České národní listy

Tzv. Sudetengau byla jednou velkou otrokárnou a hřbitovem desítek tisíc umučených

Poznámka Českých národních listů: Jsme svědky toho, jak se opět u nás začíná oživovat  pojem „Sudety“, „sudetský Němec“ a jejich odvozeniny. Ti, kteří se o to snaží, navazují na velkou henleinovskou rodinu se vším, co tato napáchala hrůzných zločinů v době předmnichovské, pomnichovské a v době záboru našeho pohraničí, jemuž nacisté dali název „Sudetengau“. Ti, kdož navazují na tradice našich hraničářů a antifašistických Němců, neznají žádné „Sudety“, ale pouze české pohraničí.

Níže uvedený článek dosvědčuje zcela konkrétně, i když pouze z menší části, na co „naši germanofilové a Sudetomilové ve svých snahách navazují, z čeho vycházejí.

Hitlerovské Německo mělo již předem precizně vypracovaný plán, jak si počínat v zemích, které chtělo uchvátit. Jak zneškodnit a posléze likvidovat jím nepohodlné osoby. Nepřistoupilo zpočátku k tomu, co později nacisté běžné prováděli – hromadné popravy s cílem zastrašit obyvatelstvo. Byli si vědomi, že v těchto zemích získávají lacinou pracovní sílu, zejména pak ve zbrojním průmyslu a i nuceným nasazením na různá místa přímo v říši.  Německo dovedlo doslova vysát úmornou prací, mnohdy za tvrdých až nelidských podmínek,  své novodobé otroky, a poté, pokud přežili tyto podmínky, je likvidovat. Jestliže  se nuceně nasazení dopustili nějakého přestupku, čekalo je umístění v nápravných táborech - jakási „převýchova“ v nacistickém duchu.

Jak v říši, tak i na  našem území v protektorátu, ale zejména v odtrženém pohraničí, postupem času vznikla hustá síť poboček jak koncentračních táborů, tak nuceně nasazených a v průběhu války i zajateckých táborů.

Při pohledu na mapu, až překvapí jejich množství. Třeba na Sokolovsku a Karlovarsku. Jen kolem tohoto lázeňského města jich napočítáme dvanáct, z toho v Chodově dva. Zcela ale dominoval Nejdek, kde postupně vznikly čtyři tábory, převládali zde váleční zajatci, převážně z Rudé armády. V Nové Roli, kde několik závodů se věnovalo zpracování kaolinu, tvořily převahu uvězněné ženy.  Sedlecký tábor „hostil“ přes pět stovek sovětských důstojníků. Nezaostal ani Jáchymov, robota v dolech byla velmi krutá. Tábory byly umísťovány v okolí průmyslových center. Jednotlivé firmy, které si lacinou sílu, vlastně otroky  pod dozorem SS, najímaly, se k vězňům chovaly tvrdě.  Odměna za práci šla do hospodářské správy SS. Ruka k ruce se hřejivě vinula.

To, co si dovolili Němci na území Sudetengau, kde spoléhali na oddanost a pomoc henleinovců, už tak nešlo otevřené provádět v protektorátu Na území okresu Domažlic byly tábory tři, největší v Holešově, ale ten za války spadal do zabraného území. Ve zdejší muničce pracovaly přes dvě stovky mužů a na 750 žen, vězni mnoha národností. Zacházení s nimi bylo někdy až otřesné, pokus o útěk znamenal popravu před očima všech pro výstrahu. Daleko hustější síť byla na Chebsku. V celkem osmi táborech živořily tisíce lidí, u Jesenice až 1700 zajatých rudoarmějců. Tísnili se ve stodolách a podobných objektech.

Pobočky koncentračního tábora či zajatecký tábor bychom marně hledali na Klatovsku. Přitom zdejší úřadovna gestapa byla známá svou surovostí při výsleších, gestapáci zde měli i svou věznici. Stejně tak tomu bylo v Plzni. Na severním Plzeňsku existovaly čtyři tábory. Ten v Třemešné pro mladistvé. Na Rokycansku byl jediný tábor. Ten v Mirošově byl velmi početný. Zpracovávalo se zde dřevo z brdských lesů, které Němci bezohledně plundrovali. 0dtud také pocházel některý materiál, který byl potřebný pro stavbu západního valu ve Francii.

Zbývá nám v tomto přehledu ještě Tachov. Zde byly čtyři tábory,  nejpočetnější byl v Plané u Mariánských Lázní. Jeden byl určen pro židovské vězně.

Je známé úsloví, že statistika je souhrn nudných a nepřesných čísel, V tomto případě čísla  vyjadřují strašlivou skutečnost a dosvědčují zrůdnost nacismu a jeho masového využívání otrocké práce. Na území západních Čech na 52 místech  existovalo 72 pracovních táborů a 3 věznice gestapa. Mnohé z nich byly filiálky bavorského koncentračního tábora Flossenbürgu, nacházejícícho se nedaleko našich hranic. A ona uváděná nepřesnost ve statistice? V předmětných „výchovných“ zařízeních se popravovalo či vraždilo běžně, chybějící počty otroků se téměř okamžitě doplňovaly.

Známá německá důslednost se zde projevovala, o všem se vedly pečlivé záznamy, přesná evidence, prostě německý „ordung“. Díky tomu a rychlému konci se tyto důležité dokumenty, zpravidla nezničené,  dostaly do našich rukou. Proto víme, kolik novodobých otroků se zde až k vlastní smrti dřelo pro vítězství říše v zájmu germánských „nadlidí“. Takže matematické chyby byly určitě mizivé. Vždyť ten příkaz – udřít vězně, využít jej a pak likvidovat, mnohdy i místní Němci plnili do posledních dnů války. Fanatismus některých nacistů, a opět především místních henleinovců, lhostejno zda těch ve vysokých funkcích, či obyčejných ortleitrů, byl až neskutečný.

A na závěr jen malá připomínka. Navzdory tomu máme mezi sebou celou řadu novodobých kolaborantů, „odborníků“ na historii, ochotných křivit dějiny a hrbit se před pangermány, zvláště pak před tzv. sudetskými Němci.. Tito „naši výtečníci“ se rekrutují jak z nejvyšších pater politiky, tak i z místních lokajů. Ta nalomená páteř od doby pobělohorské, tu a tam pokropená svěcenou vodou, zatěžovaná „našimi médií“, se mnohým germanofilům a sudetomilům nehojí. Svým „příkladem“ dál a dál šíří bacil kolaborace. Jeho dosavadní konzervativní léčba, dřívější i současná, se ukazuje jako málo účinná. Přesto však vždy se náš národ dokázal vypořádat s těmi, kteří ho zrazovali. Očistí se i nyní. V to věříme a tomu budeme napomáhat!

Josef Sedlák, Plzeň