Vypovídání Němců z republiky
Vypovídání Němců z republiky
Na teritoriu českých zemí zůstalo po Mnichovu asi 240 000 československých státních příslušníků německé národnosti. Během druhé republiky docházelo k propouštění německých zaměstnanců, což mělo za následek několik stížností říšskoněmeckých zastupitelských úřadů. Nařízení, podle něhož některé závody nesměly zaměstnávat občany nečeské národnosti, jako např. zbrojovky, uplatňovali čeští podnikatelé a státní úředníci i v nedůležitých odvětvích. V podnicích, kde byla přezaměstnanost, se propouštěli v prvé řadě Němci. Němečtí živnostníci a rolníci prodávající zemědělské přebytky byli bojkotováni. Za důvody stála především opatření nacistického režimu v okupovaném pohraničí, ale také chování nacionalistických Němců v republice. Okresní úřad v Plzni, kam přicházeli vyhoštění Češi z pohraničí, k tomu uvedl: „Pokud se bude postupovat tak proti Čechům, budeme i my tak postupovat proti obyvatelům německé národnosti zde již dříve usedlým.“
Navíc řada rezolucí domácích profesních organizací v průmyslu požadovala propuštění Němců příslušných domovským právem do pohraničí, aby se uvolnila pracovní místa pro uprchlíky, kteří tam přišli o místa. Některé z říšskoněmeckých diplomatických nót reagovaly na vypovídání Němců z republiky. Německé vyslanectví v Praze si československému ministerstvu zahraničí stěžovalo, že četní sudetští Němci a Němci říšští příslušníci (bydlící na území pomnichovského státu před 21. květnem 1938 ovšem s domovským právem na odstoupeném území – nešlo tedy o uprchlíky) „byli vyhoštěni“ československými úřady, při čemž museli během 24 hodin opustit svá bydliště. Od tohoto jednání proto mělo být okamžitě upuštěno, což ministerstvo vnitra vyžadovalo od všech podřízených úřadů. „K vyhošťování říšských Němců a Němců příslušných domovským právem do území okupovaného, kteří však jsou trvale usazeni v neokupované části československého státního území, nebylo z příčin povahy politické v přítomné době přikročováno a také od provedení právoplatných vyhošťovacích nálezů zatím upuštěno.“
Rozsah vypovídání byl ve skutečnosti nepatrný, což se dá skrze dokumentaci doložit. Policejní ředitelství v Praze zaznamenalo vypovídání Němců jen ve 12 případech. Říšské úřady však rozsah akcí nafoukly, což se potvrdilo i na základě chybných informací, podle kterých mělo být vyhoštěno 50-100 německých nájemnic Ženského domova na Smíchově, což se nakonec nepotvrdilo.
Stížnosti říšskoněmeckých institucí poukazovaly i na již zmíněné propouštění pracovníků německé národnosti. V kladenské Poldovce tak mělo přijít o místo na 60 Němců. Zpráva samotného zaměstnavatele uvádí, že 15 říšskoněmeckých úředníků bylo posláno na placenou dovolenou a posléze bylo odesláno do filiálky v Chomutově. Nebyli tedy propuštěni, ale jen přeloženi. S tím nesouhlasily říšské úřady a požadovaly jejich návrat do mateřského závodu, protože se mělo jednat o „specialisty“ a tím pádem měl být jejich návrat ve vlastním zájmu kladenského podniku.
Zaslaná doplňující informace z Poldovky konstatovala, že dalších 45 úředníků odešlo samo bez ohlášení a byl jim zaplacen plat až do konce roku. Poldina huť zaměstnávala dále 100 až 150 německých úředníků a neměla v úmyslu je propustit, jedině, že by o to sami požádali. Rovněž měli být propuštěni němečtí zaměstnanci Dělnicko--úrazové pojišťovny v Praze. Při rozboru se ukázalo, že rozsah výpovědí byl i v tomto případě zveličen. Širší zdůvodnění československé strany konstatovalo, že pokud byl někdo propuštěn, stalo se tak pro přebytečnost a dostal všechny služební požitky, výpovědní lhůta byla zachována.
„Československá republika je i nadále právním státem a proto, kdo by se cítil poškozen výpovědí, je možno dovolávati se nápravy žalobou.“ Tomu kontrovala německá Aide-Memoire z 25. října 1938, jež obsahovala ničím nedoloženou informaci, podle níž měli být říšští státní příslušníci sami nuceni, aby se pod rezignací zřekli svých smluvených a dalších práv a žádali okamžité propuštění.
Některá z provedených propuštění byla provedena recipročně k propouštění v pohraničí. Říšskoněmecká nóta upozorňovala na pokyn ministerstva zemědělství majitelům lesů, kteří měli propustit všechny úředníky jiné než československé národnosti. Můžeme k tomu doplnit, že v okupovaném pohraničí došlo k propuštění soukromých lesních zaměstnanců a v rámci jejich předpokládaného umístění vydalo ministerstvo tento pokyn. Zhoršování existenčních podmínek českého obyvatelstva v pohraničí, chování většiny německého obyvatelstva ve zlomovém roce 1938 potom vedlo k recipročním opatřením ve druhé republice, která se intenzitou a rozsahem nemohla rovnat postupům prováděným v pohraničí.
Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.125-127
