Usmiřování dr. P. Pitharta 3
Usmiřování dr. P. Pitharta 3
Čítanka odsunutých dějin
Toto dílo, které uspořádal Petr Pithart společně s Petrem Příhodou, vyšlo za pomoci Nadace Bernarda Bolzana a Nadace Friedricha Eberta. Když to stojí za to, německé nadace jsou hned po ruce. Několik citací nám uvedenou práci přiblíží.
„Téma odsunu bylo zapovězeným tématem hned od počátku, od té doby, kdy jsme začali Němce ´odsouvat´ (budu se důsledně držet termínu ´odsun´ nikoli proto, že bych jej pokládal za výstižný, ale proto, že byl a je příznačný ve svém ´nepokrytém pokrytectví´. C.d. str.6) /Pozn. red.: V poválečných normách mezinárodního práva jsou obsaženy i odborné termíny. Jedním z nich je transfer, přesídlení či odsun. Vyhnání je dodatečně vymyšlené slovo, které je produktem německého revisionismu./
„Nikoli proti odsunu jako takovému, ale proti některým metodám, při něm uplatňovaným se ozývaly jen ojedinělé kritické hlasy – zpravidla z prostředí sociálních demokratů, lidovců a z církevních míst. Sám princip, na kterém byl odsun postaven, tj. princip kolektivní viny, nezpochybňoval po válce téměř hlasitě nikdo.“ (C.d. str. 7)
/Pozn. red.- O odsunu rozhodly vítězné mocnosti za podpory ostatních spojenců. Proti odsunu jako takovému se zpočátku ozývala jen slabá kritika z řad poražených. Ani dnes ústavní orgány SRN nenapadají vítězné mocnosti druhé světové války za rozhodnutí o odsunu. To ponechávají landsmanšaftu. V ČR proněmecky orientovaní politici kritizují za odsun tehdejší československé orgány, nikoliv však USA a Velkou Británii, dokonce ani Rusko./
„V létě 1977 jsem napsal studii ´Osmašedesátý´ ( v prvních dvou letech šířenou pod pseudonymem Jan Sládeček), v níž jsme mimo jiné vyslovil přesvědčení, že odsun byl spouštěčem neblahých procesů, vedoucích k únoru 1948, k padesátým letům …“. Dr. Pithart se od uvedené doby zaměřoval na odsuzování odsunu.
Proč došlo a muselo dojít k odsunu Němců z ČSR vysvětlují též zprávy zaslané československé vládě v Londýně.
„Zpráva o situaci z října a listopadu 1943:
Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu je u všech našich lidí zcela jednoznačné. ´Pryč s nimi´. Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z našeho území.“
Zpráva z dubna 1944:
„Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat… Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy si neumíte představit, co nám dělají, jak nás ponižují. …Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti.“
Zpráva z 25. července 1944
„Všechny složky obyvatelstva jsou … za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. … Ani jeden Němec nesmí zůstat v českých zemích. …“.
Ve zprávách dvou rezistenčních skupin z Čech je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvil o možnosti pobytu loajálních německých občanů. (Z knihy Edvard Beneš, Odsun Němců, Praha 1995, SÚA, fond Ripka, Politické zprávy z ČSR, str. 92-93)
Dr. Pithart a jemu podobní byli se svým stanoviskem k odsunu Němců nejen v rozporu s téměř jednomyslným přáním našeho lidu v době okupace, nýbrž i se stanoviskem exilové Rady svobodného Československa. „Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. … Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána dr. Josefe Černého. Sudetoněmecká otázka bylo to jediné, na čem se členové RSČ shodli s komunistickou Prahou….
Sudetští Němci používali této myšlenkové jednoty k obvinění českého exilu ze spolupráce s Prahou.“ (B. Čelovský, Politici bez moci, Tilia, 2000, str. 103)
Proti RSČ a jejímu stanovisku k odsunu ze 4.7.1953 vznikla koalice sudetských Němců, slovenských fašistických separtistů a prchalovců. Později se tzv. sudetským Němcům získat určité pochopení pro svoje cíle mezi některými členy RSČ. „Benešovci jsou proti každému ústupku vůči sudetským Němcům, dokonce i proti slizkým frázím a proti dvojznačným a nepřesným formulacím. … Ta druhá skupina …bojuje hlavně z osobních důvodů a proto, že se chce udržet ve vedení exilu.“ Odsunutí Němci již tehdy žádali, aby čs. exil odsoudil vyhnání jako takové a řekl, že míru ve střední Evropě se může dosáhnout jen návratem vyhnanců a zasazoval se o jejich návrat a náhradu jim vzniklých škod. Svou budoucnost odsunutí viděli v transformaci čs. státu v česko-německou federaci.
Původní čs. exil ve své většině ani v čase na tyto a podobné požadavky nepřistoupil. Byli to až někteří chartisté, kteří od roku 1977 se k určitým požadavkům odsunutých Němců blížili či se s nimi dokonce postupně ztotožňovali. Může být tato skutečnost považována za pozitivní přínos k česko-sudetskoněmeckým vztahům či česko – německým? Nikoliv! Podle mého názoru jde o pozvolný přechod určité části chartistů na sudetoněmecké pozice, a to bez ohledu na mínění většiny našeho národa. A právě jedním z chartistů, který prodělal zmíněný pohyb a došel v tomto směru téměř až k „dokonalosti“ a vytrval, byl i dr. P. Pithart.
K dalším citacím z „Odsunuté čítanky: „Jednání na úrovni vlády s politickou reprezentací sudetských Němců by bylo nestandardním krokem, prosím. Bylo by gestem. Některé politicky neřešitelné (nezkalkulovatelné) problémy však dokáží vyřešit právě jen gesta, totiž takové činy, jejichž vstřícnost vychází z očekávání, které nelze předem zcela spolehlivě zaručit. (str. 26) „Měli bychom ale zároveň dodat, že některé z těchto dekretů (pozn.red.- dekretů prezidenta republiky) byly hanebné a jeden z nich přímo obludný (ten, který dodatečně ospravedlnil zločiny našich lidí v poválečné době tím, že se jich dopustili na Němcích, tedy zákon 115 z 8. května 1946)…“ (str.26)
„Dále bychom Němcům vůbec měli možná říci, že náhrada do naší pokladny za odškodnění pro české oběti od Bonnu nechceme, že je náš stát odškodnil sám a že na refundaci už zkrátka netrváme. Prostě, že si kvůli úplně každé marce nenecháme vrtat koleno. Zůstaneme tak sice jedinou zemí v Evropě, v níž Německo neodškodnilo své oběti, ale co se dá dělat“. (str.27)
„Česká strana není ochotna připustit, že vznik Československa v r. 1918 byl spojen mj. s nerespektováním práva českých Němců na sebeurčení, a že je první republika diskriminovala“. (str.45-46)
„O průběhu důvěrných mezinárodních jednání si lze učinit pouze hypotetickou představu. Česká strana argumentovala mezinárodně právním zaštítěním vyhnání Postupimskou deklarací. Přiměla tím německou stranu, konkrétně ministra Klause Kinkela, vyjádřit německé chápání závaznosti tohoto dokumentu, které je od samého počátku jiné než české. V české veřejnosti to způsobilo poprask a demarši českého ministerstva zahraničí u vlád někdejších vítězných velmocí. Ruská a francouzská reakce byla ´propostupimská´, americká též, i když méně rozhodná, britská byla rezervovaná“. (str. 50).
S těmito a dalšími tvrzeními p. dr. P. Pitharta, které byly již nesčíslněkrát vyvráceny, nehodláme polemizovat. Kniha „Rozumět dějinám“, jíž vydalo nakladatelství Galery, s.r.o., pro Ministerstvo kultury r. 2002, vše uvádí na pravou míru.
Léta plynou, ale pan dr. Pithart ve své neúnavné práci pro národ, mnozí jsou přesvědčeni, že nikoliv pro český, dále pokračuje. Za dobrou práci následuje zpravidla i ocenění. „Za úsilí o vzájemný dialog a podporu česko-německých vztahů udělil německý prezident Horst Köhler místopředsedovi Senátu Petru Pihartovi (KDU-ČSL) Velký kříž za zásluhy s hvězdou a stuhou. Ocenění převzal včera senátor v Praze od německého velvyslance Helmuta Elfenkämpera. „Petr Pithart patří k lidem, kteří se zřetelně vyslovují pro ´gesto usmíření´ s německy hovořícími občany první Čs. republiky, kteří zůstali loajální ke svému státu,“ řekl ambasador(Právo, 19.6.2008). Někteří by z nás by dodali, že nabyli dojmu, že gesto usmíření směřuje p. dr. Pithart i k těm neloajálním.
Připravil: dr. O. Tuleškov
