Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 2
Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 2
Důvody vydávání dekretů
Československý zahraniční odboj na Západě se od počátku války postavil po bok spojenců a vytvořil vojenské jednotky, které se účastnily ozbrojeného odporu proti německému agresorovi. Zahraničněpolitická reprezentace Československa postupně získávala mezinárodněprávní uznání. Teprve když bylo dosaženo ze strany britské vlády uznání tohoto odboje v červenci 1940 a uznání dr. Beneše jako hlavy tohoto zahraničního odboje, začal vydávat dekrety, které byly spolupodepisovány členy vlády v čele s jejím předsedou, kterým byl Msgr. Jan Šrámek. Prezident Beneš 21. 7. 1940 dekretem č. 1 zřídil Státní radu. Msgr. Šrámek jako předseda vlády jménem vlády podepisoval i další dekrety prezidenta republiky. Po jmenování britského vyslance 18. 7. 1941 postupně uznaly dr. Beneše jako prezidenta Československa i další velmoci a jiné státy. Jako mezinárodně uznaná československá vláda a dr. Beneš jako mezinárodně uznaný prezident republiky uskutečňovali řízení státních záležitostí těmi právními prostředky, které v době ústavní nouze, v níž československý stát a jeho orgány působily, mohli mít k dispozici. Po celou dobu vydávání dekretální normotvorby úzce souvisely tyto akty s mezinárodním postavením Československa jako člena protinacistické koalice. Válečná i poválečná opatření byla uskutečňována i po konzultaci s ostatními státy této koalice. Nově vytvářené normy mezinárodního práva tyto hodnoty vyjadřovaly a s ohledem na protinacistický postoj Československa získávalo Československo mezinárodní uznání. Za určitý neúspěch zahraniční politiky vlády prezidenta Beneše a Msgr. Šrámka představitelé zahraničního odboje považovali, že se jim nepodařilo získat uznání ze strany Vatikánu, který i nadále dal přednost udržovat diplomatické styky s vládou Msgr. Tisa na Slovensku.
Ústavní dekret č. 2 z 15. 10. 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, že dokud nebude možno provádět ustanovení Ústavní listiny z roku 1920 o moci zákonodárné (tj. dokud nebude možno, aby působilo Národní shromáždění), bude moc zákonodárnou vykonávat za souhlasu vlády prezident formou dekretů prezidenta republiky, a to vždy k návrhu vlády. Dekrety musel spolupodpisovat předseda vlády, případně členové vlády pověření výkonem činností, jež dekrety upravovaly.
Vedle prezidenta republiky a vlády republiky se na dekretech podílela Státní rada, která reprezentovala různé politické skupiny zahraničního odboje, a odbornou stránku zabezpečovala Právní rada, v níž významně působili i příslušníci německé menšiny. Z hlediska národnostního se tak na tvorbě dekretů podíleli Češi, Slováci, Němci, Židé i Rusíni.
V zahraničí až do března 1945 bylo vydáno 44 dekretů. Velká jejich část se týkala vedení války – polních soudů a postavení vojáků, včetně žen, v zahraničním vojsku, dále státních rozpočtů, ale i dokončení lékařského studia československých studentů ve Velké Británii nebo právního postavení organizace spojenecké zahraniční pomoci Československa – tzv. UNRA. Nejvýznamnějším dekretem té doby byl nepochybně ústavní dekret č. 11 z 3. 8. 1944 o obnovení právního pořádku. Stanovil, že jen to je právem, co pocházelo ze svobodné vůle československého lidu. Právem tedy zůstaly československé předpisy vydané do 29. 9. 1948 a předpisy zahraničního odboje, pokud již nebyly zrušeny nebo nebyly vydány na dobu kratší. O další platnosti dekretů mělo rozhodnout později v určené lhůtě Národní shromáždění.
Předpisy vydané na okupovaném území mohly zůstat na přechodnou dobu použitelné, pokud se nepříčily demokratickým zásadám československé ústavy, ale s výjimkou trestních a některých dalších předpisů.
Správní a soudní rozhodnutí, tedy individuální akty, z doby nesvobody, zůstaly v zásadě v platnosti s ohledem na princip právní jistoty. Takové individuální akty mohly být zrušeny jen na návrh stran, pokud byly vydány podle předpisů odporujících principům československé ústavy (např. rozvody z důvodu rasového původu) nebo i z jiných důvodů. Takový návrh však musely strany učinit do dvou let.
Forma dekretů byla v té době užívána i jinými státy protinacistické koalice, zejména pokud měly jejich vlády sídlo v Londýně. Německý člen Právní rady Dr. Schwelb si v lednu 1945, když obsáhle komentoval zmíněný dekret o obnovení právního pořádku, všímal i judikatury britských soudů uznávající dekrety nizozemské královny, která je rovněž vydávala z důvodu ústavní nouze.
K dekretům, které měly připravit již normální ústavní poměry, patřily především dekrety upravující ustanovení a činnost Prozatímního národního shromáždění a dalších orgánů moci. Patřil k nim ústavní dekret z 4. 12. 1944 a ústavní dekret z 25. 2. 1945. Československá vláda ve svých aktech reagovala i na skutečnost, že sudetoněmecké ozbrojené jednotky Freikorpsu již před Mnichovem, od září 1938, z německého území útočily na československý stát, na Čechy, Židy a demokratické Němce, zabíjely je, terorizovaly a uskutečňovaly další akce, které byly charakterizovány jako otevřené akce vzpoury a války.
Druhé období dekretální normotvorby započalo na území Československa v dubnu 1945 a trvalo do 27. 10. 1945. V jeho průběhu bylo vydáno přes sto dalších dekretů. Tyto dekrety již byly vydávány za změněné státoprávní a vnitropolitické situace. Pokud měly platit i na území Slovenska, musely být vydány se souhlasem Slovenské národní rady. Dále se snížil vliv prezidenta republiky na obsah dekretů. Byla rovněž zrušena Státní rada i Právní rada. Mnohé dekrety vydávané na domácím území byly připravovány již v Londýně.
Dekrety reagovaly na připravovaná a přijatá rozhodnutí spojenců a upravovaly především poválečné poměry ve všech oblastech života státu. Tak byl 19. 6. 1945 znovu vydán dekret o potrestání nacistických zločinců a zrádců a jejich pomahačů, který nahradil obdobný dekret z 1. 2. 1945. V červenci 1945 byl vydán dekret o přísném trestání drancování.
