Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vznik ČSR v r. 1918 z hlediska zpravodajských aktivit II, Prof. PhDr. Jiří Frajdl,CSc.

23. 10. 2019

Sudetoněmecká reprezentace v separatistických útvarech se okamžitě hlásila k právu národů na sebeurčení a ve vlastním zájmu rozšířila právo národa na právo menšin. Tvůrci programu na sebeurčení národů nikdy nepředpokládali, že by toto právo mělo být právem každé etnické skupiny, která se kolonizací a nebo agresí dostala mimo hranice vlastního státu. Právo na sebeurčení bylo třeba na Německu a Rakousko-Uhersku vybojovat a dát ho národům, které neměly svůj stát. Polákům, Čechům, Slovákům, Slovincům, Chorvatům, Ukrajincům apod. Myslelo se také na Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Nemyslelo se na německé menšiny roztroušené až v Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí, Sedmihradsku, Rumunsku, Banátu, Maďarsku, Chorvatsku apod. Proti tomu ovšem stálo heslo všeněmeckého a velkoněmeckého hnutí, žádající, aby všichni Němci žili jen v jednom státě. V nacistické éře to vyjadřovalo heslo: jeden národ, jedna říše, jeden vůdce.

Sudetoněmečtí politikové se nyní tvářili jako by vedli válku právě proto, aby se právo na sebeurčení uskutečnilo. Před rokem 1918 o právech potlačených národů nic nechtěli vědět a společně s velkoněmeckým hnutím znemožnili, aby habsburská vláda vyšla vstříc oprávněným požadavkům Čechů, Slováků, Ukrajinců, Poláků, Italů, Slovinců, Rumunů, Srbů a příslušníkům Bosny a Hercegoviny. Jejich volání vyznívalo značně falešně a ani Německo nemělo čisté svědomí, upíralo národní práva Lužickým Srbům a několika milionům Poláků, které přivtělilo k Prusku při trojím dělení Polska.

Jiří Nekvinda, jeden z amatérských zpravodajů, dokonce vyslovil hodnocení, ale až mnoho let po roce 1918, že sudetští Němci vlastně rozbili dva státy, habsburskou monarchii, když nechtěli připustit svobodu pro Čechy, a znovu v roce 1938. Do budoucna předpověděl, že agresivní Německo napadne Čechy proto, že tam jsou Němci a kdyby tam nebyli, proto, že tam chtějí být.

Pro separatistické státní útvary se přihlásily celkem na 3 miliony Němců, tak to tvrdila propaganda liberecké zemské vlády. Zcela opomenula, že mezi těmito Němci v pohraničí žilo, podle odhadu českých národních spolků, také 600 000 až 800 000 Čechů. Přesná čísla nelze uvést, rakouská statistika byla vždy velmi ošidná, zjišťovala totiž obcovací jazyk a podle potřeby byly osoby znalé německého jazyka označovány za Němce. Proto se také v době mnichovského diktátu A. Hitler domohl, aby kriteriem bylo rakouské sčítání lidu z roku 1910.

Liberecká, opavská a znojemská vlády vůbec neuvažovaly, že by Čechům, jako menšině žijící mezi Němci v pohraničí, poskytly nějaká práva. Již před rokem 1918 bylo politickým snem sudetských Němců vytvoření tzv. uzavřeného území, kde by vládli Němci a Čechům by se nepřiznalo nic, jen možnost se nechat poněmčit. Národní výbor ve Svitavách upozorňoval, že zjišťování německého obcovacího jazyka bylo prováděno řadou podvodů, v některých německých továrnách sčítací archy vyplňovali němečtí úředníci za české dělníky. Jindy se německý jazyk zapsal jen proto, že dělník rozuměl německým příkazům mistra nebo německého továrníka. Mnoho Čechů z důvodů smíšeného manželství uvádělo obcovací jazyk německý. Češi ve službách státu na dráze, u pošty, v úřadech a v armádě i u četnictva uváděli německý obcovací jazyk jako nezbytný předpoklad kariéry. Proto nelze přesně určit počet Čechů v pohraničí, na území separatistických státečků.  Víme však, že v době mnichovského diktátu muselo své rodiště opustit před nacistickým záborem rovněž 600 000 Čechů, když dalších 200 000 přece jen v Sudetech zůstalo.

Navíc v povědomí českého národa zůstala znalost toho, jak k nám Němci přišli. Vnější kolonizace byla prováděna českým panovníkem a z jeho návodu také českou šlechtou. I když noví osadníci dostali řadu výsad, přece jen nedostali privilegium, že mohou půdu, na které třeba pracují, převést pod svrchovanost jiného států. Jejich povinností bylo stát bránit. Dědila se půda, dědila se i povinnost vůči státu.

Z hlediska čistě demokratických principů by právo menšiny na odtržení poškozovalo většinu a Němci byli menšinou v českém státě.

Složité poměry z práva národů na sebeurčení by bylo možno řešit, kdyby sudetští Němci byli národem odlišným od Němců a nikde neměli svůj stát. Ale tak tomu není. Počátkem listopadu 1918 hlásily české národní výbory z Jičína, Rychnova nad Kněžnou, Poličky a z dalších míst, že převládají velkoněmecké  nálady v přilehlém pohraničí, což se projevuje nošením německých státních znaků a vyvěšováním německých vlajek, ne rakouských.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář