Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a jeho požadavky vůči nám
Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a jeho požadavky vůči nám
Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
V Mnichově, zejména v sudetoněmeckých kruzích, ale nejen tam, bylo Havlovo extrémně vstřícné gesto "omluvy za odsun" ovšem vnímáno zcela zřejmě jako projev slabosti[33] a znamenalo nemalé povzbuzení nadějí na uspokojení vznášených nároků.[34] Ruka symbolicky podaná ke smíru současně naivně jako velkoryse, nebyla uchopena, namísto toho se ihned ozvaly hlasy a komentáře, že pouhá omluva jakožto pouze morální gesto zdaleka nepostačuje, že po gestu musí následovat reálné činy. Tehdejší mluvčí SKS F. Neubauer na jarním sudetoněmeckém sjezdu přímo demonstrativně prohlásil: "Společně jsme byli vyhnáni, společně se vrátíme!" Česká politická reprezentace na to v podstatě nijak nereagovala. Reagovali však historikové, přes tři stovky se jich podepsalo pod prohlášení "Sudetští Němci a my. Stanovisko českých historiků", ač nebyla prováděna žádná podpisová kampaň.[35] Jsou tu v jádře obsaženy všechny dodnes platné argumenty, proč byl odsun opatřením zcela nezbytným, ač neskrývá, že u mnoha svedených lidí vedl k osobním tragédiím. Který okamžik války však nevedl k tisícům lidských tragédií?
Na dosti dlouhou dobu zatlačil vnímání sudetoněmecké otázky aktuálně tehdy mnohem palčivější a také pro mnohé emocionálnější problém zachování společného československého státu. Ale i česko-slovenské stále rostoucí neporozumění se promítalo do různých aspektů vztahů s Německem; tehdy se jednalo o smlouvu mezi SRN a ČSFR. Živě si připomínám, jaké pobouření vyvolal otevřený dopis dvou předních slovenských politiků, J. Čarnogurského a F. Mikloška, protestující proti ustanovení smlouvy, jímž SRN uznávala právní kontinuitu Československa nepřetržitě od r. 1918 až do současnosti. Dopis se dovolával existence Slovenské republiky z let 1939-1945. Škoda, že J. Čarnogurský dostal svůj diplom doktora práv na pražské Karlově univerzitě, musel tedy dobře vědět, že válečný slovenský stát existoval pouze de facto, nikoliv de iure, podle práva. Také proti tomuto dopisu se ozvala v tisku řada historiků. Teprve o něco později, ale ještě v r. 1991, jsem se dověděl při odhalování obnoveného pomníku minnesängera Walthera von der Vogelweide v Duchcově, kde jsem pronesl jeden z projevů, ve společenském rozhovoru od tehdejšího pražského velvyslance SRN, že inspirátorem zmíněného otevřeného dopisu obou slovenských politiků byl bavorský politik CSU E. Stoiber.[36]
Smlouva mezi ČSFR a SRN z r. 1992 nechávala tzv. nároky sudetských Němců zcela stranou. Neustále se však opakovaly z Mnichova vycházející požadavky a tlaky, aby čs. a pak česká vláda přímo jednala se SKS, ačkoliv pouhá veřejnoprávní korporace sotva může být partnerem vlády suverénního státu pro politická jednání. Teprve po letech, ve známém projevu v Karolinu v r. 1995, korigoval V. Havel svá dosavadní stanoviska podstatně tím, že poprvé připustil příčinnou souvislost mezi chováním německé menšiny v ČSR před válkou a poválečným odsunem. P. Pithart to v citovaném spisku označuje jako "reálně politický tah", jako přizpůsobení se převažujícímu názoru české veřejnosti. Ovšem "smiřovači za každou cenu" se nevzdali a zareagovali výzvou Smíření 95, opět nepříliš realisticky apelující, aby česká vláda jednala s reprezentací sudetoněmeckou. Opět Pithart však přiznává, že taková "reprezentace" na sudetoněmecké straně neexistuje, bylo by teprve nutno ji vytvořit; spolek s okrouhle 100 tisíci členy takovou reprezentací snad 3 milionů občanů SRN, kteří byli kdysi sudetskými Němci nebo se nimi cítí dnes, není.
Byly to opět především tlaky z Mnichova, jak od SKS, tak od bavorské vlády, které vedly k dlouhým a obtížným, v přísném utajení vedeným jednáním o česko-německé deklaraci z ledna 1997. V české veřejnosti nálada pro jakési další jednání rozhodně nebyla. Byla tedy chlácholena přísliby, že to bude konečně "tlustá čára" za minulostí, že vyřeší i ekonomické otázky, atd. Zcela zřetelně je deklarace dílem kompromisu. Je dokumentem jen politickým, nikoli právním, není smlouvou, není tedy ani "tečkou", ani "tlustou čárou" za minulostí. Co do vyváženosti deklarace vůči oběma stranám lze mít velmi vážné pochybnosti.[37] Ihned po podpisu H. Kohl prohlásil, že ekonomické záležitosti zůstávají neřešeny; je v živé paměti, jaké rozčarování to vyvolalo. Podle zpráv obvykle dobře informovaných německých listů byla opět v důsledku tlaku z Mnichova v poslední chvíli z deklarace vyškrtnuta věta o podílu sudetských Němců na přípravě Mnichova. To není pouhá stylistická úprava, to je zásadně důležitý krok s dalekosáhlými důsledky, byť nikoli právními a nikoli okamžitými. Přiznání viny nacistického Německa na Mnichově a následujících událostech je jen potvrzením pouhého takřka axiomatu, okolnosti zcela obecně mezinárodně uznávané. Ovšem důvodem odsunu nebyla jen politika Berlína vůči Praze, za Hitlerovu politiku samu o sobě nemohou být sudetští Němci činěni odpovědnými. Jde o to, co bylo v deklaraci bohužel vypuštěno: fakt, že sudetští Němci zcela masově (90% hlasů je podpora vskutku masová), drtivou většinou tuto politiku nejen akceptovali, ale nadšeně vítali a podporovali. Po vyhlášení tzv. karlovarských požadavků v dubnu 1938, jež znamenaly zcela otevřeně program vybudování totalitně uspořádaného "sudetoněmeckého národního území", byly jejich hlasy pro Henleinovu SdP současně také jejich opcí proti demokratickému Československu a pro říši, pro stát brutální protidemokratické diktatury, koncentračních táborů, pálení knih na náměstích a protižidovských norimberských zákonů. Hitlerovým cílem nebylo vůbec sudetoněmecké sebeurčení, to bylo jen propagandistické mlžení, Hitlerovým cílem bylo zničení Československa jako nezbytný přípravný krok k agresivní válce vůbec. K tomu přistupuje ještě role sudetských Němců za okupace v protektorátu. Uznání této role sudetských Němců se ve vlastním zájmu SKS zásadně vyhýbá, naopak se namnoze snaží prezentovat sudetské Němce jako "Hitlerovy oběti". Neuznal ji ve svém vystoupení v ČT1 v pořadu Naostro 24.3.2002., ani ve vystoupení v tisku, také B. Posselt. Je proto rafinovaně klamavý palcový titulek v Lidových novinách: "Posselt se omluvil za nacismus"[38] . K omluvě za nacismus vůbec byl totiž sotva legitimován, nereprezentuje přece celé Německo; věta, že se na zločinech nacismu podíleli "také sudetští Němci", není rovněž žádným objevem. Ale jak správně upozornil J. Kovařík, Posselt se ani slůvkem nezmínil právě o klíčovém faktu, totiž o podílu sudetských Němců na rozbití Československa.[39] Nelze se tedy divit, že na české politiky neučinily většinou - právě v klíčových věcech - vyhýbavé věty B. Posselta žádný dojem. Sice mfDnes označila kupodivu jeho slova za "vstřícná", ale v témže čísle dokonce i K. Steigerwald vyslovil pochybnost, zda Posselt věří, že používání terminologie ve stylu "rasista Beneš" znamená cestu ke smíření.[40]
Takové riziko, že tak početná menšina se znovu stane příslovečnou "pátou kolonou" v žoldu agresivní sousední velmoci, nebylo možno podstupovat podruhé - proto bylo nutno volit variantu odsunu. Tato role se v málo obměněné podobě opakovala v r. 1939 také v Polsku. Britští experti tuto variantu, nejen pro ČSR, ale i pro Polsko, navrhli už v r. 1940 jako jediné schůdné opatření v zájmu evropské bezpečnosti, aby nebylo možno znovu využít německých menšin v sousedních státech k přípravě agrese; zásadně toto řešení přijala britská vláda v létě 1942. Formálně to bylo antihitlerovskou koalicí akceptováno v Postupimi.
Mějme na paměti, že dnes je možno o celém problému hovořit a jednat třebas jako o víceméně akademické otázce. V době, kdy se vážily osudy německých menšin ve střední Evropě, si museli v mnoha zemích muži už podruhé v životě obléknout vojenský stejnokroj, aby se zbraní v ruce bránili svou zem proti německé agresi, pouhých 21 let poté, co skončila první světová válka, na jejímž vzniku mělo Německo podíl nemalý. V současné diskusi však zejména publicisté, všemožně nás nabádající k údajné vstřícnosti, která neznamená nic jiného než dobrovolnou kapitulaci, přiznání se k údajné české vině za "spáchání bezpráví", manipulují zásadně pouze se zcela abstraktními morálními principy a z pochopitelných důvodů přímo programově jakýkoliv historický kontext událostí a jejich příčinnou souvislost odmítají.
Hnacím motorem vznášení požadavků vůči České republice je samozřejmě SKS, landsmanšaft. V éře kancléře G. Schrödera se však netěší takové podpoře spolkové vlády, jak byl zvyklý za Kohlových dob. SRN se totiž zavázala v rámci sjednocování Německa ve smlouvě 4+2 a doprovodných smlouvách (ostatně nikoli poprvé), že nikdy nebude zpochybňovat žádná rozhodnutí a opatření vítězných spojenců, učiněná o Německu ať v politických, ať v hospodářských záležitostech. Polsko si tehdy prosadilo dílčí spoluúčast na jednáních 4+2 o sjednocení Německa; šlo mu především o bezpečnost hranice na Odře a Nise, jejíž uznání kancléř neustále odkládal, ač bylo neodvratné. Polsku se tento krok vyplatil. Navrhlo předtím dokonce Praze společnou akci, resp. požádalo o formální iniciativu návrhu účasti na rozhovorech 4+2 všech zemí Německem 1939/45 okupovaných. Ujistila přitom, že řada západoevropských zemí, spadajících do této kategorie, iniciativu podpoří. Za sjednocení co nejdříve byl H. Kohl tehdy hotov zaplatit takřka každou cenu. V Praze se tehdy o zahraniční politice rozhodovalo nikoli v Černínském paláci, ale na Hradě, ovšem v duchu naivních představ z dob disentu. Praha byť jen taktickou podporu Varšavě odepřela, asi v duchu utužování visegrádské spolupráce: prý bude pro československé zájmy výhodnější bilaterální jednání s Bonnem. Píše o tom ve vzpomínkách Černínský palác v roce nula J. Šedivý, tehdejší první Dienstbierův náměstek. Ověřil jsem si to i z jiných, neméně dobře informovaných pramenů polských. Vidíme dnes a dodnes, jakou příležitost jsme tehdy zahodili díky "snílkovského amatérismu na státní úrovni".[41] .
