České národní listy

V každé německé obci byly slavobrány – „Wir danken unserem Führer“ nebo „Wir danken unserem Befreiern!“

Sloužil jsem na vojně na jižní Moravě. Byl jsem četařem a snažil jsem se být nejlepším. Možná, že jsem jím byl, poněvadž pplk. Matějů si mne zvláště oblíbil, se svými názory se mi svěřoval, což jsem poznal při jednání s ním.

V sousedním Rakousku se tehdy silně rozrostl nacismus a ten se od roku 1935 prodíral i k nám, do našich poněmčených krajů. Bezpečnostní či vojenská služba vyžadovala v tomto pohraničním území obzvláštní vypětí, námahy a ostražitosti. Němci otevřeně i skrytě osnovali vzporu proti republice s požadavkem odtržení zněmčených krajů.

13. března 1938 obsadil Hitler Rakousko. Bylo zřejmé, že jsme teď na řadě my a že nás čeká střetnutí s nepřítelem.. Němci již otevřeně nám to dávali najevo a noční služby v německých pohraničních obcích byly nebezpečné. Dne 21. května 1938 jsem dostali telefonický rozkaz k provedení pohotovosti jednotek SOS a obsazení hranic. Jako velitel čety SOS jsem hlásil všechna pozorování a situaci. V pohotovosti SOS jsme zůstali do 14.6.1938.

Pak 19. září 1938 jsem opět dostali přísný rozkaz k pohotovosti. Byl jsem tehdy ve Znojmě se strážmistrem Uhlířem se čtrnácti zatčenými Němci. Rychle jsem ukončili výslechy a vrátili se do Jaroslavic, kde jsem převzal velení čety SOS, avšak s malým stavem, neboť Němci a někteří, co se vydávali za Čechy a byli zařazeni do SOS, prchli přes hranice do Rakouska k Hitlerovi. Všechny pohraniční obce byly jako na povel většinou vylidněny. Doma zůstali jen starci, stařeny a nemocní; ti na noc zalézali do sklepů. V opuštěných domech řval dobytek hladem a psi strašně vyli, jako by měla přijít potopa.

Hlásil jsem událost veliteli, který nařídil zesílení čety družstvy: Dukovany, Rouchovany, Miroslav, Lechovice a Prosiměřice. I v těchto posilách, hlavně z Lechovic a Prosiměřic, byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli.

Ozbrojené německé tlupy, utvořené z uprchlých Němců, tzv. freikorps, přepadaly naše polní stráže SOS za použití palných zbraní a granátů. Takové přepady a boje se odehrávaly v noci v době od 23. až asi do 28. září 1938.

Tlupy freikorpsu zkoušely zmocnit se bojem obce Jaroslavice tak, jako se zmocnily obcí Ječmeniště a Hnanice, kde vyplenily, zpustošily a třaskavinami silně poškodily celní budovu. Během bojů padl por. pěch. Chlup, npor. František Vlach, okresní četnický velitel ze Znojma, byl zajat

Za bojů u Jaroslavic se zvláště vyznamenalo družstvo Dukovany. Já se strážm. Koutným a Čudou jsme byli lehce raněni. Situaci jsem hlásil svému veliteli. Ten pak jel se mnou na celní úřad v Hnanicích, který byl za pomoci vojska dobyt. Byla to hotová spoušť. Vše, co bylo v bytech financů, bylo vykradeno nebo rozbito napadrť, obrazy na stěnách rozbity nebo rozstříleny a ve středu budovy zel velký otvor, skrz stropy i střechu, jako od nějaké miny.Odcizené věci, jako koupací vany, kusy nábytku apod., se ještě válely v příkopech na rakouském území.

Po Mnichovské dohodě jsem opět přijel s hlášením do Znojma. Velitelství bylo za vojenskou nemocnicí. Po formálním hlášení mě velitel vzal do své kanceláře, aby mi vyplatil žold pro mužstvo. Přitom jsem viděl, že je sklíčen. Řekl jsem proto: „Měli jsme přece bojovat, nedat se, je to pro nás potupa.“ Pplk. Matějů vstal ze židle, vzal mne pod paží a vedl ke stolu, kde měl prostřenou mapu republiky, a ukazoval, jaká území ztrácíme. A řekl: „Kamaráde, měli jsme sami i bez zrádců“. Pak se ptal: „ Co dělá a co tomu říká mužstvo a ostatní, jak to přijali?“

Hlásil jsem mu, že rozhodnutí přijali většinou s opovržením, neboť jsou na boj připraveni, zvláště družstvo z Dukovan. Pak jsem mu hlásil příhodu, která se po vyhlášení Mnichovské dohody odehrála v Hrádku u vojska v 2. sledu.

3 rota 11. hraničářského praporu ze Zlatých Moravců, která byla za námi v Hrádku a které velel znamenitý důstojník škpt. Lískovec, nastoupila i s kuchaři a kancelářskými pomocníky pod velením ppor. Hromádky a četaře Kožnara a odpochodovala ke státní hranici s úmyslem strhnout ostatní jednotky k boji proti Němcům, kdyby se pokusili o vpád na naše území. Tedy byla vůle  k boji a snaha nevydat Němcům jen tak lehce ani píď půdy. Jejich heslem bylo: Neustoupíme, nedáme! Vojáci a nižší důstojníci v rotě byli výhradně Slováci z Dětvy. Teprve po dlouhé domluvě se podařilo škpt. Lískovcovi vrátit rotu zpět do Hrádku.

II

Ve Znojmě jsem pak mluvil s pplk. Matějů naposledy 8. října 1938 v Katolickém domě, kde byl umístěn pohotovostní oddíl. Tam mně vydal dispozice pro ústup do Višňového, který měl být proveden dne 9. října 1938, a nabádal k největší opatrnosti. Dobu ústupu určil na 10. hodinu. Já jsem však namítal, že Němci začnou s postupem ráno. Proto změnil rozkaz k ústupu podle mého rozhodnutí a situace, jaká nastane dne 9. října 1938.

Cesta autem pohraničím ze Znojma do Jaroslavic byla smutná. Jeli jsme opuštěnými obcemi a občas jsme potkávali hloučky vojáků vracejících se z pevnůstek. Večer jsme nespali. 9. října 1938 ráno o 6. hodině vyhodili Němci třaskavinou železniční závory a uzávěry na silnicích Jaroslavice – Pernhofen – Zwigendorf a Gross Kadoltz. Jejich šedé pancéřové vozy se vyvalily po těchto třech silnicích.

Dal jsem nastoupit četu, která byla na kopci v zámku, a pozorovala postup Němců od hranic. V sevřeném a spořádaném útvaru jsme pak odpochodovali z Jaroslavic. Když jsme byli za obcí, zvonili Němci umíráčkem, někteří naši vojáci se zlobili, že zvoní nám, ale oni zvonili svým.

Aby nás nedojeli, měli jsme na silnici Jaroslavice – Hrádek pevnou překážku (zátaras) z vozů a strojů, pevně sdrátovaných a řetězy spojených, pevnými zámky uzamčených. Za překážkou jsme nechali naši hlídku na motocyklech: vojíny Roberta Hercoga a Oskara Haske, oba z Miroslavi. Měli za úkol vyčkat příchodu Němců a pak se vzdálit, upozornit nás, abychom nepadli do zajetí a nebyli vydáni na pospas týrání ordnerům a zfanatizovaným náckům.

Za Hrádkem byla druhá překážka a za ní už čekala naše vozidla: 2 auta nákladní, 6 osobních a 8 motocyklů. Všichni jsme nasedli a kolona se dala do pohybu. Ustupovali jsme přes Božice, Čes. Křídlovce, Filipovice, Borotice, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Vítonice, Želetice, Domčice a Horní Dunajovice do Višňového – asi 39 km.

Německé obce, kudy jsme projížděli, byly již připraveny na uvítání okupantů. Silnice byly posety trávou a kvítím, po obou stranách v obcích stály špalíry obyvatelstva, školních dětí, hasičských sborů a spolků. Pořádek udržovali ordneři a hasiči v černých gumácích a vysokých botách. Všichni měli praporky, domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem a standartami. V každé obci byly slavobrány: „Wir danken unserem Führer!“, nebo „Wir danken unserem Befreiern!“.

Při přiblížení naši kolony k Božicím a Českým Křídlovicím počali Němci vyzvánět všemi zvony. Kapely spustily hymnu Deutschland über alles! A při vjezdu kolony do obce počali všichni mávat praporky a šíleně řvát: Heil! Řečník mačkal papírek a čekal, až některé auto zastaví. Vtom však zjistili, že jsme to my v uniformách vojenských a četnických. Volání slávy se změnilo ve výkřiky: „Fuj! Fuj! Da sind die Tschechen! Tschechische Hunde, tschechische Horde!“ a jiné nadávky a nejeden kámen dopadl i na nás. Když jsme se ohlédli v Práčích po hasičích, hrozili nám sekerkami. Ustupovali jsme velmi pomalu, ale jinak k násilnostem nedošlo. Ale byli jsme připraveni na vše. Tu jsem poznal, jak by se nám vedlo, kdybychom šli pěšky s batohy na zádech. Tak jak některým jednotkám, zvláště četníkům, kteří byli přepadeni, odzbrojeni (za pomoci vojska) a ztýráni a okradeni.

Podle rozkazu jsme postavili polní stráže na křižovatkách v Žeroticích, u Tvořihráze, v Horních Dunajovicích, v Trstěnicích a u Višňového. Němci však postupovali bez ohledu na vytčenou demarkační čáru a obsazovali české obce, až narazili na hlídky SOS. V mém úseku obsadili Tvořihráz, Domčice, Morašice a Skalici; v sousedním úseku tvořihrázký les, Kuchařovice a Citonice, z druhé strany Dobřínsko.

Když došlo hlášení hlídek, že Němci postupují a pokoušejí se obsadit Horní Dunajovice, nařídil jsme nástup poločety a s nákladním autem jsme přijeli k obci. Kolem obce byly postaveny naše hlídky a já za doprovodu šstrážm. Oldřicha Čudy jsme vjeli osobním autem dovnitř obce. Nechal jsem od prvého německého pancéřového vozu zavolat německého velitele. Po chvilce přišel důstojník, který se představil jako npor. dr. Lorisch, zřejmě záložník. Sdělil, že zavolá velitele, a po chvíli přivezl od Želetic pancéřový vůz dva německé důstojníky, z nichž se jeden představil jako místní velitel, hejtman von Zerschau, a druhý poručík Stohlen. S nimi přijel starý rakouský četník v modré rakouské uniformě, o němž jsme zjistil, že to byl velitel stanice v Želeticích. – Schebesta. Aby se mnou jednali, představil jsem se jako poručík. Byl jsem v četnické uniformě. Podle mapy jsem německému hejtmanovi vysvětlil a dokázal, že přestoupili stanovenou demarkační čáru, že obsadili české obce neoprávněně, a žádal jsem důrazně, aby svým jednotkám dali rozkaz k uvolnění obcí Hor. Dunajovice a Domčice. Uvolní –li obce, nebudu jejich zavinění dále hlásit. Když jsem hejtmana přesvědčil, že jde o české obce, dal rozkaz k ústupu. Při ústupu jednotek přišel k nám jistý Němec, který bydlel s rodinou v Žeroticích. Žádal hejtmana, aby obsadil obec Žerotice, že tam jsou tři německé rodiny a tyto jsou českým obyvatelstvem velmi terorizovány a utlačovány. Němec lomil rukama a naříkal. Měl jsem vážnou obavu, aby hejtman neodvolal svůj rozkaz, a proto jsem se ihned rozhodl, aby se mnou zajel do Žerotic a přesvědčil se sám, že údaje jsou falešné. Nejprve se zdráhal, ale když jsem prohlásil, že bude pod mou ochranou, zajeli jsme i s por. Stohlem do Žerotic. Tam jsem dokázal falešné a zkreslené udání onoho Němce. Hejtman si odplivl a odjeli jsme zpět k Želeticím.

Obyvatelé osvobozených obcí jásali. Ihned jsem nechal postavit závory a překážky, abych zdůraznil demarkační čáru. Pak jsem opět zajel na německou stranu, nechal zavolat hejtmana a žádal o uvolnění obcí Tvořihráze, Morašic, Skalice a Kuchařovic. Hejtman se vymluvil, že obce nejsou v jeho úseku, ale že bude záležitost hlásit, a stanovil den a hodinu schůzky v Želeticích.

Po tomto úspěšném zásahu jsem se vrátil do Višňového, kde mne již čekal pplk. Matějů. Blahopřál mi k úspěšnému odsunu z Jaroslavic do Višňového a k tomu, jak se mi podařilo Němce přimět k vyklizení obcí.

Objížděli jsme pak další úsek a vždy žádali německého velitele. Bylo to před Morašicemi, Skalicí, Tvořihrází. Pouze u obce Polanky přijel německý hejtman, který odpíral s námi jednat. Jeho hlídky po obou stranách silnice měly asi o něho obavu, poněvadž stále na nás mířily kulomety.

Navázali jsme proto spojení s obsazenými českými obcemi pomocí civilních hlídek. Tyto obce, neprávem Němci obsazené, vyslaly svoje deputace k pplk. Matějů, který v jejich čele intervenoval u Zemského úřadu v Brně a u Zemského vojenského velitelství v Brně. Svým osobním vlivem při jednáních nese pplk. Matějů hlavní podíl, že obce Dobřínsko, Skalice, Morašice, Tvořihráz, Kuchařovice a Citonice byly při konečném řešení hranic v listopadu 1938 z německého jařma osvobozeny.

V přechodně obsazených obcích Němci české obyvatelstvo zatýkali a týrali, takže mnoho lidí uprchlo. Státní znaky republiky, Sokola, Orla apod. byly z budov odstraněny, kamenné znaky vysekány, okna vytlučena a inventář vykraden. Nejvíce řádili ve Tvořihrázi a Dobřínsku.

Za zmínku též stojí, že po obsazení Želetic, kde byly asi jenom čtyři německé rodiny a ostatní obyvatelstvo bylo české, nechal velitel četnické stanice Meister Schebesta odstranit z budovy stanice mramorovou desku, zasazenou na paměť úkladně zavražděného velitele stanice prap. Klementa Floriána a jeho manželky Marie. Oba byli zastřeleni zločincem Ellingerem v roce 1929.

V říjnu 1938 se stala tragická událost v lese u myslivny Jankovec (mezi obcemi Vran. Ves a Kravsko). Němci překročili v lese Vozrakovec demarkační čáru a postupovali k myslivně. V nastalé přestřelce byl smrtelně zasažen velitel družstva šstrážm. Antonín Zásměta z četnické stanice Jevišovice. Němci ustoupili. Šstrážm. Zásměta byl pohřben v Jevišovicích, kde se s ním nad hrobem rozloučil procítěnými slovy jeho velitel pplk. Matějů. A rovněž mjr. Kopečný, velitel četnického oddělení Znojmo. Pohřbu se účastnilo mnoho četníků.

Jednání o konečnou hranici okleštěné republiky bylo prováděno důkladně. Na mapách, které jsem obdržel, byla hranice označena modrou čarou, ta byla pak opravena červenou a konečně zelenou. Každý kousek proto musel být bedlivě sledován při udělování rozkazů jednotkám SOS:

Dne 28. listopadu 1938 jsem se rozloučil s pplk. Matějů v Brně. SOS byla zrušena a materiál předán vojsku. Nastoupil jsem službu na četnické stanici Kravsko a od 1.1.1939 na četnické stanici v Kojeticích, okres Třebíč.

Vrchní strážmistr František Oliva, tehdy jižní Morava