Vrací se Hruškův Henlein
Vrací se Hruškův Henlein
Ivo Fencl
Životopis Konrada Henleina nově zpracoval zkušený Emil Hruška (*1958). V jedenadvaceti kapitolách. Opět je napadán, že vytěžil biografie dosavadní, což přece musel, a útočit ostatně přestane každý, kdo titul Henlein. Vůdce sudetských Němců přečte. A aby ne. Opět jde o ryzí a řekl bych i typicky hruškovský projekt, svébytné vyprávění a kolekci nečekaných pohledů. Neskáče se v příběhu, nedojde na trapné zkratky a jako byste o dotyčném Obergruppenführerovi SS četli prvně! Hruška opět dokazuje, že není jen autor non-fiction, ale též kvalitní beletrista. Současně však prošel řadu periodik, počínaje už rokem 1921, archivy i fond Konrada Henleina v Liberci (a tedy zločincově rodišti, kde je – stejně jako ve Varech – dodnes čestným občanem).
K dispozici měl autor ke čtyřicítce publikací, zápisů a studií, odkud často překládal, a jmenujme tu aspoň čtyři starší pramenné knihy Kariéra učitele tělocviku (1983), Jak jsem je stíhal (1946), Konrád Henlein (1937) a Život plný nenávisti (1977) plus Henleinem podepsané dílo Reden und Aufsätze zur völkischen Turnbewegung (1939).
Konrad Henlein (1898-1945) bojoval v první světové válce, pak pracoval v bance, stal se cvičitel Německého turnerského svazu a posléze předákem Sudetoněmecké vlastenecké fronty a strany. Spácháno na něj bylo (asi už počínaje rokem 1935) několik nezdařených atentátů (jak se tomu Hruška detailněji věnuje) a tolerovaným vůdcem se – při vší své prostoduchosti – stal jen dík pár kamarádům za zády. A konkrétně? Na ideologii měl Waltera Branda, na politiku Heinricha Rutha atd. Odpovědnost, pravda, ti muži rádi viděli na jeho bedrech.
Projevy si Henlein sám takřka nepsal a fakticky byl podobnou loutkou, jako dnes v USA jistý Biden. Povahou nesmělý, postavou nevysoký, až překvapivě mu scházelo charisma, i když působil zvláštně bezbranně. Nikomu moc nevadil a snad právě proto (a pro svůj příjemný bas) se ocitl v centru. Tento syn Češky vzbuzoval od pohledu důvěru a často jen dělal, co mu řekli. Právě nehraná zdrženlivost mu paradoxně pomohla nahoru, a přece se pak nestyděl z postavení enormně těžit. Působil skromně, v osobním styku příjemně, ba jemně, a když sňal brýle, měl bystré, inteligentní oči. Dokonalý pan Průměrný, čímž vyhrál, a příznačné je, že ho kreslíři nebyli schopni karikovat. Ten malicherný muž měl dokonale „lidovou“ osobnost a byl bodrý, i když i pohodlný a poživačný. Nekonfliktní, fakticky ale zbabělý sobec, sebelítostný, se sklony k hysterii. Ale přežil všechny léčky kolegů a dokázal mít vedle chotě i milenku, a to svou sekretářku Annemarii (*1914), jejíž choť byl na frontě.
6. 5. 1945 oslavil Henlein 47. narozeniny a téhož dne večer zazněl z rozhlasu poslední jeho projev. 8. 5. pak s bílou vlajkou na voze vyjel z Varů do Lokte, vstříc Američanům. Na výšině nad městem ho jistý kapitán poprosil, aby si přestoupil do jeho vozu, a tím se z vyjednávání stalo zajetí. Počítal s tím? Každopádně nepřiznal totožnost a ocitl se v chebském zajateckém táboře v areálu podniku Premier-Werke. V temné místnosti se svíčkou na stole byl vyslýchán a další noci ho přepravili do plzeňských kasáren. Tam si taky o půlnoci na 10. 5. nařízl tepny, a protože se následná transfuze solným roztokem nepovedla, skonal. Otázkou zůstává, „proč tak složitě“, když měl ampule s cyankáli. Jimi se ostatně fanaticky zabili jeho rodiče a sestra.
Emil Hruška přiměl k rozhovoru vedoucí Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty UK v Plzni MUDr. Helenu Kvapilovou a ta míní, že se zločinec zabít nechtěl a šlo o pokus jen demonstrační. Chtěl pryč z tábora a podle lékařky mu s řezáním pomohl adjutant a přítel Hugo Umann, jenž se poté pohodlně dostal do Německa a ještě tam udělal v letech padesátých kariéru co cvičitel, aby se vyvrcholení jeho kariéry stala celostátní turnerská slavnost v Mnichově (1958), kde byl zástupcem hlavního cvičitele.
A Henlein? Leží na Ústředním hřbitově v Plzni spolu s třemi oběťmi dubnového náletu. Choť jej přežila o víc než půlstoletí a zemřela v roce 1995. Součástí Hruškovy knihy (která je podstatným přepracováním starší jeho práce) jsou desítky fotografií, z nichž některé nebyly nikdy publikovány.
Emil Hruška: Henlein. Vůdce sudetských Němců. Životní příběh. Epocha. Praha 2020. 376 stran.