Jdi na obsah Jdi na menu
 


V příkrém rozporu

31. 1. 2024

V příkrém rozporu

Marek Řezanka

 Zatímco snížení valorizace penzí Ústavní soud posvětil mimo jiné i proto, že vláda tak ušetří peníze, Jana Černochová podepsala smlouvu na nákup 24 letounů F-35. Jejich cena má být údajně 150 miliard korun, ale již dnes je jasné, že bude mnohem vyšší. Do roku 2069 mají náklady podle resortu obrany narůst až na 332 miliard korun. K enormní ceně se přidává další negativní faktor, jímž je poruchovost a špatná kvalita. Podle výsledků mechanických testů budou starší stíhačky F-35B na konci své životnosti jen po 2 100 letových hodinách.

Dodávka letounů má být dokončena až v roce 2035. Již to by mělo vyvolat vlnu odporu. A tato vlna by se měla znásobit při zveřejnění dalšího parametru:

Americké letectvo potvrdilo, že stíhačka 5. generace se schopností „stealth“ bude schopna dopravit taktickou jadernou zbraň nad nepřátelské území. Skutečně chceme mít něco podobného na svém území, a dělat tak ze sebe terč?

 Letouny F-35 jsou zjevně předražené, pro potřeby naší armády nežádoucí – a vzhledem k mezinárodní situaci ohrožují naši bezpečnost. Vláda si jejich nákup prosadila navzdory přání většiny občanů České republiky.

 Kroky Fialova kabinetu nemohou být výmluvnější – nákup předražených stíhaček, snaha prosadit korespondenční formu voleb (těžko ověřitelnou) či podpora dodávek zbraní na Ukrajinu na straně jedné – a snaha rozvrátit důchodový, zdravotnický a vzdělávací systém na té druhé.   

 K tomu pak připočtěme „vedoucí úlohu pětikoalice“, která má podporu mainstreamových médií s tím, že opozice je onálepkována jako zlo, které by lidé neměli volit. Místo svobodné volby se tak dostáváme k volbě nucené, místo svobody slova čím dál více pronikají chapadla cenzury, a místo diskuse se šíří strach z kriminalizace „nesprávných názorů“. Skutečně v tomto chceme žít? Pokud nikoli, a jestliže jsou pro nás hlavními prioritami mír a sociální soudržnost, musíme si uvědomit, že tyto hodnoty jsou se stávající vládou v příkrém rozporu.


 

Tři sestry

 

Byly tři ženy, všechny velmi krásné:

Postava, oči, a ty dlouhé nohy.

Život té prvé u zdi brzy zhasne,

až zazní povel: Krutý, drsný, strohý.

 

Zvídavé oči černá páska kryje,

nohy i ruce poutá pevný provaz.

Šílené zrůdy na ni křičí: Zmije.

Ona jen šeptne: „Přijdou si i pro vás“.

 

Popravčí četa na ni zrovna míří.

Pokyn zní: Pal. Ona se k zemi kácí.

V hlavě má kulku, v hrudi nejmíň čtyři.

Vrazi jsou zatím spokojeni s prací.

 

Už vedou druhou, z davu na ni plivou.

Jde rovně, hrdá, přijala svůj osud.

Modlitbu stačí pronést úpěnlivou.

Ještě je živá. Stále dýchá. Dosud.

 

Opět zní rozkaz, druhá mrtvá padá.

První a druhá po sobě šly krátce.

Třetí, než na ni rovněž přijde řada,

nabádá lidi ke svržení vládce.

 

„Bez mých dvou sester“, pronáší ta žena,

„velice zlé to s většinou z vás bude.

Pokud můj život též nic neznamená,

nemáte šanci. Poznáte to všude“.

 

Kdekdo si šeptá, že co žena říká,

skutečně sedí. Ať se něco stane,

než třetí sestra u zdi zanaříká,

oči i údy pevně převázané.

 

Vždyť první sestrou sama Pravda byla.

Svoboda padla okamžitě po ní.

Která je ta, co stále ještě zbyla,

a která jarem přenádherně voní?

 

Která všem kolem krev zas do žil vlévá,

byť už ji takřka vedou na popravu?

Ta, která život vdechne kusu dřeva,

a která stojí při těch, kdo jsou v právu.

 

Ne, nemá pouta, pořád ještě věří.

Možná i proto zachránit ji chtějí

lidé, ti prostí, odvážní a kteří

nechtějí navždy přijít o naději...