Výročí ve stínu přetvářky
Výročí ve stínu přetvářky
Marek Řezanka
Blíží se výročí 21. srpna 1968. Pokud toto datum nemá být toliko vyprázdněným symbolem pro nabubřelé a kýčovité fráze českých vládních politiků – a jednostranným festivalem protiruského šílenství, je na místě zamyslit se šířeji nad bojem proti jakékoli okupaci.
Ani bychom se ještě nemuseli dívat daleko za hranice své země – a měli bychom si zejména připomínat okupaci německou, která vyvrcholila rozbitím Československa a ustavením protektorátu. Chápali bychom pak, jak moc bychom měli bránit dekrety prezidenta Edvarda Beneše před napadáním a snahou je z našeho právního systému odstranit. Tyto dekrety totiž pomohly vybudovat novou svobodnou demokratickou zemi – na troskách protektorátu. Jejich rušením bychom zpochybnili výsledky druhé světové války a vlastně i své právo na existenci.
Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky...vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi…“
Naopak, měli bychom usilovat o vyplacení reparací od Německa – a to za všechnu způsobenou újmu, která je – viděno historickou optikou – nevyčíslitelná a nenahraditelná.
Zde bychom si paradoxně mohli na pomoc vypůjčit definici stávajícího ministra vnitra, V. Rakušana, který prohlásil: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“ Už jenom zbývá, aby Petr Fiala tento postoj svého ministra tlumočil svému sudetskému příteli, B. Posseltovi.
Jestliže se ovšem nechceme utápět výhradně ve vlastních křivdách – a naopak toužíme univerzálně čelit všem formám okupací na světě, musíme se ze všeho nejdříve podívat na africký kontinent.
Zrovna v těchto dnech jsme svědky boje Nigeru za oproštění se od všech reliktů z dob kolonialismu. V roce 1900 byl Niger kolonizován Francií a připojen k Francouzské západní Africe. Na cosi jako „demokratické“ volby si počkal až do roku 1993. Jaké nigerské vlády jsou však pro Francii těmi „demokratickými“? Takové, jež jim umožňují levný přísun surovin. Zhruba patnáct procent spotřeby uranu ve Francii (a pětinu v celé Evropské unii) představuje dovoz z Nigeru. Dalšími významnými dovozci uranu jsou Rusko a Kazachstán. Jenže export uranu z Ruska zastavily evropské sankční balíčky.
Ptejme se představitelů Evropské unie, proč jim vadí vojenský puč v Nigeru vedený generálem Abdourahamanem Tianim, dokonce až tak, že zvažují okamžitou vojenskou intervenci, ale puč na Ukrajině v roce 2014, kdy došlo ke svržení prezidenta Viktora Janukovyče, jim nikterak nevadil. Nejenže tehdy Evropská unie nezvažovala vojenský zásah proti Ukrajině, ale naopak sankcionovala Rusko, když to se k podobnému zásahu rozhodlo osm let poté, kdy občanská válka na Ukrajině nekončila – a Minské mírové dohody byly Západem zcela bojkotovány.
Asi by to opět chtělo výkladový slovník Víta Rakušana, který by nám objasnil, kdy cizí stát smí na puč v cizí zemi reagovat vojensky – a kdy se takovému počínání říká „obrana demokracie“ – a v jakém případě je naopak takové jednání považováno za „nedemokratické“ a za „válečný zločin“.
Je od Západu nesmírně pokrytecké, když nechá své občany dojímat tíživými podmínkami v mnoha afrických zemích, například hladomorem – ale jakmile někdo přijde s jediným možným funkčním řešením, totiž vymaněním se afrických států z koloniálního područí, aby si samy mohly nakládat se svým nerostným bohatstvím po svém – a mohly tak konečně začít bohatnout – je označen za vyvrhele a nepřítele „demokracie“. Demokracií jsou tak jednoznačně myšleny zájmy velkokapitálu, ale v žádném případě ne nějakých Afričanů.
ECOWAS (The Economic Community of West African States) je organizace plně podřízená evropským a americkým obchodním zájmům. Jestliže však mají mít africké země nějakou pozitivní budoucnost, nesmějí jakémukoli vydírání podlehnout. V Nigeru se – obrazně řečeno – bojuje za pozitivní kvalitativní změnu pro celou Afriku. Snad tento boj nebude potlačen „spřátelenými bratrskými vojsky“ afrických poddaných koloniální politiky Evropy a Spojených států amerických.
Zdaleka však nemusíme hledět jenom na africký kontinent.
Do nebe volajícím příkladem koloniální zrůdnosti je porobení Haiti v 19. století. Tato země přijala pod enormním tlakem krutou dohodu: Potomci otroků měli platit reparace potomkům jejich francouzských pánů. Již první francouzskou stranou požadovaná částka zhruba šestkrát přesahovala roční příjem haitské vlády. Tato vláda se velmi zadlužila – u francouzských bank, na nichž se stala plně závislá.
Toto je ekonomický princip kolonialismu – vytvořit si plně závislé vazaly – a jejich prostřednictvím danou zemi drancovat.
Obávám se, že podobného zamyšlení se v nadcházejících dnech z úst našich politiků nedočkáme. Ti totiž naše zájmy nehájí – a již to ani nijak neskrývají. Proto také česká společnost vykazuje vysokou míru odporu proti Fialově kabinetu. Přibližně tři čtvrtiny voličské populace mu nedůvěřují.
S touto skutečností, kdy se na rekordní nedůvěře vládě podílejí i ti, kteří pro některou z vládních koalic v dosud posledních parlamentních volbách hlasovali, kontrastuje podpis takzvané obranné smlouvy s USA. Pro tento akt neměl Fialův kabinet jakýkoli mandát.
Zkusme se zamyslit, kam jsme od devadesátých let jako stát došli – a kde jsme jako občané toužili dnes být. Až nám totiž Petr Pavel bude vyprávět, jak si váží všech, kdo se v normalizaci nehrbili a nebudovali kariéru – a Vít Rakušan se bude tvářit jako poslední spravedlivý – a Petr Fiala nás bude ujišťovat, jak jsme nejlepší v obraně – a bezpochyby i v demokracii – bude to pro mnohé z nás hořké poznání, že tento způsob vládnutí zdá se být poněkud nešťastným.
