České národní listy

Tzv. sudetští Němci většinou odmítají doznat, že Čechoslováky v r. 1938 vyháněli z jejich domovů v pohraničí

Jeden náš hraničář napsal: „Závěrem chci říci, že celá Evropa ví od Sudeťáků o tom, jak Němci zkusili od zlých Čechů. Ale zeptejte se ve Znojmě, co se událo 13. března 1939 v Suchohrdlech u Znojma v české kolonii, tak pochybuji, že by to někdo věděl.“ (Josef Rychlík, tehdy Kuchařovice, z brožurky „Soužití Čechů a Němců na Znojemsku, II.)

Má pravdu. Landsmani po celé Evropě rozšiřovali o dodnes rozšiřují  tvrzení o tom, jak zlí Češi v r. 1945 je, hodné a nevinné Němce, vyháněli z jejich domovů, když je předtím ještě okradli. Někteří z těch „hodných Němců“ dodávají, že při vyhánění jsme jich vyvraždili na 240 tisíc. Z vylhaných čísel dovozují, že jsme se vůči ním dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i genocidy.

Nechme však o předmětné otázce mluvit samotné Němce. "Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“

(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

Jaká je pravda? Vlastenecké organizace v Brně napočítali, že vyhnáno bylo celkově 350 tisíc Čechů, včetně těch, kteří museli opustit své domovy v tzv. protektorátu a vystěhovat se jinam.

Pokud jde o termín „vyhnání německého obyvatelstva“ z Československa, je třeba zdůraznit, že jde o produkt čistě německý, který nemá s mezinárodním právem nic společného. Vláda Československé republiky byla diplomatickou cestou informována o rozhodnutí Postupimské konference o přesídlení ( běžně se užíval již tehdy též  termín transfer či odsun) německého obyvatelstva z ČSR do Německa. Souhlasně jsme toto rozhodnutí vzali na vědomí a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady (SKR) jsme přesídlení německého obyvatelstva uskutečnili. Za jeho provedení jsme dostali od nejvyšších představitelů USA a SSSR v SKR nejvyšší pochvalu. Tedy od orgánu, který byl plně k tomu kompetentní. Pozdější německé hodnocení přesídlení nejsou odrazem reality, ale spíše plánů, které proti nám v současnosti kují.

Nechme na toto téma promluvit pana prof. JUDr. M. Potočného, DrSc., jednoho z našich největších znalců mezinárodního práva: „Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Je smutnou skutečností, když kancléřka A. Merkelová tvrdí, že pro vyhnání Němců z ČSR neexistovalo politické ani morální odůvodnění, že Horst Seehofer v přesídlení německého obyvatelstva z republiky viděl  jednu z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století, jíž kvalifikoval jako zločin proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlnost. B. Posselt v těchto souvislostech mluví o válečném zločinu.

Všechna tato a jim podobná německá hodnocení přesídlení německého obyvatelstva z Československa můžeme považovat za irelevantní. V době, kdy přesídlení německého obyvatelstva končilo, Německo nemělo svou vládu. Jeho jménem jednali vítězní spojenci, jeho jménem nejen hodnotili, ale také se i zavazovali. Pro nás za podstatné je hodnocení SKR, nikoliv však pozdní hodnocení německé, byť by se jednalo o ústavní orgány.

Je ostudné, když v uvedených záležitostech vystupují scestně někteří naši ústavní činitelé. Pan P. Bělobrádek např.  při návštěvě tzv. Sudetoněmeckého domu v Mnichově položil kytici na upomínku obětí vyhnání. Je ostudné, když čeští ústavní činitelé používají terminologií „sudetoněmeckou“, např. D. Herman či paní M. Marksová a další.

Jsme smutní, když řada nejrůznějších našich politiků mluví o „Benešových dekretech“, přestože jejich správný název zní „dekrety prezidenta republiky. Nejde o slovíčkaření, nýbrž o samou podstatu věci. Pan prezident republiky nevydával sekrety sám, nýbrž vždy v úzké spolupráci s čs. vládou, později i se „Státní radou“ a právní komisí. V době, kdy dlel prezident republiky dr. E. Beneš na Slovensku, v průběhu jeho osvobozování, na dekretech spolupracovala Slovenská národní rada, Po návratu do Prahy těžiště dekretální normotvorby se přeneslo na československou vládu a její orgány.

Nezapomínejme, že všechny dekrety prezidenta republiky prošli ratihabicí v Prozatímním národním shromáždění. Dekrety se pak staly ústavními zákony a zákony, jež byly pak nedílnou součástí čs. právního řádu.

Ale vraťme se k počátku našeho článku. Snažíme se o to, abychom co nejvíce rozšířili pravdu o událostech, ke kterým došlo v našem pohraničí v předmnichovské i pomnichovské době. Necháváme hraničáře z oněch přetěžkých dnů k nám promlouvat. Mluví o svém životě v pohraničí, o  pronásledování znacizovanými henleinovci, o krvi, jíž prolili. Mluví i o těch, kteří v tu dobu byli Němci zavraždění. Nezapomínejme, že od 17. září 1938, kdy Freikorps, zformovaný a ozbrojený v Německu, překročil naše hranice a začal napadat naše celníky, finančníky, vojenské jednotky či oddíly „Stráže obrany státu“, i známé české vlastence, jsme byli s Německem ve válečném stavu.

Čtěte, prosíme, vzpomínky jednotlivých hraničářů, jež vyvěšujeme. Šiřte je dále! Děkujeme všem, kteří tak činní pravidelně či občasně. Nezapomínejme, že dějiny jsou učitelkou života! Nezapomínejme, že na každou lež musíme odpovědět pravdou. Jinak hrozí, že za čas lež bude považována za pravdu a pravda za lež.

Dr. O. Tuleškov