Z přednášky Jaroslava Pánka, předsedy Sdružení historiků ČR, na Evropském kongresu učitelů
Z přednášky Jaroslava Pánka, předsedy Sdružení historiků ČR, na Evropském kongresu učitelů dějepisu v Praze dne 13. března 2002 I.
Menšiny a většiny v proudu dějin
Dějiny osídlení českých zemí známými etniky začínají zhruba v polovině prvního tisíciletí před Kristem. Tehdy žily na území Čech a Moravy keltské kmeny, které se v době kolem přelomu letopočtu přesunuly dál na západ a byly vystřídány germánskými kmeny. Také Germáni migrovali zhruba po pěti staletích pobytu dále na západ. V období takzvaného stěhování národů se zde natrvalo usídlili Slované, přicházející z oblasti východně od Karpat. V období od 5. do 7. století čeští a moravští Slované asimilovali zbytky starších etnik a stali se prakticky jedinými obyvateli tohoto teritoria. Jejich státy – v 9. století Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10 století sílící České knížectví (od roku 1198 České království) – měly monoetnickou strukturu, od rolnického a řemeslnického obyvatelstva přes velmožskou elitu až po vládnoucí dynastii.
Už ve středověku přispívaly hospodářské, politické a kulturní kontakty mezi evropskými zeměmi k tomu, že se i v českých zemích utvářely drobné skupiny osob jiných národností. Mezinárodní obchod postupně přilákal do Prahy a dalších větších center zejména kupce židovského a německého původu, avšak skutečně silná národnostní menšina vznikla až v průběhu 13. století. Ve snaze urychlit zakládání měst podle západoevropského vzoru zvali čeští králové německé osadníky, kteří se významně zasloužili o rychlý rozvoj hornictví a městské ekonomiky. V etnicky českém území vznikala města, v nichž zakladatelská vrstva patriciátu byla německá, zatímco ostatní obyvatelstvo bylo z velké části české; avšak již ve 14. století se v procesu přirozené asimilace řada měst počeštila.
V důsledku ekonomicky úspěšné kolonizace tak poprvé vznikly zřetelné interetnické rozpory, a to jednak mezi politicky ambiciózním německým patriciátem a českou šlechtou, jednak mezi německým obchodním patriciátem a českým řemeslnictvem. Napětí bylo tím vážnější, že se česká metropole Praha jakožto císařská rezidence stala v polovině 14. století (za vlády českého a římského císaře Karla IV.) hlavním městem Svaté říše římské a tedy i magnetem pro cizince, hlavně z německých zemí. Sociálně i politicky motivované konflikty se dále prohloubily na počátku 15. století, kdy české země jako první v Evropě dozrály k velké reformě církve a společnosti. Husitská revoluce se stala bojem za očištěnou křesťanskou církev a zároveň velkým střetem husitů s katolickou Evropou, která v nich viděla zavrženíhodné heretiky a snažila se „české kacířské plémě“ vojensky zničit.
Ohromující vítězství husitských vojsk nad křížovými výpravami přispěla k dovršení českého sebevědomí, které ztotožnilo český národ nejen s jazykem, ale i s husitskou vírou. Jelikož křížové výpravy do Čech podnikali především etničtí Němci a Maďaři, vyhranil se nepřátelský vztah k nim a naopak silně se upevnilo vědomí sounáležitosti Čechů se Slovany, zvláště s Poláky. V průběhu husitských válek část Němců z českých zemí uprchla do zahraničí nebo v bojích zahynula; zbytky německé menšiny se udržely pouze v pohraničních oblastech Čech a Moravy. Nesporně dominantní postavení Čechů vyjádřily i jazykové zákony z druhé poloviny 15. století; podle nich se čeština stala jediným oficiálním jazykem v Čechách a na Moravě, když vytlačila dříve převládající latinu.
Husitství také poprvé formulovalo problém náboženské menšiny. Jelikož se původní snahy o všeobecnou reformu křesťanstva zdařily jen zčásti a v Čechách a na Moravě se udržely zbytky katolíků, bylo třeba hledat nový způsob mezikonfesijního soužití. Po desetiletích zápasů dosáhli většinoví husité čili utrakvisté dorozumění s katolíky v kutnohorském náboženském míru z roku 1485. Byl to v Evropě první případ náboženského míru, kdy byla uznána rovnoprávnost dvou náboženství a církevních organizací v jedné zemi a kdy získala náboženská menšina stejné postavení jako většina; navíc právo rozhodnout se pro kterékoli z uznaných náboženství získali nejen příslušníci privilegovaných vrstev (šlechtici a svobodní měšťané), ale i poddaní. Tyto záruky koexistence se ovšem nevztahovaly na veškeré obyvatelstvo, neboť tu žily ještě další minority, do náboženského míru nezahrnuté. Především to byla radikální jednota bratrská a další, postupně vznikající reformační církve. Mimo ně stála židovská komunita, formálně požívající právní ochrany českého krále, ale i tak občas vystavena živelným pogromům.
