České národní listy

Zpravodajská aktivita ČSR v roce 1918

Při vyšších vojenských jednotkách rakousko-uherské armády byl v systematizovaném stavu také zpravodajský důstojník, po vzniku Čs. republiky byla však tato síť v troskách. Ve funkci zpravodajského důstojníka byl značný počet Němců, ti většinou odmítli novému státu sloužit. Z fronty se vrátilo sice několik pluků, ale jejich organizační stav nebyl v pořádku, většinou neměly ani předepsaný počet mužstva a důstojníků. Nicméně zpravodajská činnost byla velmi záslužná, a to díky nadšeným dobrovolníkům z řad Čechů, bydlících již delší dobu v pohraničí a nebo přímo rodáků. Byly to pocity vlastenecké, které vedly ke zpravodajské spolupráci. Většina Čechů žijících mezi Němci si stěžovala, že zaměstnání dostali u německých podnikatelů jen tehdy, když posílali děti do německých škol. Na germanizační útisk si stěžovali učitelé českých menšinových škol, příslušníci Sokola, činovníci spolku Komenský, aktivisté Matice české aj.

Informace byly poskytovány čs. vojenským útvarům zdarma, často živelně, nejčastěji z vlastního rozhodnutí.  Byl to příval dosti nahodilých informací, nicméně značné ceny. Zprávy byly zaměřeny na politickou, vojenskou, dopravní a ekonomickou činnost úřadů, organizací a vojenských jednotek čtyř německých provincií, které se snažily vytvořit vlastní státní aparát a odtrhnout se od českých zemí. Nejprve však o vzniku separatistických provincií.

Ferdinand Peroutka v prvním díle Budování státu velmi přesně popsal situaci, za které došlo k realizaci separatistických tendencí. „Může působit jako překvapení, že první čin, kterým začal ústavní rozpad a drobení Rakouska, nevykonal žádný z opozičních národů, nýbrž rakouští Němci … 21. října němečtí poslanci vyhlásili utvoření státu německo-rakouského, ustavili zatímní Národní shromáždění a pronesli řeči na rozloučenou s Rakousko-Uherskem.“ A dále F. Peroutka pokračuje  vysvětlením motivů. „Rakouští Němci měli připraveno několik pronikavých a drsných programů, jak upravit postavení německých národů po vítězném skončení války. Na možnosti jiné připraveni nebyli. Jádrem jejich válečných plánů  byla nebývalá a brutální germanizace, jíž, jak se zdálo, nic nebude stát v cestě. Po válce hodlali si Němci počínat právě tak, jak si počínali Maďaři v Uhrách: krvi neněmeckých národů má být popřána jen ta čest, že se smísí s krví kmene vládnoucího.“

Při deklaraci nového státu, který měl být republikou, přednesl zatímní předseda vlády dr. Waldner řeč naplněnou zdrcující kritikou habsburské monarchie, kde německý národ prý nesl těžké břímě.

Spojení Němců s habsburskou dynastií nebylo přetěžkým břemenem, umožňovalo jim pozici vládnoucího národa, drželi pozice, které přesahovaly jejich početnost, prováděli germanizaci a přinutili neněmecké národy, aby sloužily velkoněmecké politice. Němci v celém Rakousko-Uhersku tvořili jen 24% všeho obyvatelstva a drželi 74% všech vedoucích míst ve státních úřadech a v armádě.

V demokratických poměrech po roce 1918 by své privilegované postavení ztratili, proto spěchali vytvořit nový stát, který by zahrnoval nejen rakouské Němce, ale i Němce z českých zemí. Základy německo-rakouského státu byly položeny o týden dříve, než vzniklo Československo. A podíleli se na tom i němečtí poslanci z Čech a Moravy. Mezinárodní situace nebyla však takovému plánu nakloněna.

Francouzská rozvědka záhy zjistila, že Německé Rakousko počítá s připojením k Německu. Tak by poražené Německo bylo větší a mělo více obyvatel než před válkou. To Francie nemohla trpět. Ostatně záhy to nebylo žádným tajemstvím, psal o tom otevřeně rakouský i německý tisk. Nakonec Dohoda podobný záměr přímo zakázala.

A do této situace přišla sudetoněmecká reprezentace se založením čtyř separátních státních útvarů a několik enkláv. Brno, Jihlava a Olomouc měly být součástí Německého Rakouska. Z českých zemí měl být vykrojen každý kousek, pokud v místě žili Němci. Po mnichovském diktátu bude podobný záměr s úspěchem realizovat sám Adolf Hitler. Ostatně od rakouských nacionalistů vede k němu přímá cesta.

Sudetoněmečtí poslanci z Čech vyhlásili 28. října 1918 ve Vídni  v dolnorakouském zemském sněmu založení Deutschböhmen jako samostatné provincie Německého Rakouska. Byla vytvořena zemská vláda, v jejímž čele stál zemský hejtman Raphael Pecher, ale když vstoupil do ústřední vlády ve Vídni, byl nahrazen Lodgmannem von Auen, který se narodil 21.12.1877 v Hradci Králové a zemřel 11.12.1962. Sídlem zemské vlády měl být Most, také Teplice měly zájem, stejně jako Ústí nad Labem, ale nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch Liberce. A tyto informace získala záhy Praha. 

Tento separatistický útvar měřil v teoretických hranicích 14 464 km2 s počtem 2 193 878 obyvatel. O den později byla pro severní Moravu a Slezsko vyhlášena další samostatná provincie s názvem Sudety a se sídlem v Opavě. Zaujímala 6 534 km2 a měla 678 000 obyvatel. Spojení na Vídeň neměla, ale spíše se počítalo s připojením k Německu. Zemský hejtman byl dr. Robert Fraissler, jeho zástupcem Hans Jokl a dr. Stephan Licht.

O všech těchto aktivitách byly dobře informovány zejména české národní výbory podél etnické hranice, kvalitní zprávy získala Česká Třebová, Náchod, Hradec Králové a Mladá Boleslav. Jeden z informátorů oznámil, že i ve Znojmě vznikne další samostatná provincie, ale že tamní Němci se bojí nadvlády Dolnorakušanů a k Dolnímu Rakousku se tedy nepřipojí. A skutečně ve Znojmě vznikl další útvar Deutschsüdmähren – Německá jižní Morava. Separatistické pokusy skončily vyhlášením provincie Böhmerwaldgau. Český les a Šumava zase nechtěly přímé připojení k Hornímu Rakousku, proto tento specifický útvar.

Čeští informátoři, ale záhy i noviny, přinesli informaci, že členové zemských vlád nesou titul zemských radů a v Liberci Anton Schäfer řídí resort sociální péče, Oswald Hildebrand  zdravotnictví, Anton Diesel výživu a vrchním velitelem „Lidobrany“ byl Anton von Goldbach. Některé dobrovolnické jednotky nesly i jiné místní  názvy. Nicméně záhy se od Čechů žijících v Liberci, Mostě, Svitavách a ve Znojmě zjistilo, že vojáci jsou většinou z řad dělníků, kteří nedostali po propuštění z rakouské armády práci a službu v sudetoněmeckých oddílech chápou jako jisté sociální zajištění, Také morálka nebyla valná. Tíha prohrané války působila depresivně a někteří Němci se vyslovovali, „že už mají nacionálních štvanic plná hrdla.“ Důstojníci z bohatších vrstev „si užívali života a o vojačení příliš nestáli.“ Proto také opavská, liberecká i znojemská vláda usilovně hledaly pomoc v zahraničí, ve Vídni, v Sasku v Drážďanech, v Lipsku a také v Berlíně. Tyto styky sledovala pečlivě francouzská rozvědka a osobně mám dojem, že by případnou intervenci německého vojska do Československa dokonce uvítala. Ve francouzském generálním štábu byla skupina důstojníků, kteří litovali, že jejich armáda se díky příměří a mírovému jednání musela zastavit na hranicích Německa a přijali by každou záminku, aby se francouzské divize daly na pochod, jejich snem bylo obsazení Berlína. To ovšem nebylo v zájmu Velké Británie, která si nepřála příliš oslabené Německo a vůbec neměla zájem na příliš silné Francii, jež nyní oblast svého vlivu rozšířila do středoevropského prostoru a na východ až k samým hranicím Moskvy. V případě, že by bojové akce čs. zahraniční armády v Rusku (na Sibiři) byly úspěšné … To nebyla pro Londýn výhodná perspektiva, vždyť čs. útvary se na Sibiři prohlásily za součást francouzské armády a měly také ve vedení francouzského generála. Německý generální štáb nelze podceňovat, další válku si nepřál, neměl žádnou naději na vítězství, navíc se armáda rozkládala, v zemi vládla bída a hlad. Německé velení předpokládalo, že získá příznivé podmínky. Později bude A. Hitler tvrdit, že to bylo právě ponížení, utrpěné po porážce Německa, které vedlo ke vzniku jeho hnutí – nacismu. V té době jeden ze zpravodajských důstojníků prohlásil, že Němci nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, ale jak další válku připravit a vyhrát.