České národní listy

Třebaže i dnes lidé ctí autoritu amerického prezidenta Wilsona a jeho teorií o právu národů na sebeurčení, přece jen mezi dohodovými politiky se šuškalo, že to byl jen nástroj na rozbití Rakousko-Uherska, když v roce 1917 nepřistoupilo na separátní mír se západními mocnostmi a zůstalo po určitém váhání po boku imperialistického Německa až do hořkého konce. Připojím jen poznámku, že Vídeň setrvala po boku Berlína, když zjistila, že dvě revoluce vyřadily Rusko jako velmoc ze hry a že tím svitla naděje na vítězství centrálních mocností, vždyť německá i rakouská  vláda mohla po uvolnění svých divizí na východě podnikat na západní a jižní frontě ještě ofenzivní akce.

Spojené státy americké daly každému občanská práva, ale žádná kolektivní práva pro etnické celky (menšiny) nepřijaly. Dokonce v jejích ústavě není ani právo na odtržení a když vznikl na jihu separátní stát byl likvidován ve válce Severu proti Jihu za cenu jednoho milionu životů.

Nejbližší spolupracovník prezidenta Wilsona, státní tajemník Lansing, si do svého deníku poznamenal: „Čím více přemýšlím o Wilsonově prohlášení o právu sebeurčení, tím více jsem přesvědčen o nebezpečí, jež vzniká, vkládáme-li takové myšlenky do mysli některých plemen. Musí se stát základem nemožných požadavků na mírové konferenci a vyvolat zmatky v mnoha zemích… Toto heslo je nabito dynamitem. Jaké neštěstí, že bylo vůbec kdy vysloveno. Co bídy v budoucnosti způsobí!“

Takovým nemožným požadavkem bylo roztržení ekonomického celku, vytvořeného z českých zemí, žádost, aby Brno, Olomouc a Jihlava byly podřízeny vládě ve Vídni.

Informace, přicházející do Prahy, ale i do českých vojenských posádek, hovořily především o stavu, kdy v některých městech jsou vlastně dvě vlády. Jedny úřady čekají na pokyny z Vídně, případně z Liberce nebo Znojma, zatímco české národní výbory se řídily pokyny z Prahy a nebo jednaly zcela iniciativně podle místní situace. Němečtí soudci například žádali, aby přísahu novému státu mohli složit až podle toho, zda mírová konference v Paříži prohlásí sudetoněmeckou oblast za součást Československa.

Další zpravodajská hlášení mluví o tíživé zásobovací situaci, o strachu bohatých před proletariátem, o přepadávání a rabování skladů a obchodů (např. v Ústí nad Labem), o bojkotu železnice. Například ve Svitavách Němci znemožnili dopravu na trati Svitavy-Polička a na nádraží docházelo neustále ke konfliktům  mezi českými cestujícími a německými železničáři a svitavskými výrostky. Předmětem německých stížností byly také nedostatek práce a nezaměstnanost, špatný stav průmyslu a železnic, nedostatek léků apod.

Nejzávažnější informace se však dotýkaly různých žádostí o vojenskou intervenci. Němci žádali pomoc ve Vídni, kde došlo k pokusu sestavit oddíl dobrovolníků a odeslat ho do Znojma, ale pro malý zájem z celé akce sešlo. Vážnější byly žádosti do Saska, ale ani tady nebyly vyslyšeny.

Největším zklamáním pro libereckou vládu bylo, když dodatečně zjistila, že německý konzul v Praze Gebsattel blahopřál Národnímu výboru  k vytvoření samostatného státu již 29. října 1918. Byl to první cizí diplomat, který se takto prezentoval přímo v hlavním městě. To ještě nevěděli, že policejní důstojník Richard Bienert (1881-1949), působící od roku 1906 v rakouské policejní službě spolupracoval za války s českým domácím odbojem, držel nad ním ochrannou ruku a využíval svých informačních zdrojů ve prospěch nové republiky. Jeho informace pocházely i z oblasti liberecké vlády. Již 30. října 1918 byl jmenován novým pražským policejním ředitelem, 20. května 1920 byl již policejním prezidentem. V letech 1942-1945 byl též ministrem vnitra protektorátní vlády a od 19. ledna 1945 do 5. května také předsedou vlády, pověřeným současně zastupováním prezidenta Háchy. Po válce byl odsouzen ke třem letům vězení, ale o tom ještě pojednáme.

Poslední naděje pro libereckou vládu na vojenský převrat padla, když českým zemím bez incidentu a velmi korektně projelo 8 německých divizí, stahujících se z rumunské a bulharské fronty. Tehdejší německá vláda se na celou záležitost dívala pod zorným úhlem mezinárodního práva,  uznávala tisícileté hranice mezi českým, případně rakousko-uherským státem a Pruskem, případně Německem. Otázku sudetských Němců považovala za vnitřní záležitost Československa a na pohraniční území si nečinila žádné nároky, toto území Německu nikdy v dějinách po právní stránce nenáleželo. Patřilo vždy k českému státu a s ním i do habsburského soustátí. Habsburští panovníci byli přece také českými panovníky.