Turecko zvolilo strategii geopolitického útoku ve všech azimutech
Turecko zvolilo strategii geopolitického útoku ve všech azimutech
Vladislav Gulevič
15. listopadu 2020
Turecký prezident Erdogan vsadil na mnohamilionovou tureckou, ale spíše na turkickou diasporu za hranicemi Turecké republiky. Má v úmyslu dosáhnout nadvládu v islámském světě a restaurovat geopolitické dědictví Osmanské říše. V Osmanské říši hospodařili turečtí sultáni na území dlouhém od východu na západ 7 tisíc kilometrů, od severu na jih 5 tisíc kilometrů, což představovalo 8 milionů čtverečních kilometrů.
V zahraničí žije přes 5 milionů tureckých občanů. Ankara má za to, že takové množství Turků v Evropě a jejich aktivita v evropské politice jsou dostatečným důvodem pro členství Turecka v EU. V Německu získalo v komunálních volbách v roce 2017 zastupitelské mandáty 14 politiků tureckého původu.
K dnešnímu dni je nejvíce Turků v Německu (3 miliony, tedy 52 % všech tureckých emigrantů v Evropě) a ve Francii (800 tisíc). V Británii žije 500 tisíc Turků, 400 tisíc v Nizozemí a v Rakousku, 200 tisíc v Belgii, 150 tisíc ve Švédsku, po 120 tisících ve Švýcarsku a v Řecku, 60 tisíc v Dánsku a 50 tisíc v Itálii. Mimo Evropu jich je 300 tisíc v USA, 200 tisíc v zemích Blízkého východu a 150 tisíc v Austrálii.
Turecká diaspora v EU narůstá nejrychleji a je jednou z nejmladších. Způsobila to dohoda o dodávkách pracovní síly z Turecka do Německa v roce 1961, do Rakouska v roce 1964, do Nizozemska v roce 1967 a do Francie v roce 1973. Ve Francii je ze tří set zahraničních kazatelů imámů přes 150 z Turecka. Ze 2,5 tisíce mešit kontrolují Turci 400. Tyto počty určuje Ankara. Žádná jiná islámská země nemá v Evropě tak početné zastoupení svých občanů.
Byl odvolán z Turecka francouzský velvyslanec. Skandál vznikl po zavraždění francouzského učitele islamistou. Erdogan usiloval o sjednocení evropských muslimů okolo Turecka a o předstižení hlavních konkurentů Turecka „v boji o muslimské duše“. Konkurenty Turecka jsou šíitský Írán a wahábistická Saúdská Arábie.
Prohlášení francouzského prezidenta o tom, že Francie se bude postupně zbavovat zahraničních imámů a zpřísňovat boj s vnějším vlivem na francouzské muslimy, pojímá Erdogan jako úsilí omezit vliv Ankary na tureckou diasporu v Evropě a obecně na evropský islám.
Na tureckých konzulátech v Evropě začala fungovat „horká linka“ pro přijímání stížností muslimů na jejich utiskování Evropany.
Od roku 2010 se otázkami turecké diaspory zabývá Předsednictví pro Turky v zahraničí a příbuzná společenství (Presidency for Turks Abroad and Related Communities), na něž dohlíží tureceké ministerstvo kultury a cestovního ruchu. Oficiálním posláním je podporovat aktivizaci účasti etnických Turků a na ně historicky napojených národů, včetně turkických národů RF, na veřejném životě zemí, v nichž žijí. Příbuzná společenství jsou sunnitští muslimové jakékoliv národnosti, rodáci z Anatolského poloostrova a jejich potomci, včetně Kurdů, Arménů a Řeků. Diaspora zde má nadnárodní kulturně historický význam. Ruský vědec Danilevskij by formování nadnárodního spojení zahraničních Turků a příbuzných společenství nazval úsilím k vytvoření nového kulturně historického typu, nové civilizace na turecké bázi.
Bývalý turecký ministerský předseda Demirel prohlásil: „Budeme mluvit s každým Arménem i pravoslavným. Budeme s nimi mluvit o naší velké společné minulosti.“ Zřejmě se po druhé karabašské válce jeho slova k Arménům dostanou rychle.
Otázky života turecké diaspory se dříve považovaly za vnitřní záležitost země pobytu. Jednalo se například o přítomnost Turků v místním životě, dvojí občanství, osvojení tureckých dětí evropskými rodiči, atd., což dnes Ankara považuje za otázky své zahraniční politiky.
Erdoganovo Turecko má snahu zaujmout centrální postavení ve světové politice. S rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie rozšířilo svou zahraniční politiku na Balkán, do postsovětské Eurasie, Severní Afriky a Blízkého východu a upevňuje se tam. Do popředí vystupuje model „mnoha identit“, kdy se všem národům dříve patřícím osmanské říši navrhuje, aby „se připojily se k činnosti turecké diaspory“.
Ankara má v plánu vytvořit v různých zemích početnou vrstvu obyvatel neorientovaných na tyto země, ale na dědictví Osmanské říše, a Turecku zajistit přítomnost v nejdůležitějších oblastech světa.
Turecko přestalo hlásat svoje dřívější heslo „žádný problém se sousedy“. Zvolilo strategii geopolitického útoku provokujícího konfrontaci s Francií v Libyi, s Řeckem ve Středozemním moři, s Ruskem v Sýrii a s Arménií na Kavkaze.
Převzato z Fondsk.ru
outsidermedia.cz
Vladislav Gulevič
15. listopadu 2020
Turecký prezident Erdogan vsadil na mnohamilionovou tureckou, ale spíše na turkickou diasporu za hranicemi Turecké republiky. Má v úmyslu dosáhnout nadvládu v islámském světě a restaurovat geopolitické dědictví Osmanské říše. V Osmanské říši hospodařili turečtí sultáni na území dlouhém od východu na západ 7 tisíc kilometrů, od severu na jih 5 tisíc kilometrů, což představovalo 8 milionů čtverečních kilometrů.
V zahraničí žije přes 5 milionů tureckých občanů. Ankara má za to, že takové množství Turků v Evropě a jejich aktivita v evropské politice jsou dostatečným důvodem pro členství Turecka v EU. V Německu získalo v komunálních volbách v roce 2017 zastupitelské mandáty 14 politiků tureckého původu.
K dnešnímu dni je nejvíce Turků v Německu (3 miliony, tedy 52 % všech tureckých emigrantů v Evropě) a ve Francii (800 tisíc). V Británii žije 500 tisíc Turků, 400 tisíc v Nizozemí a v Rakousku, 200 tisíc v Belgii, 150 tisíc ve Švédsku, po 120 tisících ve Švýcarsku a v Řecku, 60 tisíc v Dánsku a 50 tisíc v Itálii. Mimo Evropu jich je 300 tisíc v USA, 200 tisíc v zemích Blízkého východu a 150 tisíc v Austrálii.
Turecká diaspora v EU narůstá nejrychleji a je jednou z nejmladších. Způsobila to dohoda o dodávkách pracovní síly z Turecka do Německa v roce 1961, do Rakouska v roce 1964, do Nizozemska v roce 1967 a do Francie v roce 1973. Ve Francii je ze tří set zahraničních kazatelů imámů přes 150 z Turecka. Ze 2,5 tisíce mešit kontrolují Turci 400. Tyto počty určuje Ankara. Žádná jiná islámská země nemá v Evropě tak početné zastoupení svých občanů.
Byl odvolán z Turecka francouzský velvyslanec. Skandál vznikl po zavraždění francouzského učitele islamistou. Erdogan usiloval o sjednocení evropských muslimů okolo Turecka a o předstižení hlavních konkurentů Turecka „v boji o muslimské duše“. Konkurenty Turecka jsou šíitský Írán a wahábistická Saúdská Arábie.
Prohlášení francouzského prezidenta o tom, že Francie se bude postupně zbavovat zahraničních imámů a zpřísňovat boj s vnějším vlivem na francouzské muslimy, pojímá Erdogan jako úsilí omezit vliv Ankary na tureckou diasporu v Evropě a obecně na evropský islám.
Na tureckých konzulátech v Evropě začala fungovat „horká linka“ pro přijímání stížností muslimů na jejich utiskování Evropany.
Od roku 2010 se otázkami turecké diaspory zabývá Předsednictví pro Turky v zahraničí a příbuzná společenství (Presidency for Turks Abroad and Related Communities), na něž dohlíží tureceké ministerstvo kultury a cestovního ruchu. Oficiálním posláním je podporovat aktivizaci účasti etnických Turků a na ně historicky napojených národů, včetně turkických národů RF, na veřejném životě zemí, v nichž žijí. Příbuzná společenství jsou sunnitští muslimové jakékoliv národnosti, rodáci z Anatolského poloostrova a jejich potomci, včetně Kurdů, Arménů a Řeků. Diaspora zde má nadnárodní kulturně historický význam. Ruský vědec Danilevskij by formování nadnárodního spojení zahraničních Turků a příbuzných společenství nazval úsilím k vytvoření nového kulturně historického typu, nové civilizace na turecké bázi.
Bývalý turecký ministerský předseda Demirel prohlásil: „Budeme mluvit s každým Arménem i pravoslavným. Budeme s nimi mluvit o naší velké společné minulosti.“ Zřejmě se po druhé karabašské válce jeho slova k Arménům dostanou rychle.
Otázky života turecké diaspory se dříve považovaly za vnitřní záležitost země pobytu. Jednalo se například o přítomnost Turků v místním životě, dvojí občanství, osvojení tureckých dětí evropskými rodiči, atd., což dnes Ankara považuje za otázky své zahraniční politiky.
Erdoganovo Turecko má snahu zaujmout centrální postavení ve světové politice. S rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie rozšířilo svou zahraniční politiku na Balkán, do postsovětské Eurasie, Severní Afriky a Blízkého východu a upevňuje se tam. Do popředí vystupuje model „mnoha identit“, kdy se všem národům dříve patřícím osmanské říši navrhuje, aby „se připojily se k činnosti turecké diaspory“.
Ankara má v plánu vytvořit v různých zemích početnou vrstvu obyvatel neorientovaných na tyto země, ale na dědictví Osmanské říše, a Turecku zajistit přítomnost v nejdůležitějších oblastech světa.
Turecko přestalo hlásat svoje dřívější heslo „žádný problém se sousedy“. Zvolilo strategii geopolitického útoku provokujícího konfrontaci s Francií v Libyi, s Řeckem ve Středozemním moři, s Ruskem v Sýrii a s Arménií na Kavkaze.
Převzato z Fondsk.ru
outsidermedia.cz
