V německém zajetí, část IV
V německém zajetí, část IV
Jiří Beneš
V červenci a v polovici srpna 1943 viděli jsme celé dny těžký mrak kouře nad Birkenau a celé noci zářily po všem obzoru krvavé záře ohňů. To v Birkenau pálili francouzské, holandské, německé, české, slovenské židy. Kamarádi, kteří přišli z Birkenau a jeli dne 18. a 19. srpna s námi do Buchenwaldu, vyprávěli nám, že v prvém týdnu srpnovém zahynulo a bylo spáleno v Birkenau 34000 židů, v druhém týdnu 31000 a v třetím týdnu 56000.
S dvojčaty dělal pokusy dr. Mengele v Antropologickém ústavě, který si v Birkenau zřídil. Všude mu hledali dvojčata, on si je dal měřit, vážit, trápit i krmit a výsledky si zapisoval. Studoval na nich vlivy dědičnosti. Chytil i dvě české židovky, dvojčata a bez ohledu na to, že byly vdané, našel pro ně dva muže - rovněž dvojčata - a chtěl studovat dědičnost a její vlivy pářením takových lidí. Ale pak přišla náhlá evakuace lágru a studia mu překazila. Podobné pokusy prováděl i s trpaslíky a nejrůznějšími zrůdami. Zval si často své přátele a přednášel jim o svých pracích a demonstroval své pokusy.
Německý profesor dr. Schuhmann zřídil v Birkenau celý ústav pro sterilisaci. O tom zejména dr. Švalbová by mohla mnoho vypovědět, protože musela jako vězeň při tom obsluhovat roentgenové aparáty. Já sám mohu potvrdit, že v Birkenau a Jevišovicích prováděli esesmani vyklešťování židů.
Byl jsem pouhých pár dní písařem na šonungsbloku, když mi vedoucí lékař dal záznamy o dvaadvaceti nemocných, abych pro ně připravil kartotékové lístky. Chyběla však diagnóza a blokový pohlavkoval jednou mého předchůdce za to, že v jednom případě nenapsal diagnózu. Lékař mi řekl:
»Ti jsou bez diagnózy. «
»To nejde, já diagnózu mít musím! «
»Když ji musíš mít, tak si ji musíš sám napsat. Zavolal jednoho z nemocných: »Pojď sem! Vytáhni košili a ukaž mu tu diagnózu! «Nemocný vytáhl košili a já viděl, jak je nemocen a proč byl dodán na náš blok pro rekonvalescenty: Byl vyřezán. Dospělý člověk byl vykleštěn jako vůl nebo jako valach. Od té doby měli jsme stále na bloku dvacet až šedesát vykleštěných židů na zotavenou po operacI.
Pokusy se sterilizací a sterilizaci samu prováděl profesor Schumann společně s dr. Glaubergem. Nelze říci, že by to prováděli z důvodů vědeckých, protože chytali po lágru vězně zcela náhodně, sterilizovali je a vyhodili pak zpět do lágru, aniž se starali o jejich další osud.
Dr. Glauberg se specializoval na umělé oplodňování žen. Zmínil jsem se již o desátém bloku v Auschwitzu, kde tyto ženy bydlely i s dětmi.
Zabíjení prováděly v Birkenau dvě instituce: eses-Iékaři a úřad lágrkomandanta Müllera. Tento Müller zejména je odpovědný za smrt statisíců. On dával zabíjet celé transporty vězňů. On nařídil, že netetované Židovky, onemocní-li, nesmí být dány do nemocnice, nýbrž do krematoria. Eses-Iékaři měli s ním stálé spory o kompetenci, neboť oni si právo zabíjení v plynových komorách vyhrazovali pro sebe. Prováděli pak pasivní rezistenci, neoznamovali mu stav nemocných, a jakmile šlo o větší skupinu, vždy žádali o souhlas k usmrcení z Berlína, aby mu znemožnili rozhodování samostatné. On pak nařizoval otrávení tisíců, jen aby dokázal, že souhlas Berlína nepotřebuje.
Müller také svolal všechny kápy, oznámil jim, že jsou odpovědni za disciplínu a že jsou povinni ji udržovat i zabíjením a posíláním vězňů proti řetězu stráží. Do krematoria pak nosili nosiči mrtvol dvacet až pětadvacet lidí denně. Všichni byli zabiti strážemi, které pro tento účel dostaly kulky dum-dum.
Naproti tomu zase eses-lékaři Mengele a Konig vydali rozkaz, že kdo onemocní nakažlivou chorobou, musí do plynově komory. Jak jsem již uvedl, provádělo tyto rozkazy zvláštní komando vězňů, jež mělo také název »Sonderkommando«. Příslušníci sonderkommanda žili vždy jen několik měsíců. Přirozeně, že znali svůj osud a že potom obtíže s jejich odstraněním byly veliké. Proto to eses-správa lágru zařídila tak, že je usmrcovala plynem přímo na bloku. O tom opět vědělo nové sonderkomando a jeho příslušníci žili den ze dne ve stále větším nervovém napětí, očekávajíce smrt vlastně každým okamžikem.
.
Stalo se, že jedním kapem takového nového sonderkommanda určili ruského vězně (neboť s ruskými vězni jednali stejně nebo hůře než se židy). Ale tentokráte to nebyl onen zakřiknutý utečenec, který pro mravní či fyzickou neodolnost nebyl vzat sovětskou armádou zpět při ústupu, nýbrž skutečný ruský bolševik, kapitán Rudé armády. Dostal se do lágru, protože prý bylo podezření, že chce utéci ze zajateckého tábora.
Rus nehodlal nečinně čekat, až ho zabijí, jako se zabíjí obtížný hmyz. Zorganizoval povstání. Jeho přívrženci dohodli se s ženskými vězni, zaměstnanými ve vojenské továrně Union, a jejich prostřednictvím opatřili si výbušný materiál.
Na daný rozkaz vyhodili do povětří krematorium a v nastalém zmatku se dali na útěk. Část jich byla postřílena hned při útěku. Na ostatní uspořádali esesmani honbu, která trvala řadu dní. Většina zoufalých odvážlivců byla pobita, ale kapitánu a několika jeho kamarádům se přece jen podařilo uniknout.
Mluvil jsem o všech těchto a podobných událostech s uvedenou lékařkou dr.Margitou Švalbovou a ona mi všechny naše informace potvrdila. Vyprávěla mi při tom podrobnosti, které jsou drásavé. Na příklad:
»Těhotné ženy byly zabity fenolem. Než přišel rozkaz k tomu, narodily se u nás tři děti. Navrhovalo se, aby děti byly dodány do dětského domova. Ale přišel rozkaz zničit matky i nemluvňata.«
„.Měli jsme tam Češku, kterou přivedli do ambulance, aby jí vbodli fenolovou injekci do srdce. Bála se smrti a bránila se všemi silami. Mengele proto nařídil, aby byla dodána na blok 25. Vedli ji tam. Ale ona cestou si uvědomila, že není pro ni záchrany, prohlásila, že je to všechno jedno, a vrátila se do ambulance. Sama si lehla na lehátko a byla zabita.«
»Na 25. bloku byly shromažďovány ženy pro plynovou komoru. Dokud tam byly, nedostávaly ani jíst ani pít. Plakaly žízní, volaly po vodě. Mladé děvče, které poblíž pracovalo, podalo jim oknem trochu vody. Za trest bylo zavřeno rovněž na blok 25 a otráveno pak v plynové komoře.«
