České národní listy

Vyhánění našich hraničářů ze Šumperska

Bydlel jsme s rodiči v Šumperku na severní Moravě, kde jsem v roce 1938 začal chodit do školy a pamatuji se na to, jak se k nám Čechům zfanatizovaní sudetští Němci chovali před Mnichovem i po Mnichovu.

Pamatuji, jak jednou mladí henleinovci napadali i dospělé české občany. Jednou jsem dostal kamenem do hlavy, a tak mne musela matka z bezpečnostních důvodů každý den vodit do školy i pak domů. 15. října 1938 jsme museli Šumperk opustit a všechno tam nechat. Mohli jsme si vzít jen to nejnutnější z bytového zařízení. To jsme ale dopadli celkem dobře, protože někteří opouštěli svoje domovy jen s rancem na zádech.

Jaromír Kober, tehdy Šumperk

Můj otec byl nájemce a podílník Družstva Národního domu v Šumperku. V roce 1938 jsme museli utéci jen s nejnutnějšími věcmi na dodávkovém autě, které pro nás poslal strýc z vnitrozemí. Když příští den chtěl otec ještě něco odvést, byl zadržen a několik dní uvězněn. Pak ho pustili s tím, že se v Šumperku již nesmí objevit. Dům již byl obsazen německými vojáky a vše bylo zabaveno, veškeré zásoby, co v hotelu byly. Vše šlo velmi rychle, museli to mít všechno již předem dobře naplánované. Co jsme tam po Mnichovu ještě před záborem od Němců zažili, nebudu vypisovat, bylo toho napsáno již dost. Němci měli v Sudetech větší moc než  my, a naše policie na ně nesměla. U nás měli svoje divadlo, dvě kina, dva velké kostely atd. My Češi nic. Veškerá naše kultura se odehrávala v kasárnách, kde nám naši vojáci propůjčovali sál.

Vlasta Melíšková, tehdy Šumperk

Moje maminka se narodila v Šumperku, otec se tam přestěhoval po roce 1918. Žili jsme tam až do roku 1938. Můj otec byl soudní úředník, maminka v domácnosti, bratr navštěvoval vojenskou akademii, já chodila do obchodní školy. Všichni jsme byli aktivními členy Sokola. Situace se radikalizovala v letech 1935-1936. Od té doby se část Němců přestala chovat přátelsky, stranila se všech českých společenských událostí. Při průvodech sokolských slavností byla německá okna zatažená (dříve nám mávali). Německý „turnverein“ začal být politicky velmi aktivní. Turneři se počítali za nacistický předvoj

Nezůstali jsme v obsazeném území. Počítali jsme s odchodem, pro státního úředníka to bylo samozřejmé. Otec si musel obstarat v blízké české vesnici v okrese Zábřeh prozatímní ubytování (nábytek se uskladnil u sedláka). Když jsme přijeli koňským povozem na místo, volali na nás lidé, abychom jeli dále, Zábřežsko že je rovněž zabrané. Přesto jsme tam zůstali, nebylo kam jít. Byla to čistě česká vesnice, a tam jsme s maminkou zůstali, než byl otec z prostějovského provizoria  přemístěn k soudu do Zdounek u Kroměříže. Vcelku se nám podařilo zařízení přestěhovat, a to dík hodným lidem v této české vesnice. Přišli jsme jen o veškeré úspory v městské spořitelně. Ve Zdounkách se nám žilo  v této době celkem dobře, bylo tam několik rodin z pohraničí, které se spřátelily. Dostali jsme jakýsi služební byt, otec místo u soudu a já po přerušení studia na obchodní škole se rozhodla jít do Kroměříže do rodinné školy. V létě roku 1939 pak bratr uprchl do zahraničí.

Nemohla bych přesně zhodnotit, jak probíhalo vyhnání Čechů z pohraničí, poněvadž to nebylo všude stejné. Nejhorší to bylo přímo u hranic, kde žilo Čechů málo. V okresním městě nám bezpečnostní sbory poskytly přece jen větší ochranu; jen na nádraží Němci odjíždějící vlaky kamenovali a někdy i někoho zranili. Větší poznatky mám z odsunu, poněvadž přece jen měli strach, že se nyní budou muset zodpovídat za všechna zvěrstva nacistického režimu

E.P., tehdy Šumperk.