Útok ordnerů na Moravskou Chrastovou a politika budoucí české vlády vůči Sudetským Němcům

Dnes bych se rád věnoval památce těch, co zahynuli a položili na oltář naší vlasti oběť nejvyšší – svůj život.

Datum příspěvku 4. prosince 2021

 Zdroj Kosa Zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com, autor MK, na snímku nástup jednoho z oddílů německého freikorpsu čili ordnerů

Navazuji na svůj nedávný článek na Kose „Moje zkušenost z cesty vlakem, jak se asi dnes dívají potomci Sudeťáků na období 2. světové války.“ , kde jsem zmínil i české oběti sudeťáckého řádění v regionu Moravská Třebová. Dnes bych se rád věnoval památce těch, co zahynuli a položili na oltář naší vlasti oběť nejvyšší – svůj život. V předchozím textu jsem zmínil sudetské násilí na české menšině v Moravské Třebové a jejím okolí. Obecně. Nyní hodlám být konkrétní a doplnit Kosu o popis událostí z období krátce po podpisu zrádné Mnichovské smlouvy, ke kterému došlo dne 29.9.1938.

Už minule jsem zmínil, jak moravskotřebovští ordneři vyprovázeli mého dědečka šutry a střelbou do vzduchu vysílané za náklaďákem, který ho odvážel na území, které připadlo podle dělení území po Mnichovu k tehdejšímu Československu. To, kam se přestěhoval můj dědeček z Moravské Třebové, bylo právě toto teritorium v okolí Moravské Chrastové, kde se udála potom další násilná akce Sudeťáků vůči českému obyvatelstvu, o které bych tu dnes rád psal.

Popisem této události chci také demonstrovat, co byli zač a co „dokázali“ na bezbranných ordneři z Moravské Třebové při přepadu městečka Moravská Chrastová v noci z 30.10. na 31.10. 1938.

To, co chci zdůraznit na tomto případu z Moravské Chrastové, je skutečnost, že šlo o ozbrojenou srážku mezi Sudeťáky a českými vojáky, která se udála měsíc po podpisu Mnichovské smlouvy, tedy řekněme v období, kdy už mělo polevit násilí a napětí mezi českým a sudetským živlem. Němci přece dostali v Mnichově, co chtěli, tak proč potřebovali dále provokovat a válčit proti Čechům? Strategicky chápáno, Němci přece měli stále ještě hrát před světem na ty, co nechtějí nic jiného, než mír, takto to tenkrát Hitler prohlašoval.

V době útoku tzv. ordnerů na Moravskou Chrastovou byly již vlastně vytýčeny hranice mezi Sudety respektive mezi tehdejším Německem a Československem, kdy Moravská Chrastová byla podle počtu obyvatelstva hlásícího se k české národnosti přiřazena k českému území. Podle dobových zdrojů z roku 1930 z celkového počtu 1341 obyvatel, tam žilo 811 Čechů a 501 Němců, a proto přičlenění tohoto městečka k českému území bylo nesporné.

Přes tuto skutečnost se Sudeťáci s Hitlerem v zádech cítili natolik silní, že na toto městečko zaútočili v noci z 30.10. na 31.10.1938 v sile cca 400, dnes bychom řekli teroristů vedoucích hybridní válku, aby toto převážně české osídlení násilím dobyli a připojili je k Německu.

Nakonec to tak bohužel i dopadlo, ale oficiálnímu začlenění převážně českého městečka do Německa předcházel právě tento ozbrojený střet, který prokázal jednak to, že jako Československo jsme již v té době tahali za kratší konec, a to i pod dohledem mezinárodního výboru v Berlíně, a dále i to, že našim tzv. západním spojencům bylo úplně jedno, jak je nakládáno se zmrzačeným Československem. Musím dodat, že právě těch spojenců, kteří se zavázali v této Mnichovské smlouvě, že garantují integritu alespoň zbytku tohoto okleštěného Československa.

Tato událost v Moravské Chrastové byla již předzvěstí dějů budoucích a byla také důkazem, že celá ta ostudná Mnichovská komedie byla jen trapným mezistupněm před záborem celého našeho území, ke kterému pak došlo k 15.3.1939.

Při útoku přes stanovenou demarkační čáru z konce října 1938 této zdivočelá smečka ozbrojených ordnerů zajala na českém území a odvlekla na německou stranu 78 českých občanů *⁾. Česká armáda však tentokrát zareagovala rázně a druhý den dopoledne Moravskou Chrastovou dobyla zpět, i když tato česká armáda byla početně podstatně slabší než sudetské freikorpsy z nedalekých měst Svitav a Moravské Třebové. Jak příznačné, že tentokrát jsme ty Skopčáky hnali zpátky do kopců, odkud kdysi slezli. Při boji však zahynuli 4 čeští vojáci a jeden civilista a bylo zraněno dalších 6 českých vojáků. Ti odvlečení čeští civilisté a vojáci byli propuštění až po diplomatických jednáních mezi Němci a Čechy za tři dny poté.

Takto tehdy řádili ti „naši milí krajané“, jak je oslovil před pár lety tehdejší ministr kultury (sic!!) Herman na nějakém tom srazu Sudeťáků v Německu. Tímto ozbrojeným útokem vyslali již koncem října 1938 Němci jasný signál, že nehodlají respektovat ani tu zrádcovskou Mnichovskou smlouvu podepsanou 29.9.1938 v náš neprospěch. Jako akt částečného zadostiučinění je možno brát rozhodnutí Mimořádného lidového soudu krátce po válce, podle kterého byli někteří z tehdejších sudetských útočníků souzeni a někteří z nich pověšeni.

Připadá mi fantasmagorické, že někdo může vůbec myslet vážně, že jsme tu po válce mohli pokračovat v soužití s Němci, a že by stačilo jen, že si Sudetští Němci doma za kůlnou spálí esesácké uniformy a sundají ze stěny Hitlera a dají ho na půdu za komín, a tím by se těch 6 let brutální okupace a všechny ty české oběti takto jako by spláchly do kanálu, a mohlo se tu prý nadále pokračovat v tom údajně předválečném „harmonickém“ soužití. Máme přece i nedávný případ Kosova a můžeme jen děkovat Bohu, že jsme nemuseli v pohnutých 90. létech minulého století tu ještě řešit sudeťácký šovinismus.

Jen taková hypotetická otázka co by, kdyby; dokázalo by dnes Německo odolat pokušení, že může přes svou třetinovou menšinu v ČR silně ovlivňovat českou politiku? Myslím, si že by neodolalo. Stačí jen pozorovat, jak tu již pracuje jejich 5. kolona sestavená zatím jen z kolaborujících Čechů.

Na konto současných sudetsko – českých vztahů jen trošku zauvažuji, proč tady projevuje Bernd Posselt – mluvčí Sudetoněmeckého landsmannschaftu takovou péči o česko – německé vztahy? Jak jsem měl možnost vypozorovat ze slov oné dámy ze Slezska z vlaku do České Třebové v konci září 2021, tak u těch Sudeťáků neexistuje snad ani žádná sebereflexe a jejich náhled je zřejmě takový, že oni nic špatného vůči nám neprovedli, jen ti Češi se jim pomstili za jejich prohranou válku tím, že je okradli a vyhnali. Ta dáma ze Slezska, to byla přitom osoba, která neměla mít vůči nám Čechům žádnou velkou averzi, jí jsme snad ani nic nesebrali a ani ji nevyhnali. Tu averzi vůči nám jsem od ní opravdu nezacítil, to říkám upřímně, jen tu pravdu nějak slyšet nechtěla. Co si ale o nás asi myslí ti, co o majetek přišli a museli odejít a mají nejspíše pocit nespravedlivé křivdy?

Někde jsem narazil dokonce na informaci o nějakých 30.000 Němcích zemřelých a zlynčovaných na údajných „pochodech smrti“ od nás do Německa a Rakouska po 1945. Dejme tomu, že to tak bylo. Dejme tomu… Uvědomují si vůbec ti, co tím operují, že se tak nestalo z ničehož nic? Že tomu předcházely, Lidice, Ležáky, Ploština, koncentráky, Heydrichiáda, atd., atd.? Nicméně pokud k takovým excesům z české strany došlo, je to špatné a politováníhodné. Ale měřme vinu. Na jedné straně rozbití státu a vlastně odstartování hrůz 2.světové války. Na straně druhé , dejme tomu těch 30 000 obětí. Zkusím přirovnání – je to jako, když někdo někomu zlomí vaz a v následné reakci pozůstalých je mu zlomena ruka.

Zůstává otázka bere po této údajné české brutalitě a lynčování těch nevinným Sudeťáků u pana Posselta ta jeho přízeň k nám a jeho přání po našem přátelství, že zve ochotné české politiky, aby přijeli na jejich sjezd do Německa a poslouchali tam jejich nářky nad jejich osudem?

Opravdu nejde panu Posseltovi o nic jiného, než je jen z jeho ryzího srdce vycházející přání, abychom se stali ještě lepšími přáteli, než tomu bylo v těch „idylických“ létech před rokem 1938, než nám snad Hitler všem tak nějak „pomotal hlavu“? Jen nám pan Posselt radí, zrušte ty Benešovy dekrety, a pak už tomu našemu přátelství nebude přece nic bránit. Co by však následovalo pak?

Já této ryzí touze pana Posselta po našem velkém přátelství nevěřím ani za mák a vidím tam těžké postranní úmysly, a už asi tušíte, kam mířím. Na to, čeho já se obávám, stačí mít jen jednou „příznivé“ složení parlamentu, a už se může začít přepisovat historie i s hranicem, ale především a ze všeho nejvíc – majetkovými záležitostmi. A že by snad nějaké takové kroky ve prospěch majetkových kompenzací Sudeťákům někdo, jak se to rozjede, zarazil? Určitě ne. Přece si pamatujeme církevní restituce, to zase není tak dávno. Ta historie se již přepisuje, ale ty hranice zatím ne, říkám, zatím, ale dodám „lidé bděte“.

Já osobně za sebe mohu říci, že o žádné česko – německé přátelství nestojím a jsem rád, že tato dějinná anabáze „soužití“ těchto dvou národů v jednom státním celku je již za námi. Víme, jak toto soužití dopadlo například se Slováky, nakonec jsme se tu vzájemně obviňovali, kdo komu křivdí a kdo na koho pracuje, a to jsme ani neměli žádnou bolavou historii zatíženou hříchy jednoho proti druhému.

Řekněme si, že dnes by se dal nazvat akt, kdy čeští králové začali zvát Němce na přelomu 12. a 13.století, aby osídlili české pohraničí, jako povolená imigrace. Němci tuto dobrou vůli českých králů zneužili a přihlásili se v roce 1938 a 1939 k plánu Hitlera, abychom byli z tohoto teritoria vystěhování někam až za Ural, ale až poté, co se ta „nepřizpůsobivá“ část Čechů zlikviduje. Dvakrát nechybělo moc, a tuto chybu českých králů jsme tvrdě zaplatili, nejdříve ztrátou našeho českého jazyka, a poté i ztrátou své národní existence. Nebýt sudeťácké diaspory zde, možná, že by se historie Evropy v období let 1938 – 1945 vyvíjela poněkud odlišně.

Nedávno jsem v tisku zaznamenal slova Petra Fialy, budoucím předsedou vlády, jak bude prý spojovat rozdělený český národ a zamrazilo mě z těchto jeho slov. Proč mě zamrazilo? Tak, jak je Fiala známý svou afinitou k Sudetským Němcům, tak ve mně jeho slova vzbuzují obavy, že tou jeho cestou k tzv. spojování rozdělených bude zejména další podlézání Sudeťákům. Rád bych se mýlil, ale mám silnou obavu, že se tu pod taktovkou této Fialovy vládní garnitury bude propagovat heslo: „gestapák, a nebo český hrdina, všechno jedna rodina“. S úctou a pokorou k lidem, kteří zahynuli rukou ordnerů v období let 1938 – 1945 při obraně naší vlasti, budu, pane Fialo, v této věci váš tvrdý oponent a doufám, že nezůstanu sám.

*⁾ Grolich, David: Přepadení Moravské Chrastové roku 1938 a jeho odraz v činnosti Mimořádného lidového soudu Brno. Bakalářská diplomová práce, Masarykova universita Brno, 2018

novarepublika.cz