazují, že je naprosto nemožné ze svobodných lidí učinit otroky. Otroku je milejší život třeba i v bídě, svobodný člověk ale dává přednost boji a třeba i smrtí před životem v poutech.

Díky ochotě městského úřadu v Klatovech jsem mohl z různých písemností seznámit čtenáře i s tímto úsekem odboje u nich za války.

Josef Sedlák, Plzeň