České národní listy

Tomáš G. Masaryk a Rakousko-Uhersko část IV

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

V kontaktech s českou veřejností se snažil povzbuzovat zdravé sebevědomí, pozitivní iniciativu individuální i kolektivní, vědomí, že záleží na přístupech a práci každého jednotlivce. Přesto, že se nikdy nesnížil ke štvaní a k rozdmychávání nenávisti a vášní, bylo několik veřejných politických schůzí s jeho účastí policií rozpuštěno. Ve svých projevech pro veřejnost se zabýval stejnou problematikou jako v říšské radě, což někdy voliči pociťovali jako poněkud vzdálené tomu, co se jevilo důležité v jejich vlastním volebním okrese. Zdá se, že si postupně uvědomoval, že krátkodobé cíle, související s dobýváním výhod a ústupků od vlády ve prospěch české veřejnosti, měly pro většinu voličů při nejmenším stejnou důležitost jako cíle dlouhodobější. Tradice pasivity a pocit bezmocnosti vůči nespravedlivému zacházení vlády s českým národem byla v české veřejnosti příliš silně zakořeněna než aby měla dostatek důvěry v dlouhodobější koncepce politiky. Postupně Masaryk také pochopil, že bylo téměř přirozené, že negativismus a radikalismus Národních listů, částečně živící politické iluze o možnostech českých poslanců  říšské radě, byly bližší stavu mysli značné části voličů, které mělo jen malou důvěru v dobrou vůli vlády a rakouských Němců.

Poslední desetiletí 19. století je často označováno za století nacionalismu, většinou s negativní implikací. Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných. Národní komunita potenciálně skýtala podmínky pro pochopení problémů veřejného zájmu, pro efektivní a smysluplnou komunikaci veřejnosti s politiky, a v důsledku toho i možnost plnohodnotné občanské politické participace. Jinými slovy, národní entita byla natolik integrovanou společností, že poskytovala řadu nezbytných podmínek pro rozvíjení demokracie. To byl v Evropě případ nejen českého národa. Ale za existence nerovnoprávného vztahu mezi privilegovanými a neprivilegovanými národy tyto ,občanské‘ a ,demokratické‘ dimenze nemohly nikdy nabýt své plné hodnoty a smyslu.

Když si vláda vymyslela nelegitimní důvod k vyhlášení výjimečného práva jako prostředku k zastavení politické aktivity nad Prahou a okolím od poloviny září 1893, Masaryk, který se krátce před tím vzdal svých poslaneckých mandátů, byl v tisku několikrát obviňován z toho, že jeho ,realismus’ byl příčinou zvýšeného radikalismu české mládeže. Masaryk se bránil, a zároveň začal hledat alternativní cesty k pozitivní práci nepolitickými prostředky a k ozdravění demoralizovaného sebevědomí českého národa.

Začal daleko více než předtím pozitivně hodnotit unikátnost české historické dimenze, v níž nalézal cenné inspirační hodnoty týkající se národní filosofie a potřebné k pozitivní iniciativě a práci jednotlivců, v jejich prospěch i prospěch českého národa. Jeho orientaci na českou historii, na participaci v českém ženském hnutí, na komunikaci se studenty včetně kritiky jejich mnohých postojů, je možné považovat za vyjádření jeho resignace na naději uskutečnit tolik potřebné politické i nepolitické reformy v říši ve spolupráci s rakouskými Němci, v důsledku jejich nedemokratických a často i extrémně nacionalistických postojů. Neznamenalo to, že by přestal věřit v české státní právo, ale považoval za rozumné soustředit se více na implikace principu přirozeného práva národů na svou důstojnou existenci, z nich nejdůležitější bylo vědomé soustředění se na vlastní pozitivní rozvoj především vlastními silami včetně ,práce drobné‘. To bylo i výrazem jeho filozofie hledat pozitivní východiska z krizí, východiska, která by jinými právě dosažitelnými prostředky, a navzdory nepříznivým podmínkám, směřovala k vyšší úrovni, dospělosti a zodpovědnosti lidí za sebe i za národ. Práci k posílení úrovně národní komunity viděl jako alternativní cestu k prosazení větší nebo dokonce úplné samostatnosti každého národa, a to i bez existence starých pergamenů, i když jejich cenu v této době nijak nepodceňoval. [1] Není od věci si všimnout, že podobný demoralizující účinek jako mělo dva a půl roku trvající výjimečné právo, mělo zrušení Badeniho jazykových nařízení v r. 1897 a následné nové vyhlášení výjimečného práva, jež byly výsledkem brutálních tlaků německé Vídně. Masaryk nikdy nevěřil v možnost trvalého prosazení rozšířených práv českého jazyka ve vnitřní státní administrativě v době, kdy Austroněmci tvrdě požadovali zavedení němčiny jako státního jazyka. Masaryk sdílel názor, že zrušení jazykových nařízení znamenalo zlom v loajalitě českého národa vůči habsburské říši, ale zároveň byl poměrně kritický k české oficiální politice po roce 1893 vzhledem k jejím iluzorním představám o možnostech dosáhnout podstatných ústupků pro český národ od říšské vlády ve Vídni.[2]

Ve vzdělávací práci pokračoval jinými způsoby i po resignaci svého poslaneckého mandátu. Koncem 90. let dokončil řadu prací týkajících se české historie v evropském kontextu. Ukazoval jimi jak cenné a málo známé tradice a osobnosti české historie a jejich relevanci k moderním potřebám tak filosofii, která na základě zkušeností a přijetí určitých hodnot byla spolehlivým vodítkem k pozitivní práci. Její podstatou byly humanitní ideály a demokratická orientace, týkající se jak intelektuálního a mravního růstu jednotlivců , včetně charakteru, tak konstruktivních vztahů k ostatním a k vlastní komunitě. V tomto kontextu minulost sloužila i k poučení i k návaznosti na vše pozitivní, co minulé generace vytvořily.[3] Filosofie historie obsažená v jeho pojetí, se brzy začala nazývat česká filosofie. Masarykovy politické eseje a brožury, které následovaly v dalších letech, ještě před tím než se stal r. 1907 po druhé poslancem, byly určeny hlavně českým politikům a politickým stranám, k jejichž činnosti byl Masaryk velmi kritický. Jejich úzké stranické obzory, půtky a nedostatečný důraz na kulturní a vzdělávací práci pro politickou úroveň národa, zbytečně oslabovaly potřebnou integritu a politickou dospělost českého národa, do nichž Masaryk vkládal největší naděje jak z hlediska rozvoje efektivní demokracie tak z hlediska samostatnější existence českého národa. V podtextu jeho druhého poslaneckého působení od r. 1907 již schází víra v dlouhodobou existenci habsburské říše.