České národní listy

Výročí humanitárního bombardování Jugoslávie

Před deseti lety, 24. března 1999, začalo NATO „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Připomeňme si tuto akci třemi pohledy z publikace „Rok poté“:

Pohled emotivní – Petr Tryščuk, který publikaci sestavil, později předseda Vlasteneckého klubu :

Vážení spoluobčané, kamarádi!

Datum 24. III. 1999 se hluboce vrylo do srdcí všech vlastenců a nacionalistů. Tímto datem byla zahájena jedna z nejpodlejších a nejagresivnějších operací tohoto století. I přestože nebyl této operaci nikdy udělen mandát OSN, bombardovací a raketový útok na suverénní stát byl zahájen 24. března. Jako oficiální a nepravdivý důvod agrese bylo uváděno údajné lidské utrpení a utiskování Albánců v Kosovu.

„Kosovo,“ toto jméno se v roce 1999 skloňovalo snad na všechny způsoby a pády a stalo se tak hlavní událostí roku. Dnes již uběhl první rok od vstupu České republiky do struktur NATO a také rok od zahájení barbarské agrese západních států vůči demokratickému státu, Svazové republice Jugoslávii. Celá tato kampaň byla provázena štvavými proslovy a polopravdami či naprostými výmysly.

Evropské mocnosti se totiž rozhodly zničit Srby a jejich zem. Zpočátku nikdo nechápal co se děje, vždyť Ti Srbové, které měl každý rád, tito milí Evropané, že jsou agresory? Ale propaganda, která začala již před lety, během občansko-etnicko-náboženské války o Bosnu a Hercegovinu dobře odvedla své. Obrázek Srbů se postupně měnil v představu krvelačných šelem a násilnických „fašistů". I naši představitelé, v čele s válečným štváčem číslo 1, dokonali toto dílo zrady…

Pohled historika – Protestní dopis Doc. PhDr. Jana Rychlíka, DrSc., v Praze 4.5.1999 :

1) Historicky Kosovo nikdy nebylo součástí albánského státu, který ostatně je důsledkem balkánských válek v letech 1912-1913. Kosovo bylo součástí středověkého Srbska. Nelze akceptovat albánskou teorii o Albáncích jako potomcích starých Ilyrů. Ilyrové zmizeli ze scény dějin, stejně jako např. Pečeněhové či Kumáni, Trákové nebo Dákové. Albánci jsou potomky Ilyrů asi tak jako my jsme potomky Keltů. Jde o romantické mýty, ze kterých pro dnešek nic nevyplývá. Dnešní albánské osídlení Kosova je poměrně pozdní. Probíhalo samozřejmě po etapách, ale hlavní příliv souvisí s válkou mezi rakouskými Habsburky a osmanskou říší (Tureckem) koncem 17. století. V roce 1683 byli Turci poraženi spojenou habsbursko-polskou armádou u Vídně a v následujících letech pak postupně vytlačeni z Uher. V letech 1688-1689 vypuklo několik protitureckých povstání v Srbsku, Makedonii a Bulharsku, která však byla potlačena. V 90. letech 17. století se pravoslavné obyvatelstvo z dnešního Kosova houfně začalo stěhovat do jižních Uher, resp. do dnešní Vojvodiny, která se stala součástí habsburské říše. Kosovo se vylidnilo a osmanské úřady je kolonizovaly Albánci, kteří přijali islám. Po balkánských válkách připadlo Kosovo Srbsku. K Albánii patřilo pouze v letech 1941-1944 jako důsledek porážky Jugoslávie nacistickým Německem na jaře 1941. Avšak samotná Albánie tehdy nebyla svobodná, ale byla ve formě "personální unie" připojena k Itálii. V roce 1943 převzali po kapitulaci Itálie správu Němci. Albánci mají sice nárok na kulturní autonomii Kosova, avšak nikoliv na odtržení. Právo na sebeurčení včetně odtržení náleží jen národu jako celku, nikoliv však menšině. Tím se postavení Albánců v Kosovu liší od postavení např. od Chorvatů či Slovinců v bývalé Jugoslávii. Ti neměli svůj stát a měli tedy právo si jej vytvořit. Albánci již stát mají - v Albánii. Samotná skutečnost, že Albánci tvoří dnes většinu obyvatelstva Kosova je irelevantní - i Němci tvořili většinu obyvatelstva českého pohraničí v roce 1938 a Maďaři tvoří většinu na jižním Slovensku.

2) Za současnou humanitární katastrofu může především stupidní politika NATO a USA. Američané mechanicky přenášejí svou představu světa do končin, kde nefunguje. Multietnická občanská společnost v Kosovu je chiméra, nerealizovatelný nesmysl, v krajním případě snad dlouhodobý program pro příští tisíciletí. Všechny balkánské státy vznikly na etnickém principu a všechny se postupně dopustily etnických čistek. Bulhaři i Srbové v 19. století vytlačili Turky, Turci po roce 1920 vytlačili Řeky z Malé Asie, Řekové zase vyhnali Bulhary z egejské Makedonie a západní Trákie. Před 10 lety vyhnaly bulharské úřady ze země asi 340 000 Turků do Turecka. V Kosovu po balkánských válkách vyháněly srbské úřady Albánce, ale po roce 1941 albánské úřady Srby. Po roce 1945 se postupně kosovští Albánci konsolidovali a začali postupně vytlačovat srbské obyvatelstvo do Srbska. Každý jistě musí odsoudit dnešní vyhánění Albánců z Kosova,ale nelze si dělat iluze o tom jak by dopadlo 300 000 Srbů v Kosovu, kdyby se tato oblast osamostatnila, nebo připojila k Albánii. Nezbyl by ani jediný…

Pohled filosofa - Václav Bělohradský: Válka v Kosovu je levičácká válka, Britské Listy 20.04.1999, LN 10.04.1999

Pod titulkem "Válka semkla bonnskou trojku" v Právu (2/4/99) čteme: "Pikantní zůstává, že bonnská trojice (Fischer, Scharping, Schröeder) se sešla v roce 1981 v Bonnu-Hofgartenwiese. Všichni měli dlouhé vlasy a seprané džíny. Byli s nimi i Lafontaine a bývalý kancléř Willy Brandt. Protestovali proti jadernému dozbrojení NATO. Ústřední heslo shromáždění znělo, 'Dejte peníze místo na pershingy na blahobyt!`. Vymyslel ho Scharping."

Válka z etických důvodů: Komentátor významného italského listu La Repubblica Antonio Polito se ptá: "Je válka v Kosovu válkou levicovou? Je to otázka legitimní... tu válku vedou expacifisté z roku 1968 a odpůrci války ve Vietnamu jako Clinton a Blair. Podporují ji expacifisté, kteří bojovali proti nukleárním raketám v Evropě Fischer, a D’Alema. Naopak... exministr zahraničí USA Kissinger, bývalý generální sekretář NATO lord Carrington a thatcherovští exministři, kteří byli ochotni umírat za Falklandy, jsou dnes pacifisté (30/3/99). Na rozdíl od války v perském zálivu nemá ekonomické zdůvodnění, není imperialistická jako ta ve Vietnamu a nejde v ní ani o hlasy voličů jako v té falklandské. Tato válka je vedena z etických důvodů, a proto je levicová," tvrdí Polito. "Realisté negují každý etický základ války... Levice u vlády v Evropě naopak... rozvíjí nový utopismus, riskuje při hledání nového internacionalismu. Je to síla větší, než jsme si mysleli. Pro tyto nové ozbrojené utopisty válka není tím, čím byla pro Kissingera - pokračováním politiky jinými prostředky. Má etické poselství trestu, spíše než diplomatický cíl nápravy. Levice je etická, pravice realistická."

Levičácký ráz této války neunikl ani některým českým komentátorům. Například Bohumil Pečinka a Hynek Fajmon napsali (Reflex 13/99): "Používat tyto způsoby v etnickém konfliktu není účelné... do tohoto vojenského dobrodružství dovedla NATO garnitura evropské levice, která vládne v drtivé většině členských zemí. Jejich snaha zakrýt tuto hazardní politiku moralizujícími floskulemi, které sugestivně opakují česká média, by neměla zmást veřejnost." Moralistická rétorika, do níž je bombardování Jugoslávie zabaleno, ukazuje, že tato válka je pro bývalé levičáky kompenzací za neuskutečněnou revoluci.

Realistický pohled: Političtí realisté zastávají tezi, podle níž hlavními aktéry v politice jsou státy, jejichž základním zájmem je vlastní bezpečnost. Tento státní zájem má své etické zdůvodnění, i když je často v rozporu s obecně sdílenou morálkou. Dean Rusk píše ve svých pamětech, že události v Polsku, Maďarsku a Československu nikdy nebyly ve vztahu k SSSR otázkou války a míru, jakkoli nízce toto konstatování zní. Jak víme z dokumentů Johnsonovy knihovny, v září 1968 prezident Johnson poslal Kosyginovi dopis, v němž nabízí oslabení kritiky obsazení Československa výměnou za sovětskou pomoc při řešení situace na Středním východě. Bylo takové kupčení s osudem druhých neetické? V bipolárním světě se politický realista neptal, co je etické a co ne, ale jaká míra ohrožení bezpečnosti státu může zdůvodnit nukleární válku.

Nemůžeme zde dále rozvíjet realistický pohled na mezinárodní politiku. V každém případě realisté jsou přesvědčeni, že nerealistická politika nás vtahuje do bludného kruhu násilí, protože jen hrozbou války lze donutit státy jednat proti jejich zájmu.

Válka NATO proti Jugoslávii je typickým příkladem nerealistické politiky. Charakterizuje ji morální vydírání, ideologizace, démonizace nepřítele, systematické dezinformace, zastírání nezamýšlených důsledků vlastního jednání a hlavně totální ignorování státního zájmu Jugoslávie. Bombardování Srbska bylo pojato levičácky jako vykonání trestu, k němuž světový tribunál odsoudil stát, jehož představitelé odmítli podepsat pakt, jehož celý text ani neznali. Je to etické? A může být legitimní smlouva uzavřená pod nátlakem -- ptá se profesor ústavního práva UK Václav Pavlíček.

Typické rysy levičáctví: Připomeňme si typické rysy levičáctví. Prvním rysem levičáckého pojetí politiky je překrývání nezamýšlených důsledků vlastního jednání démonizací nepřítele. Příkladem tu budiž nevkusné srovnávání Miloševiče s Hitlerem. Propaganda dělající z nepřítele nelidské monstrum patří k této válce stejně jako bomby: mluvčí NATO potvrdil smrt vůdce odboje Fahmi Aganiho, dva dny na to ji dementoval, Rugova a vyjednavači z Paříže byli snad popraveni, v údolí Paragusa Srbové vraždí uprchlíky střelbou z těžkých zbraní (dokonce i kosovští Albánci potvrdili, že se nic takového neděje). Poučný je také ideologizovaný styl fotografické dokumentace humanitární katastrofy: například v Corriere della sera vidíme velmi stylizovanou fotografii ženy, která v čele sevřeného zástupu lidí s dětmi na rukou kojí za pochodu dítě. V jiných novinách jsem viděl fotografii vojáka, který krmí nemluvně z láhve, na CNN jsem viděl dokument pochodujícího zástupu, kde kamera snímala v hollywoodském stylu boty rytmicky šlapající v blátě.

"Po krutostech posledních dvou týdnů žádný slušný člověk dnes nemůže Severoatlantické alianci upřít právo potírat zloducha Miloševiče," prohlásil britský ministr zahraničí Robin Cook. Ten zloduch, stejně jako Tudjman, je ale produktem politických omylů Západu. Masová výroba zloduchů vždy patřila k levičácké politické kultuře, v ní je i kořen terorismu.

Ideologická kampaň v médiích: Jiným rysem levičáckého pojetí politiky je kampaňovitost. Velvyslanec USA John Shattuck například napsal (Právo, 3/4/99): "Členské země aliance jakožto demokratické státy musí zajistit, aby veřejnost pochopila správně důvody zásahu NATO v Kosovu ... čím více se o tragédii... dovíme, tím spíše pochopíme důvody, proč NATO v Kosovu zasáhlo. Neučinili-li bychom tak nyní, byla by to výhra těch, kteří v blízkosti srdce Evropy systematicky páchají zločiny proti lidskosti. Sama historie se chvěje hrůzou nad tímto pomyšlením."

Co asi znamená to "musí zajistit" a co to aby veřejnost "pochopila správně"? Mají snad členské země organizovat ideologickou kampaň v médiích za pomoci odborníků z různých atlantických komisí? Typicky levičácké je i přesvědčení, že veřejnost musí něco "správně pochopit". V demokratické společnosti neexistuje žádná avantgarda lidstva, jejíž kauza se musí veřejnosti jen vysvětlit.

Mylné je také tvrzení, že čím více se o tragédii dovíme, tím spíše pochopíme důvody, proč NATO v Kosovu zasáhla. Dobře narežírované obrazy dnešní tragédie jen zakrývají její pravé příčiny (třeba samo bombardování) a naše minulé viny na ní. Platí spíše, že čím méně lidé znají balkánský propletenec z vlastní zkušenosti, tím více chápou důvody NATO.

Nespravedlivost k Srbům: Dalším konstitutivním rysem levičáctví je selektivní hněv. Levičácká mládež se nikdy nebouřila proti útlaku třeba na Kubě, jen proti Pinochetovi. Podobně v této válce. Západ Miloševiče neustále nazývá zločincem proti lidstvu, ale územní celistvost Tudjmanova Chorvatska NATO zajistilo vyzbrojením chorvatské armády, která vyhnala statisíce Srbů z jejich domovů, kam se -- přes výslovné záruky Západu -- již nesměli vrátit. Sedm set tisíc srbských uprchlíků z bývalé Jugoslávie se od našich ozbrojených utopistů dočkalo jen mlčení. Selektivní hněv, velmi nespravedlivý k Srbům, je jednou z příčin této války, protože v nich vyvolal oprávněnou nedůvěru k Západu.

Levičácký je i slovník této války. Všimněme si třeba výrazů jako "humanitární vměšování", "humanitární katastrofa", "NATO jako záruka hodnot" nebo "mezinárodní společenství". Kdo do něj patří? Kde začíná právo na "humanitární vměšování"? Změna klimatu v důsledku zamořování ovzduší průmyslovými zeměmi způsobí brzy humanitární katastrofu. Poskytnou ozbrojení utopisté internacionální pomoc ekologickým organizacím, které proti ní bojují? Nejnebezpečnějším produktem tohoto slovníku je odpolitizování moci. Jsme vystaveni obrovskému tlaku  vnímat bombardování Jugoslávie  ne jako politické rozhodnutí určitých vlád, ale jako rozhodnutí celého civilizovaného světa, proti kterému slušní lidé nemohou být v opozici. Nedejme se tím zmást: nerozhoduje západní civilizace, ale zvolené vlády, které jsou za svá rozhodnutí zodpovědné před svými voliči, ne před lidstvem.

Válečný pokřik novinářů: V Česku je nejpodivnějším aspektem této války to, že tak velká část novinářů si z médií udělala tribunu pro svůj válečnický pokřik. Místo aby nás informovali, vystupují jako avantgarda Západu, poučující východem devastovaný národ. Vrací se prokletí české politické kultury -- mediální štvanice na ještě neprobuzené Čechy. Zdůrazňuji -- definuji tuto válku jako levičáckou, ne levicovou! V sedmdesátých letech se o euroamerických levičácích říkalo, že nevědí, co chtějí, ale chtějí to hned. O této válce to platí dvojnásob. Násilí v Kosovu je výsledkem komplikované minulosti, hraje tu například velkou roli klanové pojetí moci, větší porodnost kosovských Albánců závisí na nerovnosti muslimských žen, vlny uprchlíků jsou důsledkem nerealistické západní politiky na Balkáně. Je tu mnoho nezodpovězených otázek. Například Jugoslávie osmdesátých let byla mnohem modernější než Albánie Envera Hodži - jak se Albánci z Kosova shodnou s Albánci z Albánie? A jak se shodnou muslimové s nemuslimy? Jaká je role mocné albánské mafie v této osvobozenecké válce? Je demokracie politickým cílem UCK? Když zmocněnec USA pro Jugoslávii R. Gelbard odsoudil UCK jako teroristickou organizaci, byl ihned odvolán. Mnoho pozorovatelů upozornilo, že teroristické akce UCK namířené nejen proti srbské policii, ale i proti loajálním kosovským Albáncům, jsou největší překážkou mírového řešení konfliktu. A co Makedonie, kde Albánci reprezentují čtvrtinu obyvatel státu? A co Maďaři v Rumunsku?

Srovnání s Mnichovem (často je slyšíme) je demagogie. V Jugoslávii nehájíme územní celistvost mezinárodně uznaného státu, ale právo etnické menšiny na separatismus. NATO podporující separatistickou guerillu tu bojuje na straně nových Henleinů. Je to precedens, který bude mít planetární dominový efekt. Pákistánec Tichár Ahmad například si oprávněně povzdechl: "...jak vlažně Západ reaguje na utrpení muslimů v Indií okupovaném Kašmíru!" (Právo 2/4/99). Nepřeslechněte prosím to zlověstné "v Indií okupovaném Kašmíru"! Pákistán i Indie jsou jaderné mocnosti. Mně realistovi běhá mráz po zádech.

Pramen: Rok poté - publikace Vlastenecké fronty Ostrava