Všichni jsme dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu
Všichni jsme dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu
Znojmo obsadilo německé vojsko. Za vojskem připochodovaly politické jednotky a s nimi i můj strýc v uniformě SA. To už bylo na mne moc a tak jsem s kamarádem Emilem Kulajdou utekli do parku, abychom se na to nemuseli dívat. Se školou byl konec a všechno stálo za starou bačkoru. Hodně Čechů odcházelo do protektorátu. Jednodušší to měli státní zaměstnanci, měli kam jít a měli své stálé platy. Ale co my? Neměli jsme za kým a ke komu jít. Do protektorátu se muselo žádat (optovat). Rodiče dokončovali přestavbu obchodu. Nebyly peníze a na domě i zahradě hypotéka – všude dluhy, a ty by šly za námi. Otec věřil, že to tak nemůže dlouho zůstat a že se to určitě nějak vyřeší. Zůstali jsme.
Vzal jsem kolo a utekl do protektorátu. Hranice jsme přešel u Vranovské Vsi bez problémů, měl jsem svůj pas. Naivně jsem věřil, že jako Čech jdu domů. Neprodaly nás jen západní velmoci. Někdo mě udal policii a ta, když zjistila, že rodiče „neoptovali“, tak mne po 8 dnech pobytu pod policejní eskortou dopravila na hranice a předala Němcům. Doma se o tom nemluvilo. Otec byl spokojen, že jsem ukázal, kam patřím. Ale co dál? Český učitelák byl zrušen a dokončit školu na německém, co mi nabídli, jsem odmítl. Tím, že jsem měl dokončenou německou obchodní školu, byla možnost pokračovat na německé obchodní akademii. Podmínkou bylo složit zkoušky, neboť se už dva měsíce vyučovalo. Se mnou dělal tyto zkoušky kamarád Fukač, oba jsme je udělali, a tak se dostali do 3. ročníku.
Přešla zima a úřady zjišťovaly, kdo vykopal ty zákopy u Dyje. Po vyučování jsme s Fukačem chodili pěšky a u Dyje jsme zahazovali to, co parta kluků vykopala.
Ve 4. ročníku bylo stále méně kluků – museli narukovat do armády. Většinou k pracovní službě Arbeitsdienst. Na mne se to nevztahovalo, byl jsem všude veden jako Čech a musel by dát souhlas otec – nebyl jsem plnoletý. On to odmítl. Za to – pokud je mi známo – byl dvakrát zatčen gestapem, když odnášel tržbu do banky. Nikdy neřekl, o co šlo a jak s ním zacházeli.
Jako dárek k devatenáctým narozeninám jsem k 30.10. 1940 dostal povolávací rozkaz k Arbeitsdienstu a měl se ten den hlásit v kasárnách pracovní služby v Tulnu na letišti Langenlebaru. Hned na bráně mne seřvali, že jsem nezdravil zdviženou pravicí. Velitelé byli blbci navlečení do uniforem. Vzpomněl jsem si na ně při shlédnutí filmu Černí baroni. I já se pomalu sžíval – ochočoval. Vždy tři dny se pracovalo na budování letiště při planýrovacích pracích a další tři dny se cvičilo – ale ne se zbraněmi – s rýčem (ale ne s tím pracovním, ale s parádním – pochromovaným). To už bylo po tažení přes Holandsko do Francie. Velitelé, co „tam byli,“ na to byli moc hrdí a po službě nosili holandské dřeváky. V Německu napadlo moc sněhu, tak nás z letiště přesunuli do Westerwaldu na odhazování sněhu, Také jsme tady oslavili Vánoce a všichni dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu.
Jako dárek k devatenáctým narozeninám jsem k 30.10. 1940 dostal povolávací rozkaz k Arbeitsdienstu a měl se ten den hlásit v kasárnách pracovní služby v Tulnu na letišti Langenlebaru. Hned na bráně mne seřvali, že jsem nezdravil zdviženou pravicí. Velitelé byli blbci navlečení do uniforem. Vzpomněl jsem si na ně při shlédnutí filmu Černí baroni. I já se pomalu sžíval – ochočoval. Vždy tři dny se pracovalo na budování letiště při planýrovacích pracích a další tři dny se cvičilo – ale ne se zbraněmi – s rýčem (ale ne s tím pracovním, ale s parádním – pochromovaným). To už bylo po tažení přes Holandsko do Francie. Velitelé, co „tam byli,“ na to byli moc hrdí a po službě nosili holandské dřeváky. V Německu napadlo moc sněhu, tak nás z letiště přesunuli do Westerwaldu na odhazování sněhu, Také jsme tady oslavili Vánoce a všichni dostali povolávací rozkaz do armády na vojnu, čímž skončila má měsíční služba u Arbeitsdienstu.
A tak jsem nastoupil 5. února 1941 ke spojařům (telefonisti a radisti) a setkal jsem se s bratránkem Bařinou – po měšťance a německé obchodní zase spolu. Honili nás, abychom byli co nejdříve schopni jít na frontu, a tak začala má anabáze frontová. Popisovat stejně rozvláčně moji cestu doslova kolem celé zeměkoule nelze, to by bylo na několik románů. Pokusím se být stručný. Naše cesta vedla do Polska na hranice s Ruskem. Hrůza, jak tam ve vesnicích lidé žili, ne domky jako u nás, úplné barabizny. Židé zarostlí, kaftany na zem, špína, na rukávech žluté hvězdy. Odjezd na frontu. 14 dní jsem jako radista doprovázel průzkumné hlídky do ruských linií s úkolem poznávat terén a ruské pozice. Pak jsme útočili, ale na jiném místě, kde jsme to vůbec neznali. Na první bitku do smrti nezapomenu, jaké to bylo peklo. Ruské kaťuše ukázaly, co dovedou. Utržené ruce, nohy, těla létaly vzduchem, koně řvali úlekem a bolestí, běželi s rozpáranými břichy a zaplétali se od vlastních střev. Zatímco se ostatní zakopávali, já jako radista musel předávat hlášení. Jednou mne zachránila radiostanice, kterou jsem si kryl hlavu a která dostala pět zásahů a přesto fungovala dál. Hranice do Ruska jsme překročili někde u Bialistoku a pokračovali na Minsk, Oršu, Mogil. Začal jsem kouřit – je jedno jestli padnu jako kuřák nebo nekuřák. Denně jsem ušli asi 40 km. Spali jsme po příkopech, dokud nenapadl sníh, pak jsme museli do vesnických domků. Rusové – obyčejní lidé, byli dobří. Spali jsme natlačení na sebe, jak a kde se dalo. Úmorný byl boj proti vším a štěnicím. Proti štěnicím to šlo, ale proti vším byl boj marný.
Zima 1941-1942 byla hrozná, až minus 40 stupňů C. Viděl jsem sáně a nákladní auta naložená zmrzlými vojáky jako dřevem. Nebylo kam se schovat, vesnice před námi byly Rusy vypálené. Já měl štěstí, že mi znojemská bábi upletla a poslala kuklu na hlavu. Moc mi pomohla, především na nos a uši.
Q. K. Znojmo, narozen 31.10. 1921
Pokračování
