České národní listy

Vztahy českých panovníků k římské - německé - říši

V průběhu českých dějin 10. a 11. století se neustále měnil poměr a vztah Čechů k římské (německé) říši. Česká knížata se dostávala do podřízeného postavení vůči německému králi a římskému císaři. Tato závislost českého knížectví souvisela vždy jen s osobou českého panovníka, byla to podřízenost osobní a měnila se podle změn na císařském trůnu i na českém knížecím stolci. Lenní závislost českého knížete neplynula z žádného právního závazku, opírala se výhradně o násilí a byla výrazem mocenské převahy německých císařů.

Český feudální stát byl již od 10. století svébytným celkem, v němž se počaly rozvíjet příznaky národního cítění. Česká národnost měla vyhraněnou pospolitost území i jazyka, přestože literárním a úředním jazykem byla latina jako univerzální jazyk církve. Byly vytvářeny skromné počátky k rozvoji národního života. Podmínkou bylo, aby si český stát vydobyl samostatnost a zabránil německým feudálům v podmanění a ovládnutí našich zemí. Úporná obrana a vítězné boje českých vojsk s útočnými cizáky zachránily českou zemi před osudem Polabských Slovanů.

Kníže Vratislav II. (1061 – 1092) dovedl využít dlouholetého krvavého zápasu Jindřicha IV. s papežem Řehořem VII. Válečně se střetly snahy dvou nejmocnějších feudálů – papeže a císaře. V Římě se prosazoval názor, že moc církve pochází přímo od boha, a je proto nezávislá na moci světské. Papež Řehoř VII. vyhlásil, že světští feudálové nemají právo ustanovovat biskupy a jiné církevní hodnostáře. Toto právo prý náleží jedině církvi a hlavě církve, papeži. V tomto sporu šlo o veškeré bohatství církve a o svrchovanou moc v tehdejších podmínkách. Když císař Jindřich IV. nehodlal brát nové názory na vědomí, papež jej dal do klatby, prohlásil jej za zbavena trůnu a přiměl knížata, aby si zvolila protikrále. Německo a Itálie vzplanuly dlouholetou válkou papeže a císaře. (Palacký, F.: Dějiny národa českého I., s. 236.)

Vratislav několikrát poskytl Jindřichovi IV. vojenskou i peněžitou pomoc. Vojensky oslaboval území nepřátel císařových, hlavně Sasko. Vedle vděčného hodnocení pomoci měly trvalejší ráz dohody o zániku poplatků odváděných z Čech do říše. V Mohuči byla Vratislavu II. roku 1058 udělena královská hodnost.

V první polovině 13. století za vlády zdatných panovníků Přemysla Otakara I. a Václava I. se český stát nejen vnitřně upevnil a hospodářsky zmohutněl, ale začal i v mezinárodní politice zaujímat významné postavení. Svědectvím toho je i tzv. Zlatá bula sicilská z roku 1212, jíž římský král Fridrich II. potvrdil a rozšířil svobody českého státu v poměru k německé říši. Patří k nejvýznamnějším dokumentům českého státu.

Český stát je zde prohlášen za dědičné volební království a zdůrazňuje se jeho samostatnost. Českého krále mají volit v Čechách, císař volbu jen potvrzuje a přijímá od českého krále lenní závazek. Císař nezasahuje do poměrů uvnitř hranic, které jsou ve stávající podobě potvrzeny. Biskupy ve svém státě ustanovuje český král. Povinnosti českého krále se omezují jen na účast na říšských sněmech, pokud se konají poblíž českých hranic. Pro císařskou korunovační jízdu do Říma má český král vysílat 300 oděnců, nebo se z této povinnosti vyplatit 30 hřivnami stříbra. Český panovník tímto dokumentem dostal právně i formálně potvrzenu nezávislost a samostatnost Českého království. Území Českého království nespadá pod pravomoc říšských soudních a finančních institucí. Pro budoucnost byla Zlatá bula privilegiem, jež obhájilo český stát a dávalo možnost dalšího upevnění české samostatnosti a nezávislosti. (Minulost českého státu v dokumentech, s. 35.)

český stát musel o své postavení svádět neustálý zápas s říší franskou a po jejím rozpadu s králi německými. Říše franská, zejména dynastie karolingická, zakládala svou moc a vládu na ideji křesťanské i na stanovení jednoty církevní pod správou papežů římských. Ti ovládli řadu národů tehdejšího věku nejen idejí křesťanskou, ale i mečem. V roce 800 byl Karel Veliký korunován za císaře Svaté říše římské. Obnovením západního císařství byla vzkříšena myšlenka starořímské světovlády; v nových podmínkách nahrazena nadvládou germánskou. Na základě této ideje měly být všechny země uvedeny do lůna církve Kristovy. Celý svět měl být spravován z Říma mečem duchovním i hmotným, čili slovem a skutkem. Duchovním mečem vládl papež co posel pokoje a spasení všech národů, meč hmotný byl svěřen císaři, hajiteli církve a pokořiteli všech, kdo nepřijímal nebo neposlouchal slova spásy. Vládnoucí moc císařova se měla vztahovat ke všem knížatům a národům na zemi, císař měl být podřízen papeži. Tomu se však císařové vzpouzeli, ale horlivě využívali všechno, co pro ně bylo příznivé. (Palacký,F.: Dějiny národa českého I., s. 418.)

V roce 843 se franská říše verdunskou smlouvou rozdělila na Francii, Itálii a Německo. Slované pak místo vůči mocným panovníkům celé říše franské obhajovali své zájmy jen proti německým králům.

Zkušenosti z neustálého střetávání se silným sousedem si vynutily jednání a dohody s ním. V opačném případě hrozilo nebezpečí válek bez konce, vyvolávaných jeho zvůlí. Tím se české země ocitly v poměru k říši ve zvláštním a neobyčejném postavení. Právní podmínky tohoto postavení nebyly vyjasněny ani písemně stanoveny.

Uznávání císařské nadvlády mohlo proto znamenat

a) jen závazek k úctě císaře bez podrobností;

b) mohlo však také zavazovat k určitým povinnostem a službám;

c) mohlo také představovat skutečnou poddanost a porobu.

V těchto podmínkách se mezi císaři a českými panovníky měnily vzájemné vztahy poslušnosti nebo věrnosti podle nestejného stupně státní moci nebo osobní energie mocnářů. Český stát byl v tomto období státem samostatným, svéprávným a svézákonným (nepodléhal žádným cizím zákonům a sám své zákony suverénně stanovoval). Přesto, že v některých obdobích považovali římští císařové česká knížata za své vazaly, mocnářské právo zůstávalo českým panovníkům vždy celé a nedotknutelné. Císařové římští neuplatňovali nikdy nad českými zeměmi soudní moc, neměli právo nařizovat hotovost a volat do pole. Starodávný zákon, podle něhož žádný Čech nebyl povinen bojovat kromě ve své vlasti, neznal a neměl žádné výjimky. Také když česká knížata a stavové přijímali zákony na sněmech, schvalovali smlouvy s okolními státy, vypovídali války a řešili vnitřní uspořádání, nepotřebovali k tomu od císaře žádné pokyny či schválení přijatých zákonů a opatření.