České národní listy

 V. Havel, A. Dubček, M. Gorbačov a sametová revoluce, aneb o nanebevzetí V. Havla II

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

Legenda č.2

S rozmachem opozičního protihusákovského a protijakešovského hnutí a vznikem dlouhé řady opozičních skupin v letech 1988/1989 se stále naléhavěji začalo diskutovat o smyslu, o cílech jeho vyústění. Avšak Havlovo vedení nejpočetnější skupiny nebylo schopno vypracovat a předložit do listopadu 1989 ucelený politický program pro toto hnutí. On, či jeho proměnlivá řídící skupina fakticky jen zaznamenávala stupeň rozkladu vládního režimu a podle toho určovala a stupňovala požadavky. A za této situace společný zájem na porážce režimu byl prvkem sjednocujícím. Avšak na straně druhé, nejrůznější představy o tom, co by mělo po jeho porážce následovat, vnášely do tohoto hnutí různé rozpory, silné prvky animozity, a také intriky a podrazy. A tak se mj. stalo, že stoupenci ideálů reformního procesu Pražského jara 1968, či sovětské "perestrojky a glasnosti", navzdory tomu, že představovali podstatnou část opozičního hnutí, a to i členstvím v Chartě 77, jichž se Jakešův režim nejvíce obával, se stali předmětem kritiky a ostrakizace ze strany stoupenců obnovy kapitalismu 19. století. A to i ze strany úzké skupiny Havlova vedení. A hlavním terčem této animozity a kritiky se stali reformistický Klub Obroda a především A.Dubček!! Tedy A. Dubček, první muž Pražského jara 1968, a v letech 1988/1989 již mezinárodně, ale i na domácí půdě uznávaná hlavní čí nejznámější osobnost opozičního, protinormalizačního hnutí. Tato animozita se projevila zvlášť výrazně v jednáních a diskusích kolem volby prezidenta

Legenda č.3

Václav Havel ve své mnohomluvné publikaci "Prosím stručně"(Gallery,Praha 2006), na otázku Karla Hvížďaly, jak na něj působil mezinárodně známý symbol reformních snah, A.Dubček, ,jako jeho protikandidát na prezidenta,odpověděl: "Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já. Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformními komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když to takto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské Fórum však možnost Dubčekovy kandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno jeho dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidatury vzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi to bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale přitom přesvědčoval, že je to opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který kdyby - vystaven nějakému osudovému dilematu, jakému bývají u nás prezidenti vystaveni - mohl opět selhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějně zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžko se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct."

Tolik V.Havel. A skutečnost?

Ani při zachování základního taktu a slušnosti nelze tuto odpověď při znalosti faktů ohodnotit jinak: Co věta jeho odpovědi, to je lež jako věž, nebo hrubé překrucování skutečnosti. Ještě milosrdnějším hodnocením "pravdivosti" jeho odpovědi, jako autora zásady" že "láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí", by bylo konstatování, že jeho odpověď je výsledkem 100% státnické sklerózy.

Nuže,zde jsou fakta:

1) Průzkumy veřejného mínění v listopadu a prosinci 1989 jednoznačně uváděly A.Dubčeka v Čechách i na Slovensku jako kandidáta č.1. A neskandovalo snad na čtvrté manifestaci OF na 200 000 účastníků na Václavském náměstí 24. listopadu "Dubček na hrad"? A neopakovalo se nad totéž na osmi set tisícovém shromáždění opozice na Letné příštího dne, 25.listopadu, a to za přímého přenosu televize?

2) A. Dubčeka na funkci prezidenta „sametové revoluce“ oficiálně navrhovaly prakticky všechny základní slovenské struktury jako Slovenská národní rada, Předsednictvo ÚV Národní fronty z 11. a 12. prosince a také další. On sám svoji kandidaturu potvrdil v rozhlasových projevech 10. prosince a 19. prosince v českém tisku a rozhlase. A mezitím Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka následující usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní navrhuje Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým a humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".

Dubček ovšem nepotřeboval – na rozdíl od Havla - organizovat žádnou halasnou kampaň, neboť národy Československa mu vyjádřily jednoznačně svou podporu. A tato situace donutila jeho odpůrce v úzké Havlově skupině v OF, či Veřejnosti proti násilí ke kompromisům a k jednání. A za této situace. došlo i k několika schůzkám V.Havla s A.Dubčekem. V podstatě šlo o to, kdo z nich se má stát tím prvním prezidentem na krátkou několikaměsíční dobu do prvních svobodných parlamentních voleb a kdo poté na další pětileté období. Dubčekův požadavek, aby to byl on, kdo vystřídá v prezidentské funkci G.Husáka, i když jen na pár měsíců, což považoval za svou satisfakci, byl zcela oprávněn. Avšak jejich diskuse končily pokaždé bezvýsledně s tím, že Havel trval na svém prvenství. Mezitím však události po Gorbačovově odvolání opodstatněnosti srpnové intervence z roku 1968, zveřejněné 5.12.1989, dostaly rychlý spád, který dovršil totální krach normalizátorského režimu: 7. prosince podal J.Adamec, předseda vlády demisi. 9. prosince nastoupil na křeslo designovaný předseda Marian Čalfa. 10. prosince G.Husák jmenoval novou vládu a sám vzápětí abdikoval. Za této situace nový předseda vlády M. Čalfa vlastně zachraňoval na tajné schůzce s V. Havlem 15. prosince 1989 i vlastní židli předsedy vlády a plnil i přání Husáka, aby zabránil Dubčekovi jej vystřídat na postu prezidenta. A V. Havel ještě téhož dne ve své úzké skupině na tajné schůzce projednal, jak tento plán v plném utajení před všemi partnery OF i A. Dubčekovi uskutečnit. A zde je na místě otázka: Dá se snad v této souvislosti mluvit o nějakém hrdinském činu: Nebo byl snad tento způsob jednání v souladu s Havlem hlásané zásady, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“?