České národní listy

 Z přednášky Jaroslava Pánka, předsedy Sdružení historiků ČR, na Evropském kongresu učitelů dějepisu v Praze dne 13. března 2002 II

Stoleté napětí mezi Čechy a Němci se uvolnilo po vystoupení Martina Luthera 1517 a poté, co se německá reformace přihlásila ke své české předchůdkyni. Velká část Němců žijících v Čechách a na Moravě se připojila k luterství, čímž zanikly náboženské pohnutky k etnické animozitě. Součinnost českých utrakvistů a německých luteránů vedla ke vzniku solidarity, přesahující hranice zemí a jazyků. Ke sblížení přispělo i dobudování stavovské organizace v celém českém státě, který se nazýval Corona Regni Bohemiae a skládal se z pěti zemí. Ve dvou jižních zemích (Čechy a Morava), které byly jádrem státu, tvořili absolutní většinu Češi a menšinu Němci; ve třech severních zemích  (Slezsko, Horní Lužice a Dolní Lužice) tvořili většinu Němci, vedle nichž tam žily menšiny Čechů, Poláků a Lužických Srbů. V této složité státní struktuře se podařilo v 16. století dosáhnout národnostního smíru a soužití etnických a náboženských většin s menšinami na velmi dobré úrovni. Navíc v Praze, která se na přelomu 16. a 17. století (za vlády Rudolfa II.) opět stala císařskou rezidencí, vznikla uprostřed české utrakvistické většiny velmi pestrá paleta etnik a náboženství. Češi, Němci, Italové, Nizozemci, utrakvisté, katolíci, kalvinisté a další žili vedle sebe nikoli vždy v dokonalém souladu, ale přesto na úrovni, která mohla být příkladem pro tehdejší Evropu, zmítanou náboženskými válkami.

Slibný vývoj v řešení menšinových otázek se však dostával do konfliktu s politikou vládnoucí dynastie. Habsburkové, kteří roku 1526 spojili do jednoho celku český, rakouský a uherský stát, postavili svou koncepci na principu soustředěné panovnické moci a jediného státního náboženství. Nutně se střetli se stavovskou opozicí, která hájila princip moci rozdělené mezi panovníka a stavy, a náboženskou svobodu. K rozhodujícímu konfliktu došlo v  českém stavovském povstání 1618-1620. Evangelickým stavům se ještě podařilo vydat moderně koncipovanou ústavu (Confoederatio Bohemica, 1619, která mohla být základem pro legalizaci soužití menšin a většin ve složitém středoevropském prostoru. Vzápětí však rozhodla vojenská převaha Habsburků a po porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 se začal naplňovat program habsbursko - katolického politického a konfesijního absolutismu.

Popravami, vězněním, konfiskacemi majetku a vyháněním ze země byli sice postiženi také němečtí luteráni a novokřtěnci (anabaptisté), avšak habsburská zvůle dopadla především na české etnikum. Desetitisíce nekatolických měšťanů a šlechticů byly vyhnány ze země, což mělo katastrofální důsledky pro český politický a kulturní život. Český národ, který stál od 13. do počátku 17. století na jednom z předních míst ve střední Evropě, byl drastickým způsobem zbaven politických elit a tvůrčí inteligence. Během několika desetiletí po bitvě na Bílé hoře se změnila jeho sociální struktura natolik, že se ve své vlasti stal druhořadým etnikem, navíc soustavně podezíraným z kacířství a rebelantství. Po rozmachu středověké a humanistické vzdělanosti došlo k hlubokému úpadku české kultury. Byla sice udržována nižším katolickým klérem, ale měla se uplatnit pouze na plebejské úrovni.

České etnikum, které početně tvořilo zřetelnou většinu obyvatelstva Čech a Moravy, se ve druhé polovině 17. a v 18. století fakticky dostalo do postavení porobené minority, Habsburská monarchie neměla ovšem slitování ani se skutečnými menšinami. Desetitisíce německy mluvících novokřtěnců, kteří v 16. století uprchly  před pronásledováním z řady evropských zemí a ve své nové vlasti na Moravě prožívali „zlatý věk“, byli po roce 1620 nemilosrdně vyhnáni; zanikla tak svérázná kultura, která mohla obohatit celou Evropu. Také Židé byli vystaveni státem organizované segregaci a vypovídání z královských měst. Nejhorší zásahy však organizovala habsburská monarchie proti Romům. V první polovině 18. století vyvrcholila genocidní politika habsburské vlády proti cikánským kočovníkům, kteří byli programově pronásledováni a hromadně popravováni způsobem předznamenávajícím  romský holocaust  za druhé světové války. Nicméně i v době platnosti drakonických zákonů nacházeli romští kočovníci a zvláště jejich děti projevy milosrdenství ze strany ponižovaného poddaného lidu na českém venkově.