Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z projevu ministra dr. Prokopa Drtiny VII

14. 2. 2021

Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti VII

na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé

 

Z význačných činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli žalováni: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, dr. Josef Viktorin. Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. Z těch byli odsouzeni k trestu smrti: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. K doživotnímu těžkému žaláři byl odsouzen dr. Josef Viktorin. Karel Žalud byl potrestán těžkým žalářem na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let, Václav Krigar na 4 roky.

Z činovníků České ligy proti bolševismu byl žalován dr. Josef Drachovský, Antonín Liška a Karel Röhlich. Antonín Liška byl potrestán těžkým žalářem na 10 roků, dr. Josef Drachovský na 8 měsíců, Karel Röhlich na 7 měsíců.

Ze Svazu zemědělství a lesnictví byli žalováni Adolf Hrubý a František Zmeškal. Adolf Hrubý byl odsouzen – jak již zmíněno – k doživotnímu žaláři. František Zmeškal byl osvobozen.

Z Národní odborové ústředny zaměstnanců byli žalováni: předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František kolář. Všichni tři byli osvobozeni.

Z předních fašistů byli žalováni: Rudolf Gajda, dr. Rudolf Dominik a dr. František Novotný. Tento byl potrestán žalářem na 20 let a první dva obžalovaní každý těžkým žalářem na 2 roky.

Z poradců státního prezidenta dr. Emila Háchy byl žalován dr. Josef Kliment a dr. August Popelka. Dr. Kliment byl odsouzen k těžkému žaláři na doživotí a dr. August Popelka k těžkému žaláři na 5 let.

Z čs. důstojníků byli žalováni: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc, František Bartoš, Václav Kuneš, Gustav Mohapl, Jan Obručník, Libor Vítěz, Vladimír Klecanda a Ladislav Emminger. První tři Ota Bláha, Robert Rychtrmoc a František Bartoš byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Kuneš a Jan Obručník k doživotnímu těžkému žaláři, Gustav Mohapl na 25 let, Libor Vítěz k těžkému žaláři na 4 roky. Vladimír Klecanda a a Jaromír Emminger byli osvobozeni. A sem ovšem též patří i odsouzení Jana Syrového.

Z ostatních politicky a hospodářsky význačných osobností, jež byly postaveny před Národní soud, uvádím Jana Malypetra, dr. Josefa Černého, Františka Machníka, dr. Karla Domina, ing. Ferdinanda Klineru, J.A Baťu, ing. Adolfa Vamberského, dr. Kruliše Randu, dr. Huberta Masařka a konečně čs. vyslance dr. Ferdinanda Veverku.

J.A.Baťa byl odsouzen k těžkému žaláři na 15 let, ing. A. Vamberský k těžkému žaláři na 3 roky, dr. Ferdinand Veverka byl uznán vinným pro provinění podle § 4 dekretu č. 17 1945 Sb., tj. před Národním soudem jako soudem čestným. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.

Před Národní soud bylo postaveno celkem 21 novinářů. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Rudolf Novák, Antoním Jar. Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, dr. Jaroslav Křemen, Karel Werner, dr. Emanuel Vojtauer. K doživotnímu těžkému žaláři byli odsouzeni dr. Václav Crha a Jiří Stříbrný; Gustav Dörfl byl potrestán těžkým žalářem na 20 roků, Čeněk Ježek a Emil Šourek každý na 15 let, Karel Chalupa na 12 let, Vladimír Ryba na 10 let, František Josef Prokop na 4 roky, Jaroslav Pelíšek a ing. Jan Vrba na 3 roky, Leopold Zeman na 2 a půl roku, Jan Scheinost na 22 měsíců, Jan Hloužek a Rudolf Halík každý na 18 měsíců.

Úhrnem podala národní prokuratura 36 žalob před Národním soudem, a to jako před soudem trestním proti 80 osobám a 3 žaloby před Národním soudem jako před soudem čestným proti třem osobám. Byly tedy obžalovány celkem 83 osoby, vesměs muži. Z toho počtu odsoudil Národní soud jako soud trestní 64 osoby pro trestné činy proti retribučnímu dekretu, jednu osobu pro provinění podle § 4 dekretu. Patnáct osob bylo osvobozeno. Obžaloby před Národním soudem jako před soudem čestným skončily vesměs osvobozujícími rozsudky.

K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 18 osob. Tři dostaly milost, a to dr. Jaroslav Křemen, Eduard Chalupa a Jan Svoboda.

V nepřítomnosti bylo odsouzeno 5 osob, a to J.A. Baťa, Otakar Polívka, dr. Emanuel Vajtauer, Karel Mihalíček a dr. František Tuner, ale v jeho případě stalo se tak v okamžiku, kdy již byl dopaden a americkými okupačními úřady povoleno Československu jeho vydání.

Sedm osob bylo odsouzeno na doživotí.

Úhrnná výměna ostatních trestů na svobodě dosahuje doby 334 a půl roku těžkého žaláře. Čtyři obžalovaní byli uznáni vinnými podle retribučního dekretu, avšak Národní soud u nich upustil ve smyslu § 16, odst. 2, od potrestání.

Dekret o Národním soudu byl sice ve Sbírce vyhlášen již dne 9. července 1945, avšak Národní soud byl konstituován teprve dnem 12. prosince 1945, a to vzetím přísedících do slibu. Uvedené doby si vyžádalo jmenování přísedících senátů Národního soudu podle seznamů pořízených Zemským národním výborem v Praze a v Brně.

Vyšetřování závadné činnosti politických činitelů z doby okupace bylo pak svěřeno ministerstvu vnitra. Téměř vesměs na materiál a důkazy tímto ministerstvem předložené byla odkázána národní prokuratura.

Je nepochybné, že sbírání důkazního materiálu v tak obsáhlých věcech bylo velmi pracné a zdlouhavé. Tím především lze vysvětlit, že první elaborát ve formě trestního oznámení s výsledky šetření zaslalo ministerstvo vnitra justiční správě teprve dne 13. prosince 1945 a že k systematickému zpracování jednotlivých případů patřících do působnosti Národního soudu došlo v ministerstvu vnitra za účasti zástupců národní prokuratury teprve začátkem roku 1946 a teprve ve druhé polovině toho roku a v lednu 1947 došla justiční správě ve větším počtu trestní oznámení ministerstva vnitra s výsledky šetření. Žaloby byly vypracovány – až na některé výjimky – během asi tří týdnů po dojití oznámení… Neupozorňoval bych na uvedená data, kdyby nebylo v tisku mému ministerstvu tak často a ostře vytýkáno, že záměrně zdržuje provedení národní očisty a že protahuje řízení proto, aby krylo kolaboranty.První hlavní líčení se konalo před Národním soudem 15. ledna 1946. Je známo, že se Národní soud při zjišťování viny souzených osob setkával po praktické stránce s četnými nesnázemi. Materiál, který měl Národní soud k dispozici, nebyl zpravidla úplný. Obsahoval sice výsledky šetření, svědčící proti obžalovaným, avšak zásada audiatur et altera pars byla při vyšetřování administrativním pominuta. Tato skutečnost způsobila, že k úplnému objasnění povahy a tíže viny bylo teprve během hlavních přelíčení nutno konat četná procesní opatření…

Za hlavních přelíčení také někteří svědci změnili své výpovědi, složené u vyšetřovacích orgánů.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář