České národní listy

Vysídlení německého obyvatelstva z Brna 14

ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový

ubytovací tábor v Pohořelicích

Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Zahraniční tisk, především tzv. německá krajanská literatura, s oblibou ironizuje pamětnická vyjádření o dobrovolném odchodu brněnských Němců do zahraničí v návaznosti na vysídlovací akci ze 30. a 31. května 1945. Vypovězení z Brna bylo násilné a nedobrovolné, na tom lze sotva co měnit. Avšak po 1. červnu 1945 nebyl z Pohořelic vypraven žádný nucený transport do zahraničí. Bývalo by to také bylo neuvážené, zejména v návaznosti na nepříznivý zahraniční ohlas vyvolaný revolučním odsunem. Současně však nelze tvrdit, že po 1. červnu nikdo z vysídlených za hranice neodešel.

Pokud jednotlivci, rodiny anebo drobné skupinky chtěli z tábora odejít a ujišťovali jeho správu o serióznosti svého záměru, nebylo jim v tom bráněno. Nejednou dostávali podporu na zaplacení jízdného autobusem Pohořelice-Znojmo, protože to tehdy byla jediná fungující linka ke státní hranici. Odcházeli bez ozbrojeného doprovodu. Jestli však skutečně odešli přes hranici anebo zůstali ”na volné noze" někde u Znojma, to už bylo mimo dosah táborové správy. V tomto smyslu, ale pouze po naznačené dohodě, odcházeli dobrovolně.

Podobným způsobem postupovala správa ubytovny na Mušlově. Poněvadž ke státní hranici s Rakouskem nebylo odtud víc než 2-3 kilometry, představoval tábor přímo ideální místo pro přechod do zahraničí. Mezi 9. až 25. červnem 1945 odešlo odtud 16 různě velkých skupin Němců čítajících od 14 do 160 účastníků. Jejich početní různorodost naznačuje, že nebyly formovány podle striktních organizačních schémat, nýbrž podle toho, kdy a kolik osob zvážilo účelnost svého dalšího pobytu na Mušlově a dalo přednost odchodu z ČSR. Zdánlivě prosté a logické rozhodování nebylo ve skutečnosti tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Z Rakouska totiž přicházely zprávy o tom, že stravování u nás, třebaže probíhalo podle tzv. židovských dávek z doby okupace, je přijatelnější, nežli živobytí v sousední zemi postižené hlubokou zásobovací krizí. Táborová správa měla naopak zájem na bezkonfliktní likvidaci spravovaného zařízení, a proto dobrovolný odchod za hranice doporučovala jako optimální východisko z dané situace. Podle instrukce MUDr. A. Rozmariče bylo nepřípustné kohokoliv k odchodu za hranice nutit. Mimoto dokonce platilo několik zákazů, např. nepropouštět osoby, jejichž rodinný příslušník byl nasazen na práce v Brně. Odchody z Mušlová praktikované bez nátlaku a probíhající bez ozbrojeného doprovodu byly všední praxí. Někdy vystavovala propustky také okresní správní komise v Mikulově a tím vznikaly kompetenční nesrovnalosti mezi ní a vedením tábora.

Ze 1 907 vypovězenců, kteří do 25. června 1945 přešli z Pohořelic na Mušlov, odešlo postupně do Rakouska 1 629 osob. Ve stejném období bylo uvolněno k návratu do Brna 44 jiných a 90 v ubytovně zemřelo. Po tomto datu žilo v táborové pobočce na Mušlově pouze 144 Němců vyžadujících zvláštní péči a průměrný stav kolem 150 osob zůstal v podstatě nezměněný až do zrušení ubytovny, k němuž došlo ve dnech po 17. 8.1945. Osoby s omezenou pohyblivostí byly převezeny do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. V roce 1946 zřídil ZNV zvláštní internační středisko ve Svatobořicích pro nemocné a tzv. přestárlé, kam nechal přemístit i Němce ze starobinců v Břežanech a Hrušovanech nad Jevišovkou. Poslední úmrtí na Mušlově bylo zaznamenáno 20. 8. 1945, celkem zde zemřelo 129 lidí. Pokud můžeme z matričních dokladů, obecních záznamů a kronik zjistit, zesnulo na jižní Moravě 649 příslušníků brněnského transportu: Pohořelice 455, Mušlov 129, Branišovice 5, Odrovice l, Malešovice 7, Mušlov 23, Drnholec 29. Zemřelí ve Cvrčovicích (10) jsou až na možnou ojedinělou výjimku zahrnuti v čísle uvedeném u Pohořelic. V Mušově dne 7.6.1945 zastřelil sovětský voják z neznámé příčiny Franze Schmidta z Moravan. Ačkoliv nebyl brněnským občanem, ponecháváme ho ve výčtu mrtvých, podobně jako mezi pohořelickými Brňany je několik zemřelých původem z Modříc. Tento přehled není konečný, avšak dosavadní pátrání jiné údaje nepřineslo.

Rekonstrukce soupisu brněnských německých občanů, kteří od 1.6. do 12.7.1945 zemřeli v ubytovacím táboře v Pohořelicích

Zahraniční i domácí publicistika soustředila své úsilí nejenom na celkový počet vysídlených Němců z Brna a odhadované ztráty na životech mezi Brnem a Mikulovem, ale současně na zjištěni počtu ”ubitých a postřílených" v pohořelickém táboře a okolnosti jejich pohřbení. Na první pohled to bylo ”nejpřínosnější", protože šlo o ”tisíce" (Abertausende) mrtvých (petice W. Jaksche uvádí 4 000, pamětník M. W. v knize K. Richtera vypovídá jen o tisících), což je formulace velmi proměnlivá. Může vyjadřovat dva tisíce, stejně jako čísla neomezeně vyšší, aniž své vývody potřebuje uvádět do souladu s dochovanými písemnými prameny. Přezírání domácích archivních fondů je pro toto téma zcela příznačné, protože v opačném případě by vzala za své mnohá účelová falzifikace. Dokonce ani nechybí zcizování historických originálů.

V roce 1990, v době, kdy Ota Filip sbíral podklady pro svůj článek o mrtvých pod jetelinou Pohořelic, vyhledali německy mluvící návštěvníci města paní Olgu Říčkovou, dceru někdejšího městského hrobníka Julia Hochmana a z pozůstalosti jejího otce si vypůjčili zápisník se jmény Němců pohřbených v pětačtyřicátém na farním pozemku u cesty K Proklaté, kde bylo předpokládáno zřízení nového konfesijního hřbitova. Paní Řičková důvěřivě zapůjčila neznámým zájemcům spisek do zahraničí, buď do Rakouska či SRN. Jaké však bylo její překvapení, když po nějakém čase neobdržela zpět originál, nýbrž pouze pozoru hodně upravenou xerokopii. Byla opatřena černou plátěnou vazbou se zlatým nápisem Das Totenbuch von Pohrlitz. Původní poznámkový sešit ovšem takovou úpravu nikdy neměl. Zůstal někde v zahraničí, patrně už natrvalo.

Ještě překvapivěji zapůsobila nově připojená německy psaná předmluva, v níž anonymní autor tvrdí, že je to poznámková knížka Julia Hochmana, což ovšem není pravdivé. Rukopis poznámek po srovnání s jinými písemnostmi o ukládání mrtvých přesvědčivě dokazuje, že je psán písmem městského zřízence Jana Křesy, manžela druhé Hochmanovy dcery Marie, který v roce 1945 pomáhal svému tchánovi s pohřbíváním mrtvých z ubytovacího tábora. Předmluva, mladší o 45 let než sám zápisník, se vemlouvá čtenáři nepravdivým tvrzením, že je v Pohořelicích pohřbeno 890 vysídlenců a ti, co zemřeli po 7. červenci 1945, byli zahrabáni v masových hrobech (in Massengräbern verscharrt worden).

Při machinaci s Kresovým deníkem byl bezpochyby účasten i českoněmecký publicista Ota Filip, jak to vyplývá z kontextu zmiňovaného článku. Jeho dedukce celkového počtu pohřbených je obdivuhodná. V Kresově zápisníku nesprávně napočítal 439 mrtvých, o 14 méně než je v něm skutečně zapsáno (453). Současně mu však neuniklo, že na konci soupisu chybí dvanáct stránek, které kdosi vytrhl. V tomto momentu začíná Filipova spekulace: podle jeho názoru byla na nich jistě zaznamenána další jména, na jejichž zmizení měl kdosi zájem. Kresa zaznamenával převážně osm zápisů na stránce, takže po jejich vynásobení počtem chybějících stran dospěl k závěru, že odstraněná část sešitu obsahovala zápisy o nejméně 96 dalších úmrtích. Bez náznaku kritiky použitého pramene sečetl Filip obě čísla dohromady (439 + 96) a obdržel údaj o 535 mrtvých, což zdánlivě potvrzovalo jeho pracovní hypotézu o velkém počtu záměrně zamlčených úmrtí.

Během svého pobytu v Pohořelicích navštívil také městský úřad a v jeho matričním oddělení byl překvapen existencí Zvláštní knihy úmrtí 1945, v níž našel 303 záznamy o úmrtí brněnských Němců. Veden svojí účelovou jednostranností ponechal stranou pozornosti vedlejší svazek stejného označení, v němž zápisy pokračují, a v obou svazcích čítají dohromady 458 položek. Porovnáváním matričních záznamů se zápisky hrobníků se nezdržoval, jinak by mu neuniklo, že s výjimkou případů, o něž je podle jeho postupu Kresova evidence menší než součet v matrice, jsou oba prameny shodné.

Spisovatel O. Filip to vše přešel a bezostyšně připočetl 303 záznamy z prvního svazku zvláštní matriky k dosud ustanovenému počtu 535, čímž došel k tvrzení o 838 skutečných úmrtích. Pak už jen stačilo připočíst zemřelé v některých okolních vesnicích a úhrnné číslo 890 bylo na světě. V neděli 31. května 1992 byl poblíž pohřebního místa posvěcen podle katolického rituálu mohutný černý kříž, u jehož paty je do dvou kamenných desek vytesáno sdělení, že je tam pohřbeno 890 obětí z řad ”německy mluvících obyvatel." (Úplný nápis zní: ”Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme.") Nápis obsahuje několik utajených narážek. Především je rozdíl mezi formulací ”přijít o život", v níž je skryt prvek násilí, a pojmem ”zemřít", jak to odpovídalo skutečnému stavu věcí. Transport z Brna nebyl sestaven podle toho, kdo uměl německy, nýbrž z osob, které okupační správa úředně evidovala jako Němce. Německy uměli i příslušníci jiných národů a národností, aniž byli považováni za Němce. A konečně před číselný údaj o 890 obětech je předsazeno tvrzení o tom, že o život přišlo mnoho lidí, což lze chápat také tak, že z neohraničeného pojmu ”mnoho" je tu pohřbeno pouze 890 lidí. O. Filip konkrétním číselným údajem sice narušil dosavadní vývody o tisících mrtvých, avšak současně petrifikoval novou nepravdivou legendu, která, vtesána do kamene, přežívá úporněji než její mnohatisícová předchůdkyně, nevěrohodná už svou pouhou zbytnělostí.

Z porovnáni všech tří variant hrobové evidence vyplývá, že městští zaměstnanci zřídili na ploše předpokládaného nového hřbitova celkem 447 hrobových míst, do šesti hrobů uložili po dvou mrtvolách, takže celkový počet pohřbených by měl činit 453 osoby. Z poznámek hrobníků je zřejmé, že pohřbili 356 identifikovaných a 97 bezejmenných mrtvých, což odpovídá součtu hrobů a celkový údaj je pouze o dva případy nižší než uvádí námi publikovaný seznam. S ohledem na mimořádné poměry je to nepodstatný rozdíl.

Na bezprostředně poválečnou dobu existovala v táboře solidní evidence zemřelých. Prokaždého zesnulého vystavovala kancelář samostatný ”Záznam o úmrtí", někdy používala také název ”Zápis o úmrti". Mimo základní osobní údaje obsahovaly rovněž poznámku o soupisu zanechaných osobních věci a jejich předání příbuzným či do depozita u městského národního výboru. Doklady o úmrtí podepisovali táboroví lékaři, včetně německých. Jejich přístup ke zjišťování příčin smrti vycházel ze stejných profesních aspektů a při určování diagnóz se plně shodovali. Samostatný doklad byl vystavován i pro osoby, jejichž totožnost zůstala nezjištěna. V takových případech jména a data narození nahrazoval přibližný odhad věku a za účelem předpokládané exhumace také poměrně obsáhlý popis osoby a jejího oblečení.

Místní stanice NBS i za mimořádných okolností pokračovala ve své dřívější povinnosti vyšetřovat nálezy neznámých mrtvol ve svém služebním regionu a neobvyklá či náhlá úmrtí návštěvníků města. Každý den, někdy i dvakrát, vysílala svou hlídku do tábora, aby identifikovala mrtvé a posoudila, jestli nejde o násilnou smrt. Praxe NBS byla velice prozíravá a je dalším svědectvím o skutečném stavu věcí. Nejsou známy případy, v nichž by stanoviska lékařů a policistů nebyla v souladu. Hlídka svou návštěvu tábora a prohlídku mrtvých zaznamenávala ve staniční knize a každý záznam o úmrtí opatřila stanice svým jednacím číslem. Ranní staniční hlídka sloužila od 02.00 hod. do 14. 00 hodin, následující od 14.00 hod. do 02.00 následujícího dne. Noční předávání služby mohlo zapříčinit jednodenní rozdíl mezi datem úmrtí a jeho zaevidováním, podle toho, zda příslušný doklad byl příslušníky NBS převzat ještě před půlnocí anebo až po ní.

 Záznamy o úmrtí přebíral v jednom průpise římskokatolický farní úřad v Pohořelicích, protože v té době byl řádným matričním úřadem a ze znění zákona měl za povinnost zapsat všechna úmrtí katolíků do matriky zemřelých. Další kopii zápisu dostával MěNV pro evidenci obyvatel a zásobovací agendu. Oba soubory úmrtních dokladů, farní i městský, jsou totožné.