Verbální násilnictví   katolických spisovatelů a publicistů v literárním životě druhé republiky Jaroslav Med charakterizuje jako nechutnou vítězoslávu

Z díla „Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa“,

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Verbální násilnictví Jaroslava Durycha, Karla Schulze, Jana Čepa, Jana Zahradníčka a dalších katolických spisovatelů a publicistů v "literárním životě" druhé republiky Jaroslav Med charakterizuje jako" nechutnou vítězoslávu (s.218).. .nevybíravou, agresivní (s.253)... "představa vůdčí role v boji o duši národa zcela zakryla obzor křesťanské pokory a smířlivé lidskosti a stále hlubší prorůstání nacionality do prožitkové sféry zjevené pravdy přehlušovalo jejich křesťanský univerzalismus" (s.292). Vzápětí ovšem autor vrší argumentaci, která má katolické spisovatele a publicisty vyvést z odpovědnosti za vyhánění jiných literátů z veřejného života a kultury zastrašováním a vydíráním; za jejich aktivistickou účast na programu myšlenkové a hodnotové zglajchšaltizace konstituujícího se autoritářského režimu. "Představy a vize katolických spisovatelů o budoucnosti a velikosti českého národa byly velice ušlechtilé a vznešené" (s. 267).

Jejich nenávistná dikce nemá prý nic společného s politikou. Je pouze jakýmsi výronem „zjitřené senzibility... hořkosti a vzteku" (s.218,25 5) nad mnichovskou kapitulací', chvályhodné snahy "redefinovat národ, změnit jeho duchovní orientaci a připoutat jej ke křesťanské transcedentále" (s.253). Katolickým spisovatelům prý nešlo o politické, ale o duchovní cíle: " veškerá jejich aktivita byla součástí boje o duši národa" (s.292). Ideologické zápasy nejsou součástí politiky?

Publicistickou štvanici z per katolických literátů, která byla součástí nástupní čistky nových držitelů moci, a na níž byla ještě možná obranná nesouhlasná odezva ze zbytků nevládního tisku, interpretuje Jaroslav Med poněkud cynicky jako doklad plurality a názorové i tiskové svobody druhé republiky (s.293). Chybí ovšem informace, že výměna názorů byla možná jen velmi krátce - v počáteční fázi autoritářského režimu a že po vládním zastrašování svobodného tisku následovala jeho úplná likvidace cenzurou. V roce 1939 byla svoboda projevu překryta projevy provládní tendenční ofenzivní propagandy.

Národní kulturní radu a její tiskový orgán TAK nedává autor v relevantní míře do souvislosti s ideově výchovnými záměry kulturní komise státostrany. Nelze akceptovat autorovo tvrzení, že nesnášenlivá čistka v kultuře neměla žádný mocensko-politický dopad, že nikdo nebyl postižen (s.282). Není ani důvodu k ocenění, že národně tradicionalistický program NKR neobsahoval antisemitské formulace (s.279) . Nebylo toho totiž již vůbec třeba. Dobový kontext chápal "křesťanský svatováclavský národ" jako "odžidovštělý", tiskové antisemitské výpady některých členů vedení NKR byly součástí její veřejné profilace. Členy politické matky NKR – státostrany - SNJ již židé býti nemohli. Konec r. 1938, o jehož období autor píše, byl pouze počátek režimu, který v následných měsících aspiroval na praktickou realizaci svých proklamací. Kulturní čistka měla pro mnohé existenční a politické důsledky. V prvních měsících 1939 následovaly cenzurní zásahy, autocenzurní blokace, výpovědi ze zaměstnání, veřejné znectění a ataky i první politická a rasová emigrace českých literátů a umělců z Česko-Slovenska, kteří byli Národní kulturní radou stigmatizováni či neodpovídali jejím katolicko národním realistickým uměleckým schématům.

Katoličtí literáti okolo NKR a Taku se sešli na společné platformě s českými klerofašisty (Jan Scheinost, R.I.Malý, Ladislav Jehlička, Rudolf Voříšek a další). Kniha nepřináší jediný doklad o vzájemném principiálním sporu a nesouladu. Autor spolupráci katolických spisovatelů s klerofašisty popírá. Uchyluje se bez zatěžování prameny k autokratickému způsobu argumentace pomocí sousloví "v žádném případě" (s 286). Nabízí se pak poměrně jednoduchá otázka, jak je možné, že se údajně principiálně rozdílné katolické proudy sešly na stejné rigidní, kulturu sjednocující platformě i ve stejné redakci pod stejným praporem?

Koncem roku 1938 byl závazný prorežirnní kulturní program proklamován, modernistická svobodomyslná opozice katolickými literáty v tiskové čistce označena a následnou cenzurou eliminována, "literární život podvázán". Významní katoličtí spisovatelé podle autora ve svých pamtletech ustali. Jaroslav Med rozvíjí tento obraz kulturní situace nastupujícího autoritářského režimu:

" ... vše směřovalo jakoby v tragickém" tichu před bouří" ke smíru národní jednoty jako jedinému východisku pro současnost a budoucnost" (s.284). Literární život se prý depolitizoval a Jan Čep, Jan Zahradníček, Václav Renč, Karel Schulz, Jaroslav Durych se zabývali jen "jevy náboženské povahy". Medova interpretace je ovšem v rozporu se skutečností. Mnozí z katolických spisovatelů přestali literárně psát a omezovat se na oblast literatury, protože se vrhli s budovatelským nasazením přímo do víru politického dění, v němž smíru býti nemohlo. Za všechny slova Ladislava Jehličky:" ...nebudeme pěstovat "kritickou nebo literární vědu" ...Budeme prostě oddělovat věci dobré od věcí špatných... budeme nelítostně a nemilosrdně pronásledovati vše, co je na úkor národnímu duchovnímu zdraví, co podlamuje a zeslabuje tento národ, co ničí a podtíná jeho přirozené kořeny. Myslíme tu, jak na všechnu švejkovinu, voskovecko-werichovské clownovství... i na všechny výplody tzv. humanitní demokracie a na všechno, co směřuje proti příkazům křesťanské, tj. přirozené morálky“.8) Politické náboženství se často prohnalo okouzlením současnými totalitními systémy do jednoho myšlenkového celku: V listu Mladé národní jednoty (součást státostrany - SNJ) Ladislav Jehlička píše: "Německá formule "Ein Volk, ein Wille, eine Fuhrung"...nebo slovenské "Jeden Bóh, jeden národ, jedna strana" je heslem budoucnosti“.9) . Václav Renč si navlékl holinky a uniformu Mladé národní jednoty a účastnil se jejích aktivit. Na fašizujících veřejných masových shromážděních MNJ, např. 2.ledna 1939 v pražské Lucerně pod heslem "K útoku, ne obraně!", vzrušeně a radikálně řečnil Jaroslav Durych.