Wenzel Jaksch - Cesta Evropy do Postupimi 2
Wenzel Jaksch - Cesta Evropy do Postupimi 2
Vina a osud v podunajském prostoru
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Po anšlusu Rakouska se v Československu spojily dvě německé strany agrární a křesťanská - s Henleinovou nacistickou stranou, která tím reprezentovala 80 % německého obyvatelstva. Na politické scéně zůstala dále již jen komunistická strana a oslabená sociální demokracie. Jejím předsedou se stal Wenzel Jaksch, který vytyčil nový program tzv. lidového socialismu - Volkssozialismus. O tomto programu se Jaksch v knize nezmiňuje, uvádí však politické síly, s nimiž byl ve spojení. Ve vývoji Německa spoléhal na protihitlerovskou opozici německé generality, o jejichž záměrech byl informován bývalým nacistou Otto Strasserem, který emigroval do Československa. Uvnitř republiky pak usiloval Jaksch o vytvoření bloku s Lodgmanem von Auen, který mu "nabídl svou spolupráci", a dále jednal s členy jakéhosi blíže neurčeného "autonomistického křídla sudetoněmecké strany" Konrada Henleina, kterým "však chyběla odvaha k odchodu ze strany" (180).
"Hvězdná hodina sudetských Němců" nadešla podle Jaksche "s příjezdem Runcimanovy mise", která "donutila československou vládu" přijmout tzv. čtvrtý plán", který "byl základem dobrého řešení" vedoucího k "federalizaci Československa" (179).
Tento plán z 5. září 1938 byl ovšem reakci na Henleinovy požadavky shrnuté do osmi tzv. karlovarských bodů. Skutečnost, že Jaksch se hlásí k spoluautorství na tomto plánu, svědčí o jeho ztotožnění se s Henleinovými požadavky. Henleinova strana však čtvrtý plán odmítla a tím byly "otevřeny dveře pro radikální řešení" - pro připojení k Německu (180).
Při výkladu o československé politice vedené prezidentem Benešem Jaksch v naprostém rozporu se skutečností tvrdí, že prý pražská vláda "nebyla ochotna bojovat o existenci Československa" (207), že její oficiální stanoviska byla pouze "čistým pokrytectvím" (203). Praha prý dokonce spolu s Chamberlainem podpořila Hitlera proti opozici v německé armádě (207). Naznačuje dokonce, že za rok 1938 byli zodpovědni stejnou měrou "Hitler a Beneš" (205).
Mnichovská dohoda byla podle Jaksche mezinárodním právním aktem, na jehož základě "Hitlerovo Německo obsadilo tak říkajíc smluvně Sudety" (216). Připojení československých pohraničních oblastí k Německu bylo fakticky naplněním programu Josefa Seligera, který byl i Jakschovým programem. Proto také se o důsledcích rozbití Československa vůbec nezmiňuje. Konstatuje jedině, že Mnichov postihl nejvíce sudetské Němce, protože němečtí odpůrci Hitlera v obsazených oblastech byli deportováni do koncentračních táborů (219).
Německá okupace pomnichovského Československa 15. března 1939 byla podle Jaksche reakcí na "volání o pomoc od Čechy pronásledovaných Němců" (220). Dr. Hácha byl poté nucen "vložit osud českého národa a své země s důvěrou do rukou vůdce německé říše" (220). V této situaci se současně mohlo Slovensko konečně ustavit jako samostatná "nezávislá" slovenská republika (220). V dalším výkladu Jaksch několikrát odmítá zpochybňování nezávislosti slovenské republiky, odmítá "mýtus, že šlo o loutkový stát". "Samostatnou slovenskou republiku" zničil podle něho "až neúspěch slovenského povstání" (305).
Ani válka nezačala podle Jaksche německou agresí, ale byla důsledkem špatné politiky Polska: "V groteskním přecenění své vojenské síly se držitelé moci v Polsku domnívali, že ještě mohou lavírovat mezi Hitlerem a mocnostmi stojícími proti němu" (220).
Válka prý byla zpočátku válkou ideologickou, postupně však změnila svou "mravní a politickou povahu" a skončila jako "odvetná válka proti německému národu" (223, 240). Právě to byl onen Velký prohřešek kterému je věnována poslední, třetí část Jakschovy práce. Tímto "velkým prohřeškem" bylo chování států Atlantické aliance vůči "velkému německému národu" (289). "Mor nelidskosti zachvátil velké demokracie" (287). Na Německo byla svalena vina nejen za první, ale i za druhou světovou válku (287,353). A angličtí studenti jsou ve svých učebnicích dějepisu mateni dokonce tvrzením, že "pravou příčinou druhé světové války bylo přání Německa rozšířit svou moc a své území" (358).
V "takzvané Atlantické chartě velcí i malí spojenci nejdříve stanovili vysoké cíle pro politiku míru a pak byli puštěni z řetězu psi nenávisti a lačnosti po kořisti" (251). Podle Jaksche zcela zklamala i II. internacionála i anglická Labour party (239, 251, 293).
Roosevelta dovedla prý "chorobná protiněmecká nenávist" k tomu, že "podlehl Stalinovu démonu" (289). Churchill byl kolísavý politik, podléhající Benešovi. Eden byl slaboch, který se "na podzim 1943 Benešovi fakticky podrobil" (289). "Krátkozraký patriotismus gaullistů pokračoval v tradici přitakávání Benešovým přáním" (356). A "Beneš s komunistickou pomocí páchal velkou zradu na sudetoněmecké demokracii" (262). Tato demokracie, o níž jsou zmínky i na jiných místech (279, 356), není však nikde blíže objasněna.
Dohoda Spojenců v Casablance roku 1943, žádající bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy, prý "zmařila úsilí německé opozice" (264), jehož cílem bylo úsilí "nahradit Hitlera vládou, která by mohla uzavřít mír" (296). Hlavní vina pak spočívá podle Jaksche opět na Edvardu Benešovi: "Místo, aby dal německé opozici naději na spravedlivý mír, chtěl Beneš vést válku až do hořkého konce" (263).
Jakschova stanoviska svalující porážku Německa na všechny možné činitele, kromě Německa samotného, byla ovšem podmíněna mj. i neúspěchem jeho vlastní politiky v londýnském exilu. Ve své stati "Was kommt nach Hitler" Jaksch předpokládal, že Československo nebude již nikdy obnoveno ve svých předmnichovských hranicích a že i po porážce Hitlera zůstane v platnosti hranice stanovená v Mnichově.
Prezident Beneš dosáhl však v srpnu 1942 toho, že britská vláda prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou. Jaksch zaslal proti tomuto prohlášení protest americké a kanadské vládě. Bezvýsledně (258-9). A nadto ztratil podporu nejen britské vlády, ale i britské Labour party, která ho zpočátku podporovala. Tento neúspěch Jaksch připisuje "ďábelské propagandistické technice" Edvarda Beneše a jeho plagiátorů (261). Podle něj "byla to opět ironie osudu, že česká exilová vláda mohla mít dominantní vliv na britské veřejné mínění" (290). Přispíval prý k tomu i Jan Masaryk, "veselý vypravěč anekdot, pijan či hráč na klavír" (291).
Část kapitoly Velký prohřešek je věnována odsunu Němců. Tento transfer byl jedním z důsledků brutální německé politiky ve všech okupovaných evropských zemích a byl realizován na základě usnesení spojenecké konference v Postupimi 2. srpna 1945.
Jaksch však považuje za hlavního viníka odsunu Edvarda Beneše. Ten prý poskytoval Spojencům nepravdivé informace o kritické situaci Čechů v Protektorátu, o jejich popravách, věznění a deportacích. Za nepravdivé považuje Jaksch i to, že Beneš zahrnoval mezi deportované i Čechy nuceně nasazené na otrockou práci do Německa. Podle Jaksche byli tito Češi "v Německu zaměstnáni jako svobodné pracovní síly a jejich spolehlivost byla velmi ceněna" (306). Zdůrazňuje: "nikde nebyla kolaborace s okupační mocí užší než v Protektorátu" (320).
Beneš "vymámil od vlád ve Washingtonu a v Moskvě předběžný souhlas se svými plány tím, že je navzájem falešně informoval... Zároveň Evropu a Ameriku ošidil o odměnu za mír, kterou za to přislíbil zaplatit" (275). O jakou odměnu šlo, Jaksch neuvádí.
Vyvrcholením Benešovy špatné politiky byla podle Jaksche právě jeho ruská politika. Přispěla k tomu, že i "západní státníci byli v Postupimi postaveni před hotovou věc. Síla událostí je donutila podvolit se ruským přáním." Západní demokracie prý "předtím od Beneše převzaly jeho koncepci Evropy, která bez dalšího vynesla zničující rozsudek nad takzvanými menšinami" (326). Postupimská dohoda podle Jaksche jen "potvrdila fait accompli hromadného vyhnání", tj. transfer německého obyvatelstva (331). Nebyla však žádným mezinárodně právním aktem. Tzn. že není mezinárodně závazná a tím je i porušitelná.
Takové byly podle Jaksche hlavní proudy, které dovedly Evropu do Postupimi. Ani náznakem si nepřipouští myšlenku, že by to mohla být přede vším cesta Německa do Postupimi.
Závěrem knihy uvádí Jaksch své požadavky pro budoucnost: Ústředním problémem je podle něho sjednocení Německa (351). "Síla německé vůle pro sjednocení a mravní síla západního Německa se staly faktorem evropského sebepotvrzování" (350). "Sovětskému svazu bude za mír nabídnuta bezpečnost a dobré sousedství na jeho západních hranicích", pokud upustí od " bezbřehé vnější expanze" (352).
Za nezbytné pokládá Jaksch "dějinné ospravedlnění staré dunajské monarchie", neboť Rakousko bylo čestný stát (349).
Pro Němce žádá opuštění "přehnaného komplexu viny" (353). Neboť "po uzavření příměří byly tolerovány nové Katyně, ale na hroby v Lidicích byly sázeny růže" (357). Pro odsunuté Němce žádá "dosáhnout mírového sebepotvrzení na zděděné domovské půdě" (354).
Od Čechů pak žádá sebekritiku "a tím mravní sebeosvobození českého národa". "Anglo-čechoslovakismus epigonů Masaryka, Beneše a Seton Watsona lpí na mylném dějinném obrazu. Příslušné národy se od historické lži, která se stala politickým faktorem, mohou osvobodit pouze sebezpytováním a duchovním zahloubáním. Tím mohou přispět k přípravě svého návratu do společnosti svobodných národů" (346)
