České národní listy

Wehrmacht uvítali zdejší Němci frenetickým křikem a skandováním- Wir danken unseren Führer, wir sind frei von der Tschechoslowakei“

My jsme v Liticích patřili mezi starousedlíky. Otec domek zrekonstruoval, pořídil zde obchod a dílnu – řeznictví a uzenářství. Obchod vedla maminka, otec pracoval v řeznictví velkofirmy v Plzni na Roudné. Kdeže byla tehdy technika a stroje jako dnes. Oba se museli pořádně otáčet, sklep byl plný ledu a když došel, koupil se v pivovaru.

Také v Liticích se v průběhu roku 1938 začaly vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovat. Ta nevraživost a posměšné chování k „pémákům“mělo právě zde svůj důvod a bylo podněcováno i odjinud. Němcům evidentně se jednalo o jediné – aby obec spadla do záboru a tak se hranice posunula k samotné Plzni. Obec právě katastrem sousedila s městem. A to se jim také zdařilo. V oné nešťastné době po mnichovské dohodě byl jeden z bratrů právě na vojně. Naše pětičlenná rodina ovšem musela počítat i s ním a narychlo řešit problém, kam se tedy uchýlit. Otci se nakonec podařilo v Plzni, blízko pracoviště najít prozatímní ubytování, byť se jednalo o prostory opravdu velmi stísněné. Ale v této situaci se na nás nečekaně usmálo štěstí. Ve čtvrti Slovany dostavěl jeden pán větší dům. A světe div se – nabídl zde byty několika rodinám stejného osudu jako my – utečencům z pohraničí. Ano, tento pan Bureš se zachoval opravdu výjimečně a my v Nepomucké ulici přečkali celý protektorát.

Ale ještě zpět k Liticím. Náš domek v bezvadném stavu, vybavený, bez poplatků, natož dluhu, obsadila rodina jednoho německého vojáka. Wehrmacht uvítali zdejší Němci frenetickým křikem a skandováním „Wir danken unseren Führer, wir sind frei, von der Tschechoslowakei“ a „Heil Hiter“. Školu v obci, slavnostně otevřenou pro české děti v roce 1928, Němci uzavřeli a zabrali. Chodili jsme tedy do obce Radobyčice! Vzpomínám jak i nám dětem považovali zdejší Němci potřebu dát najevo, že jsou „vyšší rasa“. Německý cestář nás cestou ze školy s oblibou honil po polích. Jen tak, aby se předvedl, vzbudil strach. Byla to tehdy vůbec podivná doba. Když maminka chtěla jít položit kytičku na hrob, musela nejdříve požádat o tzv. malou propustku – „Grenzschein“. Na kartičce se stkvěla razítka policejního ředitelství v Plzni a tamního říšského úřadu. Doprovázel jsem ji často a tak viděl onu „posunutou“ hranici záměrně až pod borskou věznicí.Po vychození školy jsem začal studovat na průmyslové strojní škole, to už jsme se vrátili do Litic a pustili se do oprav a náprav škod, způsobených německým „nájemníkem“. …

Jsem rád, že mohu předat vzpomínky na ono neblahé období naší republiky.

Josef Veselý, Plzeň -Litice