Tomu, kdo si vybíral mezi válkou a hanbou a zvolil ztrátu cti, se dostane obojího

Sergej Čerňachovskij

3. 9. 2021

Následujících pět let slibuje, že budou horší než ta předchozí.

Podivné stažení americké armády z Afghánistánu připomíná jak stažení Američanů z Vietnamu, tak i stažení sovětských vojsk z téhož Afghánistánu.

Poté, co Američané podepsali 27. ledna 1973 Pařížské mírové dohody mezi Vietnamskou demokratickou republikou (VDR), Spojenými státy, proamerickým režimem v Saigonu a Prozatímní revoluční vládou Republiky Jižní Vietnam, provedli  29. března téhož roku úplné stažení svých vojsk a zanechali v Jižním Vietnamu dobře vyzbrojenou milionovou armádu saigonského režimu, proti které se postavila dvěstětisícová armáda VDR a partyzáni Vietkongu. Proamerický režim odolával více než dva roky, 30. dubna 1975 však Lidová osvobozenecká armáda obsadila Saigon a 2. července 1976 se VDR a Jižní Vietnam spojily do Vietnamské socialistické republiky, která existuje dodnes.

Sovětská vojska byla z Afghánistánu stažena Gorbačovovým rozhodnutím 15. února 1989 v souladu s Ženevskými dohodami podepsanými 14. dubna 1988 mezi SSSR, USA, vládami Afghánistánu a Pákistánu. V té době měla afghánská vláda silnou a efektivní armádu, vycvičenou a technicky vybavenou Sovětským svazem, a ovládala většinu území země (26 z 28 provincií), zatímco mudžahedíni podporovaní Spojenými státy, Íránem, Pákistánem a Čínou jen dvě provincie. Afghánská vláda dlouhodobě úspěšně zadržovala útoky mudžahedínů, ale v roce 1992 poté, co Gorbačovovo a Jelcinovo vedení odmítlo poskytnout bojující afghánské armádě munici, palivo a náhradní díly, začala rychle ztrácet kontrolu nad zemí a byla svržena islamisty 28. dubna 1992, země se poté začala nořit do chaosu v důsledku nepřátelství mezi vojensko-politickými skupinami.

Spojené státy se stáhly z Vietnamu poté, co utrpěly ponižující porážku. SSSR opustil Afghánistán z rozmaru „perestrojkové“ skupinky v Moskvě. V obou případech byli poraženi ti, které po sobě zanechali, a v obou případech ti, kteří zůstali, měli sílu dlouho odolávat. Afghánská vláda měla navíc sílu vyhrát, kdyby jelcinovská Moskva nepřipravila vládní armádu o její základní potřeby.

Nyní Spojené státy téměř uprchly z Afghánistánu a afghánská armáda se rozprchla při první zprávě o odchodu Američanů.

Můžeme se dohadovat, jestli Američané museli poslat armádu do Vietnamu v roce 1961 a do Afghánistánu v roce 2001 a zda totéž musel udělat Sovětský svaz do téhož Afghánistánu v roce 1976, ale obecně platí, že jestliže pošlete armádu do cizí země, tak stáhnout je ji možno buď tehdy, když je poražena, nebo tehdy, když porazila nepřítele a dosáhla svých válečných cílů, jak to bylo vyryto na šavli jednoho z východních vojevůdců: „Netas bez příčiny, nezasuň bez slávy“.

Je známá věc, že jestliže si vybíráte mezi válkou a hanbou, tak ten, který si vybere hanbu, získá válku i ztrátu cti.

Když Spojené státy vtrhly do Afghánistánu, oznámily, že jej přišly ochránit před terorismem a radikálním islamismem a vybudovat „moderní demokratickou společnost“. Teď utekly a zanechaly, ty, kteří jim věřili, na pospas islámistům.

Hodně se mluví o budoucnosti Afghánistánu, ještě více o tom, co bude se sousedními zeměmi, tedy se střední Asií a Blízkým východem, a jak to ovlivní Rusko. Někteří spekulují o tom, že následky mohou být tragické.

Spojené státy, které bojovaly ve Vietnamu a posléze jej opustily, na to doplatily celonárodní krizí 70. let. Může se sice zdát, že Amerika je symbol nezničitelné moci a prosperity, ale Amerika 70. let nebyla Amerikou let devadesátých. V roce 1979 prezident Carter v projevu k národu řekl: „Toto je krize, která ovlivňuje samotné srdce, duši a ducha naší národní vůle. Tuto krizi můžeme vidět v rostoucích pochybnostech o smyslu našich životů a ve ztrátě jednoty cílů našeho lidu. Podlamování naší víry v budoucnost je spojeno s hrozbou zničení samotného sociálního a politického uspořádání Ameriky … Většina našich lidí poprvé věří, že příštích pět let bude horších než posledních pět let. „

Spojené státy byly již tehdy odsouzeny k zániku, ale SSSR nejprve v 70. letech souhlasil se „zadržováním“, poté v 80. letech s přímou kapitulací a vzdal boj, který vedl 70 let. Spojené státy odtáhly z Vietnamu, kde utrpěly porážku, Sovětský svaz z Afghánistánu těžce očarován absurditami „nového politického myšlení“ a na vrcholu moci. Naše země na to doplatila nejhlubší krizí, zničením státu, ztrátou důvěry všech mezinárodních partnerů.

Vezmeme-li celé období od časů 2. světové války, tak Spojené státy nezískaly ani jedno plnohodnotné vojenské vítězství, přesto uměle vyvolávaly dojem, že mají nezničitelnou moc, vždy vítězí a jsou spolehlivou ochranou svých vazalů, kteří jim za ni opláceli poslušností a loajalitou.

Teď je to jinak: Spojené státy ukázaly světu, že jsou připraveny zradit své klienty a vazaly a že jejich patronát je nespolehlivý, že se mohou každou chvíli otočit a odejít.

Můžete se tajně (či otevřeně) radovat z porážky Američanů, ale mnohé ze světového řádu byl  založeno na myšlence jejich spolehlivosti a síly. Nyní je jasné, že ani jejich spolehlivost, ani jejich síla neexistuje.

To však znamená, že konstrukce, která byla založena na „jediné globální supervelmoci“, se rozpadá. A zhroucení chybné struktury bývá ještě horší než struktura samotná.

Převzato z Fondsk.ru

Outsidermedia.cz