České národní listy

Vtrhli k nám němečtí vojáci. Pamatuji ty jejich okované boty.

Ich bin stolz darauf, dass ich Tschechin bin“

Naše rodina - rodiče a my čtyři dcery – jsme tehdy bydleli v Nýřanech, a to od roku 1933.

Otec zde vedl prodejnu firmy Baťa, dvě starší dcery v ní pracovaly jako prodavačky.. Mně jako studentce bylo v roce 1938 šestnáct let, nejmladší sestře pak osm. Dá se říci, že v Nýřanech se zpočátku žilo klidně, pokojně, ba i v sousedské úctě. Nerozlišovalo se, kdo je Čech , kdo Němec, konečně do Plzně bylo necelých 20 km. Zdejší Němci uměli česky, měli své školy a všude byly česko-německé nápisy Dá se říci, že se jim u nás žilo celkem dobře. My jsme je brali jako rovnocenné spoluobčany se všemi jejich právy – a tohle nemůže nikdo z nich popřít!

Provinili se na nich až Hitler a jeho nohsled u nás, K. Henlein. Ti je spolu s dalšími dokázali svými projevy dohnat k fanatismu a nenávisti. Oni jim vštěpovali víru, že jsou nadřazenou rasou a jaká že mají tedy práva! Já osobně žasla a nechápala zpočátku, jaká se to s nimi děje proměna. Jak rychlý zvrat ve vztahu k nám, jaké to najednou zlé jednání!… Dříve normálně a slušně jednající sousedé a nyní přestávali být lidmi. Svět slušnosti a cti se zbortil. Nejhorší to pak bylo v roce 1938.

Všichni Češi v Nýřanech žili prakticky v panice. Nikdo jim nedokázal říci, kde a kdy povede nová hranice, zda před ve směru Plzeň, či v polovině Nýřan, nebo až na konci směrem ke Stodu… Kdo to ale věděl již přesně a předem, to bylo vedení firmy Baťa. Firma včas zachraňovala svůj majetek, veškeré zboží a inventář jsme museli ihned zabalit, sepsat a odeslat. – Jedna vzpomínka z mojí mysli snad už nikdy nevymizí. Tenkrát uspořádali henleinovci u nás sraz z celého kraje, Nejdříve to byly ukřičené fanatické projevy, poté lampiónový průvod. Ulicí se valila hrůzná masa lidí, zfanatizovaných, vyvolávající hesla, vyhrožující … Ze všeho čišel doslova děs. V moji mysli se střídal strach i pobouření. Proč se tento sraz konal právě u nás v Nýřanech, vždyť tu nežilo mnoho Němců. Patrně tak tomu bylo, aby u demarkační „čáry“ prezentovali svoji moc a sílu, aby nám tím nahnali strach. Projevy nenávisti pokračovaly i po příchodu německých vojáků do Nýřan.. Pomník horníků, co stál před radnicí, také vadil, byl to spíše projev zpupnosti a zpitého chování – my tady vládneme! Potom přišla na řadu židovská synagoga. Zprvu jsme slyšeli jen rány a hřmot. Potom uvnitř se demolovalo a vytrhávalo vše – lavice, zařízení, obrazy … Na závěr vše polili hořlavinou a zapálili. Do plamenů a praskotu se mísil nadšený ryk místních Němců – kam se dostal tak známý kulturní národ!

Jaká že byla moje reakce na zábor Nýřan a co dále následovalo? Nosila jsem „Masaryčku“ – čepici se štítkem a s trikolórou. Vím, že to byla provokace, když jsem se s ní producírovala a zdůrazňovala tak v „sudetském“ území své češství. Od maminky, která v mládí žila ve Vídni, jsem se naučila „řeči“ určené německým vojákům. Tak třeba – jakým právem jsou oni zde, tady je česká země a my Češi jsme tu doma. No a moje „ich bin stolz darauf dass ich Tschechin bin“ mně dodnes utkvělo v paměti. Později ale následoval trest – odebrání propustky a „kenkarty“ pro dojíždění do školy v Plzni. Jaký že k tomu byl důvod?

Inu byl zákaz (jako jeden z mnohých) převážet české noviny. A já měla v tašce samozřejmě časopis Kino. U kontroly jsem hlásila, že to nejsou noviny, ale že jde jen o ukázku z filmů a ze života herců, a to i německých i z dalších zemí. Bylo to ale zbytečné vysvětlování. A tak mně, v šestnácti letech kontrolorka – Němkyně pochopitelně pokořila ještě rozkazem vysvléci se ze šatů. A tím také skončilo dojíždění a studium v Plzni.

V oné době jsem po nějakou dobu bývala doma sama s mladší osmiletou sestrou. Naši ve Starém Plzenci zařizovali vše potřebné k odstěhování se z Nýřan. Jednou v noci se ozvaly silné rány a bušení na domovní dveře. Vtrhli k nám němečtí vojáci. Pamatuji ty jejich okované boty, šlapající po neonových písmenech firmy Baťa, rozložených v prázdné prodejně. Podnes slyším ony křupavé zvuky praskajícího skla pod jejich nohama a jejich hulákající němčinu. To nebyli lidé, lidé by viděli děs v dětských očích a tak ze všeho zůstal jen otazník proč tomu tak bylo, k čemu jim tohle posloužili… My byly obě bezbranné, bez šance proti „hrdinům“ z wehrmachtu.

V obsazených Nýřanech jsme stejně zůstat nemohli. Firma byla zrušena, otec i sestry tím pádem přišli o práci. Takže jsme žili ve Starém Plzenci, otec tam byl opět jako vedoucí prodejny Baťa.

Emilie Železná, Starý Plzenec