Trpaslíkům se musíš klanět hluboko
22.7.2019 Ivo Šebestík
Ivo Šebestík píše o výmluvnosti vztahu trpaslíků ke skutečným osobnostem kultury.
Byl to polský básník a autor aforismů jménem Stanisław Jerzy Lec, kdo je autorem výroku o trpaslících, kterým je nutno klaněti se hlouběji, nežli velikánům. Vskutku, velmi obrazné to rčení, při kterém je velmi snadné představit si celý výjev v dokonale pestrých barvách….
Na aforismus Stanisława Jerzyho Lece, na Hérostrata i na vraha Lennonova si vzpomenu vždy, když někdo, kdo za sebou nemá žádné pozoruhodné dílo a je národu vcelku ukradený, začne útočit – a zpravidla velmi hloupě – na osobnost, která takovéto dílo v některém uznávaném a prospěšném oboru vytvořila. Je sice pravda, že „orel much nelapá“, ale jed hadem vystříknutý z trávy přímo do očí přesto může pálit. Zejména pokud si ona osobnost (v již důstojném věku přinášejícím větší citlivost na ohavnosti) ještě nepovšimla, že se časy po čertech změnily a že úcta a respekt k osobnostem přestávají platit. Na jejich místo nastupuje neúcta oné Lipovetského „Éry prázdnoty“.
Ano, je řeč také (a mimo jiné) o těch trpaslících, kteří se v čase životního jubilea Karla Gotta snaží vymazat tuto po téměř šest desetiletí působící stálici české kultury. Odhodit ji na smetiště, aby už nezacláněla jejich hypermoderní antikultuře. Tito bezejmenní se útoky na Gotta snaží zviditelnit. No budiž, přejme jim to, když nemají jiné cesty ke Slunci. Zároveň ale takto chtějí zřejmě vypudit z kulturně vyprázdněné přítomnosti dost možná celou epochu, ve které se česká kultura kupodivu – kdo by to byl býval řekl? – rozvíjela, a to i navzdory represívnímu politickému a málo funkčnímu hospodářskému systému.
Patrně nejde ani tak o Karla Gotta osobně jako o zúčtování s celou českou kulturní minulostí, možná už od Nerudy a Mánesa až na samotný práh současné kulturní nicoty. Zúčtování s kulturou, kterou zřejmě nenávidí, neboť přesahuje jejich obzor, chápání i možnosti. Nějak intuitivně tito malí Hérostratové tuší, že oni sami nikdy žádné proslulosti nedosáhnou. Nejenom proto, že se jim na větší výkony nedostává talentu, píle ani sil, ale vůbec proto, že současnost je ve všech ohledech tak nějak efemérní.
Je jako roj mýdlových bublin vypuštěný do vzduchu. Je jako jepičí tanec nad vodami a blikání světlušek v metanovém ozónu bažin. Přítomnost, ve které nic netrvá, vše míjí, ztrácí se, vyháněno tím, co se ihned dere na světlo, aby to s prvním paprskem světla okamžitě zablikalo a zhaslo. Bez sebemenší naděje na trvalý zápis do paměti lidí. Všechno v současné takzvané kultuře mizí dřív, než se to stačilo zformovat. Kdepak sláva na šedesát let! Něco takového jednou odejde s Karlem Gottem, stejně jako hvězdné herectví odešlo s Janem Werichem, Vladimírem Menšíkem, Milošem Kopeckým, Jiřím Sovákem nebo s Rudolfem Hrušínským, nejstarším toho jména.
Přišly písničky bez melodie, se slovy bez myšlenky a bez obsahu (v tom lepším případě!). Jeden jediný rytmus na pět stovek „písní“ vystříhaných z jediného kusu plechu. Co Čech, to seriálový herec a frontman nějaké kapely. Pokud možno v jedné osobě. Zkrátka dva v jednom: šampón i kondicionér! Kdepak, z takto vypěstované „kultury“ žádná trvalá sláva už nepoplyne.
Asi proto tolik jedu zpěvákovi staré éry k osmdesátinám. Naštěstí, útočících trpaslíků přece jenom zase tak mnoho není…
