Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víme ještě, co je a také co není levice?

3. 10. 2021

Víme ještě, co je a co není levice?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje  občanem. Občanem s vidinou svobody projevu a  rovného  práva volit představitele vlády. Podílet se tak  na tvorbě  rozumného  uspořádání společnosti. Stalo se to koncem 18. století.  A od těch dob nebylo snadné tu vidinu realizovat, ale ani nebylo možné přestat o ni zápasit. Nedalo se   zapomenout na heslo „Volnost, rovnost, bratrství“.

 

Od 1. světové války převládl  v Evropě  názor,  že uspořádání společnosti má být  demokratické a demokracie začala být  pokládána  za úhelný kámen evropské civilizace (na rozdíl od monarchie, aristokracie, oligarchie). T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním  i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a  že  bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom  nelze  pochybovat.

 

Aby  svobodné  projevy a  rovnoprávné volby občana  měly smysl, aby se  občan skutečně podílel na správě  a samosprávě společnosti, potřebuje  znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.

Tomu se učí v  rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak  státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že „stát jsme my.“

 

Ne tak vypadá  dnešek. Šířená  ideologie se  nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se  svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými  halasně  deklarovanými  individuálními  právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku morálky a  kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné  hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí  života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby, bez odpovědnosti.  Množí se  vyznavači pakultury  a pahodnot. Z umění se stává byznys.

 

Ve veřejném prostoru je nejvíce  slyšet  samozvané, věčně nespokojené  kritiky  demokraticky zvolené vlády, kteří se  drze kasají  i na nejvyšší představitele státu. „Chráníme  demokracii!“ halekají a  obviňují  představitele, které si nevybrali, že demokracii ohrožují. Přitom se  nezdržují zjišťováním pravdy o skutečnosti  ani se neobtěžují  zdvořilostí. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni  nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk také znal politické diletanty z Kocourkova a z Hulvátova. Ale ti dnešní je mnohonásobně  svou nízkostí předčí. 

 

O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v  novodobých  dějinách, se dělí politické strany. Dělí se  podle  poměru počtu hlasů, které získaly od voličů ve volbách.  Své programy a aktivity sestavovaly  strany v  minulosti tak, aby  odpovídaly  potřebám a zájmům předpokládaných  voličů. Aby jim je pomohly uspokojit. A předkládaly je na základě  svého   výkladu dějin a  svého pojetí úlohy člověka v nich. Předkládaly je  na základě  své představy o  civilizačním a kulturním  pokroku.

 

I tady jsme  svědky  naprostého úpadku. Veřejnému prostoru vládne  neomezená honba za ziskem, egoismus  a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože opustily své programy a  neplní své sliby. Tak třeba sociální demokracie ztratila většinu svých voličů, když opustila někdejší hesla o právu na práci a spravedlivou odměnu, na bezplatnou výchovu a  vzdělávání dětí a mládeže, na bezplatnou zdravotní péči, na přiměřené hmotné zaopatření ve stáří. Zapomněla na svět sociálně spravedlivější a lidštější. Přizpůsobila se  bez váhání neoliberalismu, který vládne v  západním světě a v Evropské unii, jejímž členem jsme se také stali.

 

Jak  tady sociální demokraté zastupují  náš stát ? Neskrývají, že  dbají o to, aby si  v organizačních strukturách a procedurách Evropské unie udrželi „dobrou  pozici“ a  chvályhodný  „imidž“.  Tím se řídí při  veškerém hlasování. Chtějí  vyhovět  evropským  držitelům moci.  I pokud jde o problémy s migrací.  A jak je to doma? Svého času  sociální demokracie získala  mnoho voličů, protože  se postavila proti  návrhu pravicové vlády  vrátit církvím obrovský majetek. Návrh byl  prokazatelně v rozporu s historií právní i společenskou.  To množství voličů pak ovšem ztratila, když je  hořce zklamala a  spravedlivý  zápas proti aktu krajně neuváženému, krutě nespravedlivému i nezákonnému  oportunisticky vzdala.  O poslední zbytek důvěry pak přišla, když byl její předseda sudetoněmeckými revanšisty  pochválen jako pokračovatel v díle předchozího  pravicového premiéra. Ten  prohlásil českou a bavorskou národní  identitu za totožnou a projevil  maximální odhodlání přičinit se o společnou budoucnost obou států. ( Viz  projev v Mnichově na Zemském sněmu, r. 2013.) 

 

Mezi „nové“ strany, přijímané ku podivu s nadějemi, patří  „Piráti“. Již ten název sám  budí pochybnosti. Proč se dnešní občan  má  hlásit  k námořním lupičům minulosti? Je to žert? Politiku nemáme brát vážně?  Mluvčí této liberální  a proevropské strany  přicházejí s nápady pro pokračující  modernizaci a  elektronizaci  státní správy, pro robotizaci. A pro legitimizaci marihuany

 

Jsou pro  růst evropského  bohatství, pro  udržitelnost životního prostředí,  pro pohodlnější  svobodu pohybu  po Evropě a pro  internet bez cenzury. Svými hlasy na půdě EU  podporují její hegemonii, i když se uplatňuje proti našim  národním zájmům. Hlásají ochranu demokracie proti autoritářům, populistům, diktátorům a extrémistům. Rozlišování politické  pravice a levice  mají za přežitek.

 

Nezaujatý divák žasne. To má být demokracie? Revize volebních výsledků a odvolávání zvolených  funkcionářů podle  „chvilkařského“ doporučení?  Podle rozhodnutí mladistvých samozvaných soudců? Kdo jim umožnil svolávat  masové demonstrace? Kdo jim zabezpečil  účast známých   osobností,  z nichž  mnohé  již dříve ztratily svůj kredit? Osobností „podivenovských“ a „pražskokavárenských“, osobností   protinárodních a protisociálních propagandistických  manipulací?

 

Nezaujatý divák ví, že o provinění premiéra se vedou spory. Dále ví, že bychom těžko hledali  mezi úspěšnými jedinci někoho, na koho  by nebylo možno vrhnout stín podezření. Na počátku současného režimu s návratem kapitalismu byla přece „zhasnuta světla“. A  noví držitelé majetku a moci  nasadili dvojí metr k posuzování kompromitujícího materiálu z minulosti.

Něčí materiál se „ztratil“,  jiný byl „objeven“, další „podvržen“.  Korupce na straně žalobců i obviňovaných nemá meze. Následkem toho ovšem je všechno relativní, propaganda slouží účelově.  

 

Globalisté? Koho  chtějí dosadit  za osoby, které určili k rezignaci? Je to záminka?  Takhle má u nás vypadat „Majdan“?  Dosáhnout méně státu, méně řádu, více svévole a libovůle? A pokračovat  bez zábran v rozbíjení stávajících struktur a  kulturních tradic? V zájmu nadnárodní moci? A to má být demokracie? Není to spíše její politováníhodná karikatura?  A je pravda, že „Chvilkařům“ nedávno poskytl značnou finanční podporu poněmčelý knížepán, velmi úspěšný restituent?  A podobných revanšistů je kolem nich pohotově více.  A tomu máme říkat  „nová levice“? Rozvracečům, kterým pramálo záleží na naší identitě národní a sociální  a kterým spíše jde o více pravicovosti a více globalizace? Není to spíše „antilevice

 

I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?

Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789-1794). V revolučním Národním shromáždění  seděli tehdy na pravé straně  royalisté, zástupci  monarchie a aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měštanstva. Můžeme podle  tehdejší pravice ztotožnit pravici  s orientací na svobodu  a levici s orientací na rovnost, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Ne na svobodu.  Svobodu chtělo měšťanstvo a  čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých.  Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce, tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.

 

K manipulativním trikům a  slovnímu zastírání skutečnosti  patří  i  jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou, která přemohla totalitu.  Americký  společenský vědec  japonského původu Fukujama zaznamenal tehdy  konec dějin, protože  už navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností.  Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.

 

Zdálo se, že  tím se potvrdilo učení  pana  F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu v minulosti : „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

 

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme ovšem, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje panem Hayekem odmítaná  hodnotová regulace právní a mravní.  A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvyknout. 20 let později, po převratu r. 1989, se kát. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.

 

Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o   20 let později, po převratu r. 1989. Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím  kdysi byla.

Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.

Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.

Postojově politicky demokracie  znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost.  Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.

Sociálně hospodářsky znamenala  demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen  na formální svobodu a  formální  občanská práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.

 

Za časů  presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.

V 70. letech minulého století  ovšem nastoupil  v západních zemích neoliberalismus a následkem toho  i  demokracie  nikoli humanitní, ale neoliberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.

 

Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl:

Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“

 

Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel  cestu. Podle něj a podle jeho nástupců vláda nemá zasahovat  regulativně  do ekonomiky, trh je všemocný a autoregulativní,  progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu  a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců a lichvářství takové zisky rozmnožuje. 

 

A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid?  Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.

A  víme, jak bohatý musí být kandidát na presidenta?  Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni.  Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řady  válečných konfliktů.

Ale vraťme se domů. Do Máchovy „země  krásné, země milované“. Země složitého geopolitického postavení, jak řekl Z. Mahler: „ Občas jsme překáželi velmocím a ty se nás chtěly zmocnit. 50 generací našich předků zvelebovalo tuto zem na zahradu. Nedivme se, že kdekoho láká.“

 

Cestou od vzniku samostatného  státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického  Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli.  Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se  vyzvedávají  jiné hodnoty než demokratické a národní.  Odmítá se  husitská reformace, národní obrození, první republika. Chválí se protireformační  baroko, habsburské mocnářství, katolická církev i  někdejší  nedemokratická  německá  menšina. Jsou síly, které v  cizím  zájmu a žoldu nepřestávají oslabovat  náš stát, falšují dějiny, vytrhávají z kořenů tradic, zesměšňují všechno  národní a vlastenecké.

 

Popřením   naší minulosti a tím i budoucnosti se popírá naše  národní historie a filosofie dějin.  Společnost se  stále drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a  proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů.  Rozkládá se stát, národ i rodina.

Historik  hovoří o tom, co jsme:

Útvarem s pouhými zbytky suverenity, samostatnosti, svébytnosti,  národní paměti a  kultury. A ve stálém ohrožení, že i ty poslední zbytky ztratíme.

A co  v dané situaci  dělají naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry?

I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti v zájmu poctivě pracujících vrstev společnosti, nejsou již levicové. 

Nevíme kdy a jak skončí  lidstvo ničící  koronavirová pandemie. Ale přáli bychom si, aby byl současný svět nebezpečí a zmatků  zbaven a soustavně  napraven. Abychom mohli začít znovu a lépe. S programem sociálním i národním, s programem kritického realismu a humanitní demokracie.

Bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, pravdivě a  s  tvořivou  poctivou prací. S  návratem k tradicím našich dějin a k odkazu velkých představitelů našeho národa.