České národní listy

Když potom zasedli v československé, rakouské a německé vládě také sociální demokraté, situace se zlepšila a byla ještě nadějnější. Poté co Praha dovolila zásobovat Vídeň potravinami a  uhlím a ještě později poskytla finanční půjčku rakouské republice, ovšem s tichou podmínkou, aby se neuskutečnilo spojení Rakouska s Německem.

Až do 10. listopadu 1918 se sudetoněmecká politická reprezentace odmítala podřídit pražské vládě, která i z těchto důvodů musela upustit od decentralizace a naopak byla nucena zavést tak zvaný pražský centralismus, jinak by soudržnost státu neudržela.

Pozorný sledovatel děje si zajisté také uvědomí, že první větší nástup českých jednotek do pohraničí k likvidaci separatistických vlád nastal poměrně pozdě, až v prosinci 1918. Jen z iniciativy některých národních výborů (např. v Jaroměři, Náchodě, Vysokém Mýtě, Jičíně a jinde) čs. jednotky vstoupily na přilehlé pohraniční území, často je tam volalo české obyvatelstvo, které ani po 28. říjnu nesmělo v některých městech (Svitavy) otevřít českou školu.

Odmítavé stanovisko k československému státu se měnilo po 9. listopadu, nejprve u bohatších vrstev německého obyvatelstva. Při rozboru zpráv z pohraničí zjišťujeme největší iniciativu u bankéřů a průmyslníků, ti se sešli ve Vídni a zcela realisticky zhodnotili situaci. Hospodářská situace v ČSR se jim  jevila jako perspektivnější, starosti jim činila rakouská a německá inflace a prudce stoupající radikalizace lidu, především propuštěných a nezaměstnaných vojáků. Strach z bolševické revoluce byl značný. A Československo již tím, že jeho ruské legie nepodporovaly sověty a současně byly spojencem Dohody, skýtalo jisté záruky, že i politický režim bude protikomunistický. Velkou obavu měly finanční kruhy z toho, že v rámci Německa anebo poraženého Rakouska by se musely podílet na úhradě reparací, o kterých se již tušilo, že budou značné. Ve spojeneckém státě jim něco takového nehrozilo, to ovšem jen předpokládaly.