České národní listy

Velká Británie – jako by ze zákona vyzařovala morálka

14/02/2022, HPŽ ČR analýzy

Pokud máte Velkou Británii stále za poměrně konzervativní zemi, tahle čísla vás vyvedou z omylu. Čtvrtina těhotenství končí umělým potratem. To je přes 200 000 potratů za rok jen v Anglii a Walesu (bez Skotska a Severního Irska), výrazně nad průměr západní Evropy. Od doby legalizace potratu v roce 1967 to dělá už přes devět a půl milionu potracených dětí.

Potraty jsou ve Velké Británii široce (a zdarma) přístupné do 24. týdne, ale za různých okolností je možné je provést až do 28. týdne. A proti například USA, kde je otázka potratů živým politickým tématem, to v Británii vypadá, jako by nikoho nezajímaly. Devět z deseti mladých Britů považuje tzv. právo ženy na reprodukční zdraví za správné. A na pochodu pro život se sejde pár tisíc lidí.

Až do roku 1967 tomu tak nebylo. Za ilegální potrat mohl jít ten, kdo jej provedl, i žena která jej podstoupila, do vězení. Především ve velkých městech se ale stávaly potichu tolerované, došlo k zásadní kulturní změně a změna zákona tak prošla bez většího odporu. Důvody byly tehdy podobné jako ve většině zemí – nikoho ani ve snu nenapadlo, že půjde o 200 000 životů ročně.

Legalizace potratů za určitých okolností měla sloužit k bezpečnému potratu ve výjimečných případech. Potrat jako takový dokonce technicky zůstal trestným činem. Teprve když k němu dají souhlas dva lékaři, proběhne do 24. týdne (původně dokonce do 28. týdne) a patří do některé z vyjmenovaných kategorií, spadá pod výjimku ze zákona.

Jaké jsou ty kategorie, kvůli kterým je potrat možné provést? Jsou to v zásadě tyto tři hlavní:
- záchrana života ženy
- zabránění poškození nebo trvalého poškození duševního či fyzického zdraví ženy
- zamezení narození dítěte se závažným poškozením

To se zdálo v roce 1967 jako přijatelný kompromis, který by umožnil potrat jen v opravdu výjimečných případech. Jenže s potratem je to jako s džinem z lahve. Zpátky ho už nevrátíte. A zákon se ukázal jako každá smlouva – dodržuje se do té míry, do jaké ji zúčastněné strany chtějí dodržovat. V okamžiku, kdy se v britské společnosti zhroutil konsenzus, že potraty jsou nepřípustné, se zkrátka stavidlo otevřelo. Co mělo být výjimkou, se stalo pravidlem.

Potratem nyní končí každé čtvrté těhotenství a z 98 % je oficiálním důvodem „zabránění poškození nebo trvalého poškození duševního či fyzického zdraví ženy“. Je zjevné, že dvou stům tisícům britských žen ročně nehrozí z narození dítěte duševní či fyzické poškození. To se stalo pouhou výmluvou, pouhou obezličkou. Všichni to vědí, ale všichni dělají, jako by nic. Společenský konsenzus je totiž pro-potratový.

V roce 1967 přijel do Anglie z tehdejšího Československa politolog a nakladatel Alexandr Tomský, pro nějž se Velká Británie stala na dalších více než dvacet let domovem. Na boj o potraty vzpomíná: „Tenkrát to ještě bylo kontroverzní. Lidi byli zvyklí na to, že se to nedělá. Osmdesát procent lidí s tím nesouhlasilo, protože jim bylo evidentní, že dítě vzniká početím. Ten živelný pocit byl samozřejmý. Ale inteligence a establishment byly čím dál progresivnější a mládež chtěla všechno staré strhat. Takže to prošlo. A za pět let, když byl průzkum, tak bylo proti už jen třicet procent lidí. A za dalších deset let jen dvacet.“

Podle Tomského je to proto, že Angličané jsou zvyklí, že když je něco legální, tak to znamená, že je to správné. Jako by ze zákona vyzařovala morálka. Přihlásit se v takové atmosféře veřejně k prolife hnutí je tím pádem něco, co vás tak trochu vyřadí z řad slušné společnosti. I konzervativní politici se proto při dotazech na potraty kroutí jako hadi a otevřeně prolife politika abyste hledali pod lupou.

Bohužel i odborné lékařské společnosti jsou nejen zcela pro-potratové, ale není zde ani náznak spolupráce, o jakou se třeba s gynekology snaží Hnutí Pro život ČR. I anglikánská církev je krotká – sice potraty odmítá, ale coby státní církev je jaksi konformní. Představa účasti anglikánských biskupů třeba na pochodu pro život je tak něco jako sci-fi. Katolická církev má postoj rozhodnější, ale nemá takový vliv. Ačkoliv početně roste, pořád je chápána jako církev cizinců – Irů, Poláků a podobně.

V takové situaci se těžko něco mění. Britské skupiny pro život se ve své většině nesnaží o legislativní zákaz potratů, ale spíš o dílčí vítězství. Boj se vede o jednotlivosti – třeba jestli má být hranicí 24 nebo 28 týdnů (nakonec 24 týdnů, ale samozřejmě s výjimkami). A nebo o potratové tablety. V roce 2020 se potratoví aktivisté v souvislosti s vypuknutím pandemie Covid-19 pokusili donutit vládu, aby umožnila snadnější přístup k chemickému potratu – těhotné ženy měly mít možnost si tablety objednat a potrat si provést doma. Po určitém váhání se jim to povedlo a provedení potratu se najednou stalo stejně jednoduchým, jako když léčíte chřipku. Necháte si poslat tabletu, tu si doma vezmete a potratíte. Včetně následného vypuzení těla nenarozeného dítěte. Už ani nemusíte k doktorovi. Tolik omílané reprodukční zdraví a obavy o bezpečí žen vykrvácejících u domácích potratů v kuchyni nebo v koupelně bez dozoru lékaře nikdo samozřejmě už nezmiňuje. Podobně i ochrana žen, které jsou k potratu svého dítěte partnerem přinuceny, je naprostou utopií. Chemických potratů se jen v roce 2020 provedlo v Anglii přes 72 000.

Co se naopak povedlo, bylo zablokování legislativních změn, které by stávající liberální praxi převedly i do litery zákona. To znamená, že by v zákoně byl ukotven potrat na žádost, bez zdůvodnění a to navíc až do okamžiku porodu. Dalšími cíli strany pro život jsou omezení – snížit časový limit pro potraty z 24 týdnů na méně. To by bylo ale spíše symbolické vítězství, protože drtivá většina potratů probíhá v prvním trimestru. Dalším milníkem je prosadit zákaz možnosti potratů až do okamžiku narození, který je nyní možný u dětí s postižením, jako je např. Downův syndrom. Snaha je také prosadit zákaz potratů z důvodu pohlaví. Nenarozené holčičky jsou nejčastěji zabíjené u přistěhovalců z kultur, kde se více cení syn, než dcera.

Severní Irsko a přilepené dodatky
Specifická situace je v Severním Irsku. V této autonomní části Velké Británie nebyly potraty nikdy legalizovány. Kvůli politickým sporům mezi katolickou a protestantskou částí obyvatelstva správu země dočasně převzal přímo Londýn.

Když v létě 2019 britský parlament rutinně prodlužoval platnost zákona o přímé správě Severního Irska, využili toho dva labourističtí poslanci a k zákonu „přilepili“ dva dodatky. Jeden o legalizaci potratů a druhý o „manželství“ homosexuálů. Žádný poslanec za Severní Irsko v britském parlamentu pro změnu nehlasoval. Ani žádná severoirská strana s takovým programem nevyhrála volby. Ani neproběhlo žádné referendum. Obě hlavní strany, protestantská DUP i katolická Sinn Fein jsou proti. Předchozí pokus o legalizaci potratů v severoirském parlamentu v roce 2016 skončil naprostým neúspěchem. Stejným neúspěchem skončil i soudní pokus o rok později.

Severní Irsko je přitom společensky silně konzervativní zemí. Na jeden a tři čtvrtě milionu obyvatel připadá pouhých 2 000 rozvodů. Výrazně méně lidí zde žije v nesezdaných svazcích, než například v Anglii (jen pět procent oproti čtrnácti procentům). I porodnost 14,5 dětí na 1000 obyvatel je největší z celého Spojeného království. Bez vyznání je v Severním Irsku jen deset procent obyvatel.