Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti I

na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé

dne 29. května 1947

Pane předsedo ústavodárného Národního shromáždění, slavná sněmovno!

Dne 4. května 1947, přesně dva roky po osvobozujícím povstání českého lidu proti německým utlačovatelům, skončila se činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu, jež byly zřízeny dekretem prezidenta republiky ze dne 9. června 1945, čís. 16 a 17/1945 Sb. Protože tím byl splněn úkol zcela neobvyklý a mimořádný, jenž byl vložen na československou justici a jemuž není podobného příkladu v její historii, požádal jsem předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění, abych mohl podat souhrnnou zprávu o výsledku činnosti těchto soudů přímo plénu sněmovny. Mohl jsem tak učinit ovšem teprve tehdy, až ministerstvu spravedlnosti došly zprávy o průběhu a konečném výsledku od jednotlivých mimořádných lidových soudů.

Než seznámím slavnou sněmovnu se souhrnným obsahem těchto zpráv, prosím, aby mi bylo dovoleno, abych připomněl, jak a proč došlo ke zřízení těchto zvláštních soudů. Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene“. Je ovšem známo, že dekret o potrestání těchto zločinů byl připraven a pak vyhlášen již zahraniční emigrační vládou.

Pokládám však za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů ve znění, v jakém sloužil za podklad činnosti našeho mimořádného lidového soudnictví, byl přijat a odhlasován první domácí – tedy tzv. košickou – vládou a nikoliv vládou emigrační a byl později, jak je známo, schválen jako zákon Prozatímním Národním shromážděním. Vytýkají-li se tomuto zákonu tu a tam některé tvrdosti vznikající domněle z toho důvodu, že byl připraven lidmi v emigraci, kteří sami na sobě nepoznali nebo alespoň nenesli tíhu německé hrůzovlády, pak je vhodno sdělit naší veřejnosti, že zahraniční činitelé si byli této možnosti vědomi.

Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl podepsán prezidentem republiky dne 1. února 1945 a uveřejněn dne 6. března 1945 v úředním Věstníku československém v Londýně. V úvodě tomuto dekretu výslovně však prohlašuje prezident republiky, že ustanovuje tento dekret k návrhu vlády a po slyšení Státní rady již v zahraničí proto, aby došli zaslouženého potrestání nacisté a jejich zrádní spoluviníci bez průtahů a že ovšem tak činí s výhradou změn a doplňků, jež by přičinily příslušné zákonodárné instituce ve vlasti.

Tento v zahraničí vyhlášený retribuční dekret se stal pak skutečně základem pro zákonodárnou úpravu doma, ke které došlo dekrety prezidenta republiky z 19.6.1945, čís. 16 a 17 Sb. V původním zahraničním znění dekretu byly doma pak skutečně provedeny určité změny.

Ale přes toto překontrolování celé nesnadné a těžké problematiky života národa pod nacistickou persekucí institucemi domácími nedopadlo konečné znění zákonných ustanovení mírněji, než tomu bylo v původním znění londýnském.

Při tom nutno mít na paměti, že tento postup londýnské vlády a Státní rady nebyl nějakou speciální československou zvláštností. Podobně postupovaly emigrační vlády všech Němci okupovaných zemí: Poláci, Jihoslované, Řekové, Holanďané, Belgičané, Lucemburčané i Francouzové. Potřeba provést potrestání Němců, kteří byli odpovědni za spáchání násilností proti zájmům lidu v obsazených zemích, a provést očistu vlastních národů od jednotlivců, kteří se svým přisluhováním okupační moci nebo vyloženou zradou v době největší tísně sami z národních řad vyloučili, se cítila za války tedy obecně v táboře spojeneckých národů.

Naše československé stanovisko k stíhání válečných zločinců bylo velmi jasné, rozhodné a odhodlané, tedy nejen z důvodů vnitřních, nýbrž také z důvodů zahraničních, a to za války i po válce. Právě náš národ a náš stát měl mimořádný zájem politický na tom, aby válečná vina Německa byla po druhé světové válce zjištěna nejen politicky, nýbrž mezinárodně a trestně-právně. Proto československá emigrace za války věnovala takovou pozornost a vyvinula velké úsilí všude, kde mohla, aby k souzení válečných viníků Německa a souzení samotného rozpoutání války jako zločinu trestně stíhatelného mezinárodním právem trestním po této válce došlo. Jak víte, tato snaha došla svého uspokojivého splnění činností „Spojenecké komise pro stíhání válečných zločinů“ a svého vyvrcholení pak uskutečněním „Mezinárodního vojenského soudního tribunálu“ v Norimberku. Československá politika a českoslovenští právníci přispěli k provedení tohoto mezinárodního stíhání a trestání válečných vin značnou měrou a důsledně. A to byl, paní a pánové, též důvod, pro který bylo dáno stanovisko naší vlády i pro stíhání válečných provinění proti státu. Vedle našich vlastních důvodů vnitřních, vedle důvodů mravních a státoobčanských, naše stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů bylo vlastně též splněním závazku mezinárodního, vyplývajícího pro nás jednak z londýnské deklarace Spojených národů ze dne 13. ledna 1942, jednak z moskevské deklarace ze dne 1. listopadu 1943 a konečně z dohody londýnské ze dne 8. srpna 1945.

Chtěl bych se též zmínit o okolnosti, že retribuční dekrety byly vybaveny zpětnou účinností, kterážto okolnost odporuje základním, obecně přijatým zásadám legality.

Je sice pravda, že v právním životě je neobvyklé, aby měl zákon, zvláště trestní, zpětnou účinnost. Výjimka, kterou bylo nutno v tomto případě připustit z tohoto pravidla a zásady, je však oprávněná mimořádností poměrů. V době okupace a druhé světové války došlo k tak těžkým a dříve nemyslitelným zločinům proti lidskosti a válečným zvyklostem, že již za války se státy Spojených národů manifestačním způsobem zavázaly, že po skončení vítězné války budou soudit válečné zločince jak před zvláštními mezinárodními tribunály, tak i před Národními soudy svých vlastních zemí.