Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, III
na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé
dne 29. května 1947
Druhým úkolem retribučního soudnictví bylo soudit a potrestat vinu zrádců, přisluhovačů a udavačů z našich vlastních řad. Pokud šlo o souzení viny Němců, nebylo celkem v zásadě našem tisku a v naší veřejnosti vůbec nepříznivé kritiky. Naproti tomu, pokud šlo o posuzování viny osob stíhaných z českých řad, bylo velmi často patrno, že v tomto směru nebylo ve veřejnosti a také ani mezi soudci z lidu jednotné hledisko. Bylo to zaviněno hlavně tím, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnoha případech – odmyslíme-li si nepochybné, vědomé zrádcovství druhu Moravcova – vynucena okolnostmi a prostou a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak, nebo byla dokonce předstírána, aby mohla být kryta vlastní ilegální činnost protiněmecká, na kteréžto okolnosti a pohnutky ostatně již také pamatoval sám retribuční dekret ve svém ustanovení v § 16.
Posoudit všechny tyto závažné průvodní okolnosti přisluhování Němcům bylo úkolem svědomitého zkoumání lidovými soudy a národními soudy.
Všechny lidové soudy, kterých bylo celkem 24, nezahájily současně svou činnost, poněvadž to záviselo na tom, kdy byly příslušnými okresními národními výbory podány vhodné návrhy na jmenování soudců z lidu. Upozorňuji, že na tyto návrhy neměla justiční správa žádný vliv a že jen z návrhů okresních národních výborů, v nichž byly uvedeny osoby všech stran Národní fronty a osoby z řad persekvovaných a vězněných, mohli pak být jmenováni vládou soudcové z lidu.
Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval prezident republiky k návrhu vlády se seznamu osob pořízených rovněž za tím účelem okresními národními výbory. Jako první zahájil činnost mimořádný lidový soud v Brně a jako poslední mimořádný lidový soud v Chebu. Mezi posledními, které zahájily svoji činnost vůbec, byly lidové soudy v pohraničí, což souviselo s obtížemi, které v pohraničí byly.
Ministerstvo spravedlnosti sledovalo od počátku pozorně činnost lidových soudů a seznalo velmi brzy podle vynesených rozsudků, jak jsem již uvedl, že u lidových soudů není jednotné nazírání na jednotlivé trestní podstaty a že také ve výměrech trestů jsou značné rozdíly. V rámci zákonných možností snažilo se ministerstvo odpomoci tím, že soudům a veřejným žalobcům dodávalo materiál, z něhož se mohla zejména posoudit činnost a struktura jednotlivých nacistických a fašistických organizací, neboť zvláště v tomto směru byly u soudců z povolání a u soudců z lidu málo znalostí a zkušeností. Ministerstvo spravedlnosti vydávalo také pravidelně měsíčně přehledy o činnosti všech mimořádných lidových soudů, aby tak umožnilo lidovým soudům porovnat svoji vlastní výkonnost a způsob posuzování a trestání jednotlivých trestních činů s postupem ostatních lidových soudů. Vzhledem však k tomu, že nebylo žádných opravných prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost zachovávat nezávislost soudcovskou za všech okolností byla přirozená a samozřejmá. Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému řízení stanného, a nese proto všechny známky takovéhoto tribunálu.
Specifickým deliktem také v době okupace bylo udavačství, které bylo jedním z nejhnusnějších zločinů a bylo proto přísně souzeno a trestáno. Obtíž činilo jenom posouzení, pokud takové udání bylo vynuceno, což se při výsleších na gestapu velmi často stávalo. Neuvěřil-li soud v takovém pochybném případě svědku gestapáku, který případně sám násilný výslech prováděl, myslím, že to nelze lidovému soudnictví vytýkat jako nedostatek. Často se též postrádalo, že nebylo u udavačství rozlišováno mezi udavačstvím politickým a udavačstvím rázu hospodářského, neboť nelze popřít, že předpisy o zásobování obyvatelstva byly vydávány, třeba i nechtěně, i ve prospěch řádného zásobování českého lidu, na čemž měli zájem zejména lidé nejpotřebnější…
Politického významu byly ovšem zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem. Proto je pochopitelném, že tyto případy soustředily na sebe nejvíce pozornosti a že kolem z nich vznikalo ve veřejnosti nejvíce protichůdných polemik. Z téhož důvodu soudím, že slavnou sněmovnu bude zajímat, podám-li jí poněkud podrobnější přehled činnosti Národního soudu.
Především pokládám za nezbytné připomenout, kdo podle znění dekretu o Národním soudu měl být pohnán před tento mimořádný tribunál. V tomto směru prohlašuje dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17 o Národním soudu, že „budou souzeny Národním soudem, dopustí-li se činů trestných podle retribučního dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců jejich pomahačů, tyto osoby:
Státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátní vlády, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, a vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě
hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem.“
Šlo tedy zákonodárci zřejmě o to, aby v osobách nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu byla zachycena politická i mravní zhoubnost a nebezpečnost tzv. aktivismu naší politiky bezprostředně předválečné, a to nejen v představitelích tzv. protektorátní vlády, nýbrž i ve všech institucích, orgánech i organizacích, jež si tento protektorátní aktivismus vytvořil i ve všech vrstvách našeho obyvatelstva. Šlo též, a to v neposlední řadě, o stíhání prodejných novinářů, kteří byli zvlášť výraznými a horlivými propagátory nacismu a fašismu i spolupráce s Němci a jejichž činnost z hlediska politické a občanské morálky národa byla zvlášť zavrženíhodná.
Vyplývá z povahy věci, že za nejreprezentativnější politické postavy tzv. protektorátu museli být pokládáni již ze svých funkcí tzv. státní prezident a členové tzv. protektorátních vlád. A jestliže byly vyslovovány kritiky negativní o tom, jak byl splněn vládní program v tomto bodě též z toho důvodu, že žádný z těchto činitelů nebyl Národním soudem odsouzen k nejtěžšímu možnému trestu, tj. k trestu smrti, a jestliže v tomto smyslu byly srovnávány rozsudky Národního soudu s rozsudky analogickými v některých jiných zemích nebo též s některými rozsudky Národního súdu v Bratislavě, pak bych chtěl upozornit členy ústavodárného Národního shromáždění, že u Národního soudu v Praze vůbec nedošlo k projednávání analogických případů, které by mohly být se zmíněnými rozsudky srovnávány.
