Tradiční germánská okupační politika
Tradice germánské okupační politiky
Germánští panovníci se naučili od Říma také napodobovat okupační taktiku a strategii, kterou doplňovali a dál rozvíjeli o své osobní zkušenosti. Nejprve je vhodné připomenout, že v tradici jsou vždy uloženy zkušenosti minulých generací. A zkušenosti Říma, ale i Germánů byly skutečně přebohaté.
1) Na obranu říše franské se zřizovaly marky - vojensky organizovaná pohraniční území k ochraně vlastního státu, ale i jako organizace schopná se ve vhodný okamžik rozšířit na účet cizího území. Perspektiva další expanze byla strategickým cílem každé marky. Markrabě měl taktickou a operační samostatnost, mohl a také vedl války se svým sousedem z vlastní iniciativy a jeho vrchní pán, císař, se mohl v takové situaci tvářit jako neutrál a dokonce se nabízet za rozhodčího, usmiřovatele a soudce. Když však markrabě prohrával, zasáhl císař celou silou svého státu. Tato taktika a strategie - dvojí úloha císaře a markraběte, dávala říši značný manévrovací prostor. Již tehdy se mohla realizovat ochrana před agresivním markrabětem ochranou u císaře a říše, která však nakonec stejně vždy vedla k podrobení. Tady má své kořeny myšlenka protektorátu - ochraňovat a přitom zabrat!
Proti Slovanům v Polabí postupovala marka srbská, později též braniborská a míšeňská. Název byl často odvozen od útočného směru. Podél Dunaje pronikala marka východní. K tomuto názvu se po staletích vrátil i Adolf Hitler, když zabral Rakousko a pojmenoval ho Ostmarkou.
Když se germánské marky dostaly na území dnešního Rakouska až k současným hranicím dnešního Maďarska a na severu od nás se protislovanské marky prokousaly daleko na východ, k hranicím polského státu - dostal se český stát do strategického obklíčení. V něm zůstal až do roku 1945. A právě toto strategické obklíčení bylo určujícím vnějším faktorem české zahraniční politiky. Nezáleželo příliš na osobních přáních jednotlivých Přemyslovců. Geopolitická situace jim umožňovala bojovat, ale také kolaborovat, být v některých sporech v německé říši neutrální a v jiných se do poměru v říši vměšovat. Podobně si počinali i němečtí panovníci ve vztahu k poměrům nejen u nás, ale i v Uhrách, Polsku i u dalších sousedů. Do německých sporu se například dovedně vměšoval Přemysl I. (1160-1230). Klid a mír dovedl českému království zajistit Karel IV. (1316-1378), ale jen proto, že byl současně nejen českým králem. ale i římskoněmeckým císařem.
Již Karel Veliký založil marku českou. Proti Bretaňcům vznikla na Loiře marka bretaňská. v Katalanií marka španělská, na Sále marka srbská, ve Šlesvicku marka dánská a proti Slovanům postupovaly marky míšeňská a braniborská. Podél Dunaje působila marka východní, v Itálii marka veronská apod. V čele každé marky byl markrabě, přičemž byly některé marky spravovány přímo členy vládnoucí dynastie. Ani němečtí historikové nemohou popřít, že na území marek docházelo ke germanizaci tam usazeného obyvatelstva. Úkolem ovšem nebyla jen obrana říše, ale i perspektivní rozšiřování vlastního území. V německých učebnicích se zcela nezakrytě, bez jakéhokoli náznaku sebekritiky popisuje, jak za vítězným feudálem postupovali kolonisté. A tak tu například můžeme číst: "Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni až za Odru, to znamenalo příchod vyšší kultury na východ". Z uvedeného textu je zřejmé, že vyhlazení slovanských kmenů bylo už v té době chápáno jako kulturní přínos.
O několik stránek dále se píše. že Albrecht Medvěd „získal území na řece Havel, kde roku 1154 zřídil marku Brandenburg. Nastěhovali se tam zástupy německých sedláků. Osadníci z Frieslandu, Holandska a Flander odvodnili bažinaté nížiny".
Zejména učebnice z nacistických let zcela otevřeně a v oslavném tónu psaly o záborech cizího území. Uváděly. že osadníci z oblasti Thüringen a Dolního Saska, kteří se nastěhovali do Míšně a do Lužice, "dali zemi německý ráz". V dobytých zemích Meklenburska a Pomořan markrabě usadil "selské syny, kteří zůstali bez zděděného majetku. Brzo pak německý železný pluh zorával nově získanou půdu. Také ve Slezsku. které Fridrich Barbarossa oddělil od Polska. se usadili rolníci ze středního Německa". Podrobně je také popisováno pronikání podél Dunaje až k toku Dyje.
Germánská negativa v českých dějinách v 7.-12. století, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
