Wenzel Jaksch - Cesta Evropy do Postupimi 1
Wenzel Jaksch - Cesta Evropy do Postupimi 1
Vina a osud v podunajském prostoru
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Kniha vyšla v Německu v letech 1958 - 1990 ve čtyřech vydáních. Jde o reprezentativní publikaci tlumočící pohled "sudetských" Němců na československou první republiku. V českém překladu byly vynechány dvě první kapitoly: Předehra demokratických revolucí a zápas o "národnostní vyrovnání" a Katastrofa z roku 1914 a Masarykova "Nová Evropa ". Uvozovky vyjadřuji již v názvu Jakschovo skeptické stanovisko jak k hnutí potlačených národů, tak i k Masarykově politické koncepci. V obou kapitolách Jaksch zdůrazňuje, že se měla zachovat habsburská monarchie a že měla být provedena její federalizace. Tyto úvahy měly ovšem v době svého vzniku v padesátých letech zcela teoretický a hypotetický ráz. Již čtyřicet let předtím než byly napsány byly překonány historickým vývojem - rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem národních států včetně Československé republiky.
Český překlad zbývajících třech kapitol Jakschovy knihy iniciovala německá společnost Ackermann-Gemeinde, která také překlad financovala. Poté, co několik českých nakladatelství odmítlo knihu vydat jako neodbornou, ujal se jejího vydání pražský Institut pro středoevropskou kulturu a politiku vedený Rudolfem Kučerou. Kniha vyšla pod redakcí jednoho z překladatelů, Milana Churaně, který napsal i předmluvu k českému vydání.
Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé socíálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-38 místopředsedou, 1938-39 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně.
Během války byl Wenzel Jaksch v opozici vůči československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, která stála na stanovisku právní kontinuty Československa, neuznávala mnichovský diktát a usilovala o obnovu Českoslovenka v jeho předmnichovskách hranicích. Benešova politika zvítězila, Jakschova ztroskotala.
Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost " Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem sudetoněmeckého spolkového kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.
Jakschova kniha není historickou prací a ani Churaňovy opravy některých autorových mylných údajů ji nemohou dodat charakter objektivnosti. Podstatou práce je její politické zaměření, kterému je podřízen výběr faktů, citátů i hodnocení jednotlivých událostí. Pokusíme se proto také postihnout hlavní linii tohoto Jakschova pojetí moderních československých dějin.
Výchozím Jakschovým stanoviskem, kterému je věnována první kapitola nazvaná Cesta k Mnichovu, je zásadní odmítnutí mírových smluv podepsaných po první světové válce. Tyto smlouvy odrážely situací v Evropě po porážce Německa a Rakousko-Uherska a tvořily základ tzv. versailleského systému. Jaksch obviňuje z přijetí mírových smluv především anglickou politiku, od níž se prý odvíjel i další nepříznivý vývoj. Byl?! to podle Jaksche právě "falešná prognóza anglických geopolitiků", která se stala "cestou do Mnichova" (45).
Autor dále uvádí, že mírové smlouvy byly podepsány "v deliriu totálního vítězství" (s. 62), byly nemravným a tvrdým diktátem vítězů nad poraženými a vytvořily tak předpoklady pro Hitlerovo vítězství v Německu. Proto se také staly zdrojem hnutí žádajících jejich odstranění, "původem revisionismu" (68). Neúspěch úsilí o jejich, blíže neurčenou, "demokratickou revizi" prosazovanou prý rakouským sociálním demokratem Otto Bauerem, otevřel podle Jaksche prostor pro Hitlerovu a Mussoliniho politiku "militantního revisionismu" (75).
Hlavní Jakschova kritika pak směřuje proti Československu, jehož existence byla ve versailleském systému právně zakotvena. Jeho pozornost je zaměřena především k postavení a vývoji "německého kmene sudetských Němců" (134).
Jaksch vychází z politické koncepce Josefa Seligera, poslance československého parlamentu, který stál až do své smrti roku 1920 v čele německé sociální demokracie v Československu. Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Lodgmanem von Auen usiloval Seliger o realizaci politiky rakouského předsedy vlády, sociálního demokrata Otto Bauera. Cílem této politiky bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a spolu s ním i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce však padla podpisem versailleské smlouvy, která zakazovala Německu provést anšlus. Podle Jaksche ztroskotala "na daných mocenských poměrech", na "vůli vítězů" (66). Od těchto velkoněmeckých plánů se však distancoval nejen nový rakouský premiér Karl Renner, rovněž sociální demokrat, ale i německá vláda. A proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman v roce 1919 zařazeni do rakouské delegace v Saint Germain, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Toto stanovisko také Jaksch německé i rakouské vládě velmi zazlívá (66-7).
Mírové smlouvy, které potvrdily existenci Československa i historické hranice českých zemí, vedly Seligera k modifikaci jeho politické linie. Zásadně odmítl princip parlamentní demokracie opřené o individuální občanská práva, který byl proklamován již v Masarykově tzv. washingtonské deklaraci z 18. října 1918. Proti němu postavil nacionální princip - požadavek kolektivních práv národů žijících v Československu, jako zásadu zajišťující především kolektivní práva Němců v republice (81-2). Současně navázal na válečné federalizační plány Karla Habsburského, znovu oživené v nové podobě v roce 1918 rakouským sociálním demokratem Víktorem Adlerem v programu na vytvoření "dunajské federace" (56).
Seligerova politika velkého Německa, příp. její modifikovaná podoba "dunajské federace" se staly základem Jakschovy celoživotní politické linie. Tím byl dán i jeho odmítavý postoj k Československé republice i k jejím vedoucím demokratickým představitelům. Masarykův program nové Evropy, zpracovaný v roce 1918 ve stejnojmenné knize, se v celé práci stal synonymem utopických, nesmyslných a neúspěšných meziválečných koncepcí. Symptomatický je Jakschův vztah k Edvardu Benešovi. Pokládá ho za hlavního strůjce všech německých i svých vlastních neúspěchů a nenávistně na něj útočí.
Již na pařížské mírové konferenci byl podle Jaksche Edvard Beneš hlavním činitelem, který zapříčinil neúspěch sudetoněmecké politiky. Tento "impulzivní, lstivý a krátkozraký politik", "porušitel daného slova" svou "falešnou hrou s čísly" a "vědomými falzifikacemi", dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa (160-7). Tím "Benešův momentální úspěch dosáhl gigantických rozměrů" (67).
Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických a kulturních organizací.
Zcela opomenuty jsou mezistátní kontakty Československa s rakouskou republikou, jejichž základem byla tzv. "Lánská smlouva" slavnostně podepsaná v roce 1921 prezidenty obou států. Autor neuvádí ani vztahy Československa s Německem, které byly již v roce 1920 upraveny obchodní smlouvou a v roce 1925 arbitrážní smlouvou, v níž se oba státy zavázaly řešit případné vzájemné spory jednáním. Německou výmarskou republiku Jaksch naopak několikrát obviňuje z toho, že projevovala nezájem o osud sudetských Němců (93, 108, 127).
Vývoji od poloviny třicátých let je věnována kapitola, nazvaná Pohřeb Saínt-Germaín a příprava Postupímí. Nastolením Hitlerova nacistického režimu v Německu se Jaksch nezabývá. Mluví jen o "závěrečném boji o diktaturu nebo demokracii v Německu v roce 1932/33". Ten však prý "zastínily krizové události v sousedním Československu" (127). Na rozdíl od hitlerovského Německa nemělo prý Československo účinná sociální a politická opatření proti důsledkům krize (126). O tom, že Německo řešilo krizi intenzivním zbrojením autor nemluví. Němci v Československu prý také vítali Hitlerův zájem o jejich osudy, který tolik kontrastoval s několikrát zmiňovaným nezájmem výmarské republiky (128).
Hitlerovo vítězství nespojuje však Jaksch s vnitřním vývojem Německa, ale chápe ho jako důsledek versailleské politiky západních velmocí. Těm také vytýká nedostatečnou iniciativu v boji proti Hitlerovi.
Úlohu Edvarda Beneše, který proti Hitlerovi vedl systematický boj, snižuje Jaksch osobními invektivami: "Humanistická Evropa neměla v té době vedení", a proto "osud chtěl, že v roli Hitlerova protivníka se octl Edvard Beneš, který ji však nedorostl ani lidsky, ani politicky" (168).
Jaksch uznává, že ve třicátých letech se Československo stalo hlavní azylovou zemí pro německé demokraty, "nejvýznamnějším střediskem německé protihitlerovské emigrace", redukuje však tuto pomoc pouze na dodávání protifašistické literatury do Německa (128). Podrobnější výklad neuvádí. Jistě by stála za zmínku např. i činnost německého sociálního demokrata Camille Hoffmanna, který působil ve funkci československého tiskového atašé v Berlíně.
Obsáhle pojednává Jaksch o událostech roku 1938, které považuje za "prosazení národnostního principu v myšlení západního světa" (200).
