Trvale si pamatuji negativní posuzování otázek, vztahujících se k okupaci Sudet v r. 1938 včetně dnešní sudetoněmecké otázky
Trvale mi zůstává v paměti neradostné a negativní posuzování všech proč a proto, vztahujících se k okupaci Sudet v roce 1938 včetně dnešní sudetoněmecké otázky
Rodiče žili od roku 1919 v Píšti, kam otec nastoupil po návratu z první světové války (z Francie jako francouzský legionář) k finanční stráži na nově zřízenou celnici. Otec pracoval nejprve jako řadový celník, později jako velitel celnice, matka byla v domácnosti. Mám ještě mladší sestru, obě jsme chodily v Píšti do školy, já jsem pak až do roku 1938 navštěvovala reálné gymnázium v Hlučíně.
Situace v okolí našeho bydliště byla zhruba asi až do roku 1936 klidná, teprve stupňováním nacistického vlivu v letech 1937 až 1938 docházelo ke kontraverzím s německými obyvateli. Poměry se začaly vyhrocovat tím, že převážně mladí fanatici, kteří se hlásili k německé národnosti, po výtržnostech utekli do Německa, odkud později podnikali teroristické výpady do Píště a okolí. V posledním období to byly ozbrojené přepady, především právě proti české celnici v Píšti, při nichž se běžně střílelo.
Terorizování českých obyvatel ozbrojenými skupinami sudetských Němců spolu s říšskými Němci bylo poněkud utlumeno po obsazení strategických bodů u hranice naší armádou za první a druhé mobilizace, ale přestřelka trvaly dále.
Otec zůstal v Píšti jako velitel celnice až do oficiálního odsunu celníků, četníků a armády do vnitrozemí. Já s matkou a nemocnou mladší sestrou jsme krátce před zabráním Sudet odjely vlakem jen s nejnutnějšími potřebami. Veškeré bytové zařízení apod. jsme nechaly v Píšti.
Pokud si pamatuji z osobních poznatků do doby opuštění Píště a z pozdější omezené korespondence se známými, kteří zůstali v Píšti, tak tuto obec při anexi opustili prakticky jen zaměstnanci státních orgánů, z ostatních obyvatel pravděpodobně nikdo. Pro místní obyvatele nebylo vystěhování několika českých rodin nějak zvlášť vzrušující, pro nás všechny, kteří jsme se museli vystěhovat, to byla tragédie.
Ve svém dvoupokojovém bytě v Píšti jsme zanechali veškeré bytové zařízení, kromě ošacení a osobního prádla jsme nic jiného nestačili odvézt. Odškodnění za zanechané věci jsme nedostali.
Odjely jsme tehdy vlakem do Čáslavi, kde jsme v našem rodinném domku měly k dispozici jednu podkrovní místnost (užívanou v létě pro dovolenou). Delší dobu, něž nám nájemník uvolnil celý domek (celkem čtyři místnosti vč. podkroví), jsme obývaly tuto jednu malou místnost. O otci jsme delší dobu neměly žádné zprávy, nevěděly jsme, kde vůbec je. Po odvolání z celnice v Píšti byl otec přidělen zemským celním velitelstvím na různá pracoviště celních úřadů v oblasti Moravy.
V době, kdy jsme museli nuceně opustit Píšť, bylo mi patnáct let, nedovedla jsem tedy v plné míře chápat širší souvislosti mezinárodní politiky nebo hloubku zrůdnosti nacismu a nakonec i všeobecně mezilidské vztahy. Toto všechno jsem začala postupně chápat později. Prožité strasti, jako např. obavy o otce při přestřelkách na hranici, odkud se někdy nedostal domů po 24 hodinách služby, nebo i moje vlastní potíže při denním dojíždění na kole z Píšti do hlučínského gymnázia přes vojenské drátěné zátarasy (jiná doprava nebyla) atd., sice v průběhu 50 let dalšího života ztrácely na ostrosti a intenzitě, ale trvale mi zůstává v paměti neradostné a negativní posuzování všech proč a proto, vztahujících se k okupaci Sudet v roce 1938 včetně dnešní sudetoněmecké otázky.
Jiřina Janáčková, tehdy Píšť
