České národní listy

Útok nacistického Německa a jeho spojenců na Sovětský svaz

Václav Šůstek

Možnost rozšíření území říše viděl Hitler v okupaci sovětských zemí již v samém počátku své agresivní politiky. K tomu jej ponoukaly jak domácí reakční síly, tak i mezinárodní.

Uceleně to vylíčil na poradě s generály v listopadu 1939: „Dlouho jsem váhal, kde začít, na západě, nebo na východě. Ale wehrmacht jsem nevytvořil proto, aby nebojoval. ... Situace je taková, že na západě se protivník soustředil za svými pevnostmi. Současné Rusko není nebezpečné. Je oslabeno mnohými vnitřními událostmi a kromě toho máme s ním smlouvu. Avšak smlouvy se dodržují do té doby, pokud jsou výhodné. Proti Rusku můžeme vystoupit pouze tehdy, až budeme mít volné ruce na západě.“ (Vl. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 116.)

V roce 1940, po rozdrcení francouzské armády za 41 dní, nastala ta chvíle. 22. června 1940, v den kapitulace Francie, obdržel Halder Hitlerovu direktivu k rozpracování plánu vpádu do Sovětského svazu.

Němci své plány pojmenovávali slovně barvami: Fall Gelb (Žlutý), Fall Weiss (Bílý), Fallv Grun (Zelený). Za těmito označeními se skrývá štábní profesionalismus. Bez uvažování je z každého slova jasné, oč běží: Fall Grun - vpád do ČSR, Fall Weiss je válka s Polskem, Fall Gelb válka s Francií. Tyto plány se tvořily za kulisami diplomatických jednání a za širokými dekoracemi propagandy i kontrapropagandy šířené všemi možnými prostředky - tiskem, v éteru i ústně. Jedním z hlavních úkolů bylo odlákat pozornost, zamaskovat či jednoduše řečeno oklamat druhé země, jejich vlády a lid. Je nutné vše rozšířit ještě o mohutné a pečlivě zakonspirované sítě rozvědky a kontrarozvědky, které pronikaly všude, omotávaly svou neviditelnou pavučinou zemi určenou k napadení, pronikaly do jejích tajemství a šířily pověsti buď odvádějící pozornost od skutečných záměrů protivníka, nebo vyvolávaly strach před jeho mohutností.

Jedním z nejlépe propracovaných plánů, ke kterému Hitler směřoval celé roky a kvůli kterému uskutečnil řadu bojových operací v Evropě, byl plán války proti Sovětskému svazu. Plán pojmenoval Hitler Barbarossa podle císaře Fridricha I., Barbarossy.

Hitler vydal podrobné příkazy, které se staly osnovou budoucího plánu. Pod vedením náčelníka generálního štábu pozemního vojska Haldera se rozpracovávaly dvě varianty, každá samostatně. Na jedné variantě v OKW pod vedením Jodla a jeho zástupce generála Warlimonta. Tato varianta měla název Losbergova etuda. Lišila se od druhé varianty generála Marxe tím, že hlavní úder byl směřován na severní úsek fronty. Při konečném schvalování se Hitler přiklonil k závěrům Jodla.

V diskusi o zvolení cílů Brauchitsch prohlásil, že nejbližším cílem pro skupinu armád Nord musí být Pskov a Leningrad, pro skupinu armád Mitte Smolensk a Moskva a pro skupinu armád Süd Kyjev. Předpokládal, že všechny tři skupiny armád, útočící od hranic bez přestávky, dosáhnou jedním úderem určená města a obsadí je. Hitler dal pokyn rozdělit operaci na dvě etapy. Nejdříve zničit protivníka v Pobaltí a vytvořit si tak spolehlivé zázemí pro následující útok na křídle na Moskvu.

V době, kdy byly zpracovávány tyto varianty, byl zástupcem náčelníka generálního štábu jmenován generál Paulus, před něhož byl postaven úkol sloučit všechny plány do jednoho a zapracovat všechny připomínky, které měl führer na předchozích jednáních. Osud si s Paulusem krutě zažertoval. Autor konečné varianty plánu útoku na Sovětský svaz se stal prvním zajatým německým maršálem. Jeho 6. armáda byla obklíčena a zničena u Stalingradu a on padl do zajetí.

V zajetí napsal polní maršál knihu Vzpomínky a poznámky, mimo jiné ke způsobu vypracování plánu Barbarossa: „Přípravná hra pro operaci Barbarossa proběhla pod mým vedením v polovině prosince 1940, během dvou dnů na vrchním velení pozemních vojsk v Zossenu. Uvedu základní pohledy štábní hry, i když ne do všech detailů, které se tehdy posuzovaly. Hlavním cílem byla Moskva. Pro dosažení tohoto cíle a vyloučení hrozby ze severu bylo nutné zničit rudá vojska v pobaltských republikách. Proto se předpokládalo obsazení Leningradu a Kronštadtu, čímž se měla zbavit ruská baltská flotila základny. Na jihu byla prvním cílem Ukrajina s Donbasem a později Kavkaz s jeho ropnými zdroji. Zvláštní význam se v plánech OKW připisoval obsazení Moskvy. Tomu však muselo předcházet obsazení Leningradu. Dobytím Leningradu se sledovalo několik vojenských cílů: likvidace primárních základen ruské baltské flotily, zablokování vojenského průmyslu tohoto města a likvidace Leningradu jako bodu pro soustředění vojsk k protiúderu proti německým vojskům útočícím na Moskvu. Když říkám, že bylo přijato rozhodnutí, nechci tím říci, že v názorech odpovědných velitelů panovala shoda. Ozývalo se mnoho varovných hlasů jak v otázce uskutečnění celé operace, tak i v otázkách obtíží spojených s úsilím o dosažení cíle.“ (Tamtéž, s. 120.)

Hry se zúčastnil i Hitler. Souhlasil s vyloženými operativními plány a řekl k tomu: „Důležitým cílem je nedopustit, aby Rusové při ústupu zachovali stálou linii fronty. Útok je nutné vést tak daleko na východ, aby ruské letectvo nedokázalo uskutečnit nálety na území říše, ale zároveň aby německé letectvo mohlo vést vzdušné útoky proti ruským průmyslovým oblastem. Proto je třeba dosáhnout rozdrcení ruských ozbrojených sil a předejít jejich obnovení. Již první údery musí být vedeny takovými jednotkami, aby se podařilo zničit velké síly protivníka. Proto bude nutné postupující vojska využívat na sousedních křídlech obou severních skupin armád, kam bude zaměřen směr hlavního úderu. Na severu musíme dosáhnout obklíčení nepřátelských sil nacházejících se v pobaltských zemích. Proto skupina vojsk, která bude útočit na Moskvu, potřebuje takový dostatek vojáků, aby byla schopna vrhnout značnou část sil severně. Skupina vojsk útočící jižně od Pripjaťských bažin musí nastoupit později a dosáhnout obklíčení velkých nepřátelských sil na Ukrajině uskutečněním obchvatného manévru ze severu.“ (Tamtéž, s. 121.)

18. prosince 1940 podepsal Hitler podrobně vypracovaný plán Barbarossa. Hitlerovští generálové, přesvědčení o převaze německé válečné mašinérie, předpovídali rychlý pád Ruska. Německý generální štáb odhadoval v září 1940 trvání této kampaně na 8 až 10 týdnů. Generál Alfred Jodl, operativní náčelník vrchního velitelství ozbrojených sil, uvedl, že po zahájení útoku Hitler svým spolupracovníkům řekl: „Za čtyři týdny budeme v Moskvě a toto město bude srovnáno se zemí.“ Führer chtěl, aby město i jeho jméno zmizely a aby na jeho místě bylo utvořeno jezero.

Hitlerovi generálové byli přesvědčeni, že v okamžiku zahájení blitzkriegu se rozpadne mnohonárodní struktura Ruska. Polní maršál Ewald von Kleist: „Naše naděje na vítězství se do značné míry zakládaly na naději, že náš útok vyvolá v Rusku politický převrat.“ Snadné vítězství Německa předpovídali i mnozí západní „odborníci“. Náčelník britského generálního štábu John Dill prohlásil, že Němci proniknou Ruskem jako horký nůž máslem. Také v USA ministr války Henry Stimson prohlásil, že Rusko Hitlera zaměstná na čtyři, nanejvýš však na dvanáct týdnů. (Albert Axell, Válka a Stalin, NV2009, s. 78.)...

 Začátek Velké vlastenecké války Sovětského svazu

Fašistické Německo porušilo Smlouvu o neútočení a 22. června 1941 zasadilo nenadále a bez vypovězení války Sovětskému svazu mimořádně mohutný úder. K provedení plánu Barbarossa shromáždilo u západních hranic Sovětského svazu téměř 200 divizí (včetně 33 tankových a motostřeleckých) a čtyři letecké armády. Kromě nich tam byla vojska, která na východ vyslalo Maďarsko, Itálie, Finsko a Rumunsko. Tyto útočné síly čítaly téměř čtyři miliony mužů. Sovětský svaz měl v pohraničním pásmu něco přes milion mužů, jeho vojska však byla rozptýlena mezi Severním ledovým a Černým mořem. (A. Axel, Válka a Stalin, NV2009, s. 83)

V téže noci začaly aktivně působit německé diverzní skupiny vyslané na sovětské území. Již v první hodině války byl vysazen do týlu paradesantní pluk Brandenburg se zvláštním posláním. Jeho vojáci a důstojníci, záškodníci nejvyšší úrovně, rozdělení do mnoha skupin, zahájili rušení spojení a likvidaci velitelského sboru Rudé armády. Během noci naváděli německá letadla na umístění sovětských jednotek, šířili šeptandu a přijímali všemožná opatření k vyvolávání paniky a zmatku. Německé letectvo uskutečnilo hromadné nálety na letiště, železniční křižovatky, uskupení sovětských vojsk v pohraničním pásmu, zvláště na Minsk, Kyjev, Oděsu a Murmansk.

Fašistické dělostřelectvo provedlo hodinovou dělostřeleckou přípravu na pohraniční opevnění, na prostory rozmístění předsunutých armád, svazků a útvarů pohraničních vojsk. Po skončení dělostřelecké přípravy přešlo do útoku pozemní vojsko a rozpoutaly se boje na frontě od Baltu po Karpaty a Černé moře.

Německá armáda byla na začátek války lépe připravena, vycvičena, vyzbrojena a také psychologicky lépe připravena. Měla bojové zkušenosti s vítěznou válkou v Evropě. Také německý generální štáb i štáby vojsk pracovaly v té době lépe. Němci měli přednost ve všech směrech. Účinnost nenadálého napadení spočívala také v tom, že pro obránce byla překvapivá šesti až osminásobná převaha útočících na rozhodujících směrech. Nečekaná byla i měřítka soustředění německých vojsk a tím i síla jejich úderu.

„Před úsvitem 22. června,“ uvádí Žukov ve svých pamětech, „byla ve všech západních příhraničních okruzích narušena spojovací síť mezi vojsky. Štáby okruhů neměly možnost rychle předat své rozkazy. Předtím shozené diverzní skupiny ničily spojovací sítě, zabíjely spojaře a útočily na velitele. Radiovými prostředky nebyla značná část vojsk okruhů vybavena. “

Velké síly hitlerovců včetně podstatné části tankových svazků, soustředěné na směrech hlavních úderů, měly značnou převahu nad sovětskými armádami krytu. Na křídlech Severozápadního a Západního frontu, kde zasazovala úder německá vojska skupiny armád Mitte (Střed), se na čtyři sovětské střelecké divize, jež se vysouvaly ke státní hranici, vrhly tři tankové, dvě motorizované a deset pěších divizí německých. Vzhledem k početní převaze se podařilo vojskům skupiny armád Nord (Sever) a Mitte do večera 22. června postoupit do hloubky 30 a místy až 50 kilometrů.

Za tři týdny války dosáhl nepřítel velkých operačně-strategických úspěchů. Pozemní vojsko za podpory letectva, jež bylo pánem ve vzduchu, vyhrálo pohraniční bitvy, způsobilo sovětským vojskům prvního strategického směru těžkou porážku a postoupilo na severozápadním směru o 400 - 450, na západním 450 - 600 a na jižním směru o 300 - 350 kilometrů.

Sovětský vojskový operační týl pracoval ve složitých podmínkách. Jeho útvary neměly plný stav a potřebné množství automobilů. Při narušeném řízení a bez spolehlivého spojení s vojsky nemohlo plnit své úkoly. Hned na počátku války měly bojující armády nedostatek střeliva, pohonných hmot a dalšího materiálu, ačkoli ve skladech a na základnách v pohraničním pásmu byly postačující zásoby.

Po napadení Sovětského svazu se německé vrchní velení v čele s Hitlerem přemístilo z Berlína na nové velitelské stanoviště. Tento hlavní stan byl speciálně postaven pro vedení operací proti Sovětskému svazu. Nacházel se ve Východním Prusku, ve velkém lesním masivu nedaleko od města Rastenburg. Byly zde vybudovány dva typy staveb. Dřevěné budovy, ve kterých se nalézaly služební místnosti, zasedací sály a pracovny. Zároveň tu byly hluboko pod zemí železobetonové bunkry, ve kterých byly služební pracovny, místnosti pro porady a byty, v nichž žili obyvatelé hlavního stanu. Hitlerův bunkr měl stěny silné šest metrů. Sám Hitler nazval toto místo Vlčím doupětem.

O čem referovali Hitlerovi představitelé vojenského velení, se dá přesně zjistit na základě deníku náčelníka generálního štábu pozemních vojsk generála Haldera. „Útok nepřítele zaskočil... Jeho vojska v pohraničním pásmu byla rozptýlena na širokém území. Ochrana hranic byla celkově slabá. Taktická neočekávanost vedla k tomu, že odpor protivníka v pohraničním pásmu byl slabý a neorganizovaný. V důsledku toho se nám všude podařilo obsadit mosty přes vodní překážky a prorazit pohraniční pásmo opevnění v celé hloubce. Po počátečním ztuhnutí vyvolaném neočekávaností útoku přešel protivník k aktivní činnosti. Po příznacích operativního ústupu není ani stopy...

Dvanáctý den války ovládala válečná nálada celé Německo. Goebbels blahopřál pateticky soukmenovcům k novým vítězstvím, s jásotem oznamoval stále nová a nová jména míst, která obsadila německá armáda. V Hitlerově hlavním stanu rovněž vládla sváteční nálada. Všichni byli přívětiví a usměvaví. K führerovi vzhlíželi s velkou úctou. Jak by ne, vždyť je to vítěz nad Francií, Polskem a téměř pokořitel Ruska!

3. července si Halder do svého deníku poznamenal: „Celkem lze nyní už říci, že úkol zničení hlavních sil ruské pozemní armády před dosažením západní Dviny a Dněpru je splněn. Východněji se můžeme setkat pouze s odporem jednotlivých skupin, jež s ohledem na jejich počty nemohou vážněji překážet pohybu německých vojsk. Proto nebude přehnané říci, že kampaň proti Rusku byla vyhrána během 14 dní. Samozřejmě vyhráno ještě není.“ (VI. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 182.)

Hitler na poradě 4. července prohlásil: „Celou dobu se snažím vžít do postavení protivníka. Prakticky válku už prohrál. Je dobré, že jsme rozdrtili tankové a letecké síly Ruska již v samém začátku. Rusové je již nedokážou obnovit.“ Hitler pak 11. července podepsal direktivu č. 32. Tato direktiva stanovila operativní úkoly wehrmachtu po ukončení plánu Barbarossa. Předpokládalo se, že po rozdrcení vojenských sil Ruska mohou být před ozbrojené síly na podzim 1941 a zimu 1941/42 postaveny následující strategické úkoly: ze Zakavkazska vrhnout mechanizovaný expediční sbor na Írán a Irák, zablokovat západní vstup do Středozemního moře; v severní Africe obsadit Tobruk a zaútočit na Suezský kanál. Direktiva č. 32 byla harmonogramem globálního blitzkriegu. Po vyřešení anglické otázky bude odstraněn anglosaský vliv v Severní Americe. USA a Kanada měly být napadeny masivními výsadky ze základen v Grónsku a na Islandu. Tento útok se plánoval ve fázi, kdy bude dosaženo všech jeho výchozích bodů. J. Skála uvádí, že plán byl míněn smrtelně vážně. (J. Skála, Dějiny psané kuráží, Orego 2005, s. 16.)

Na rozdíl od plánování světovládných zítřků se však vytvářela reálná situace. Skutečnost byla taková, že skupina armád Mitte utrpěla v bojích u Smolenska velké ztráty. Na svém pravém křídle měla zaostávající skupinu armád Süd. Sovětská vojska Jihozápadního frontu ohrožovala týl postupující skupiny armád Mitte a mohla jí zasadit citelný úder.

Tak se před führerem objevily reálné problémy, které avizovaly, že sázka na bleskový úder nevyjde. Ve všech variantách východní kampaně, které se zpracovávaly před začátkem války, se požadovalo nedopustit ústup Rudé armády do hloubky území Sovětského svazu. Všechny armády měly být obklíčeny a zničeny před hranicí danou Dněprem. K tomu však nedošlo. 19. července vydal Hitler rozkaz č. 33 - první rozkaz od podepsání plánu Barbarossa. V souladu s touto direktivou se dočasně pozastavoval útok skupiny armád Nord...