Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomáš G. Masaryk a Rakousko-Uhersko 2

5. 3. 2021

 

Tomáš G. Masaryk a Rakousko-Uhersko 2

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

 

              Tento poznatek byl jedním z jeho největších rozčarování v politice v tomto období a trvalo více než rok a půl než této skutečnosti plně uvěřil a zahrnul ji do svých postojů a argumentů. Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit.[1] Postupně vkládal určitou naději do mladších generací Austroněmců, které měly více příležitost ke kontaktům s více demokratickým světem, včetně západní filozofické literatury, a sám svými články v německy psaném tisku (Die Zeit)  přispíval od poloviny 90. let k tomu, aby rakouští Němci, zvláště inteligence, byli více informováni o situaci a problémech české politické scény. V řadě důkladných článků vysvětloval jak ‚českou otázku‘ tak zájmy říše.[2] Vědom si rozdílů v demokratickém a nedemokratickém způsobu myšlení, opět doufal, že znalosti, věcné analýzy a argumenty týkající možností pozitivního rozvoje a pokroku jednotlivých národů i říše, musí nutně ovlivnit většinu austroněmeckých politiků i veřejnost. Avšak i tato jeho víra byla postupně zklamána.

V historické literatuře se objevuje názor, že nikdy před tím a nikdy po roce 1893 říšská rada neslyšela tak věcně i statisticky fundované projevy a analýzy všech závažných problémů říše,  jakými byly mnohé projevy mladočechů, včetně tří realistů.[3] Jejich vlivu na českou veřejnost pomáhala skutečnost, že jejich doslovné překlady nebo jejich podrobné obsahy byly uveřejňovány v Národních listech[4] a v Čase. Čeští poslanci také často obcházeli korunním projevem a vládou vyhlášený princip „nepolitické politiky“ s jeho zákazem dělat souvislosti mezi vnitřní a zahraniční politikou a naopak. Už ve svém prvním projevu označil Masaryk tento podivný princip za „příznak celého systému“, který odsuzoval poslance nezabývat se „velkými politickými otázkami“,[5] ale jen nepodstatnými problémy. Ve svých čtrnácti  důkladných a věcných projevech v radě a šesti v delegacích se Masaryk věnoval zvláště vzdělání, české otázce, sociálním problémům, a zahraniční politice.

I když byl Masaryk kritický k vládě, a důkladnými argumenty obhajoval požadavky směřující k větší federalizaci a demokratizaci (například všeobecné hlasovací právo, potřebu druhé české univerzity, zastavení násilného poněmčování Čechů v pohraničí, princip federalismu, rovnoprávnost národů, atd.), tón jeho projevů byl rok a půl umírněný, předpokládající, že vláda a většina poslanců zamítá potřebné reformy jen z neznalosti faktů a jejich souvislostí. Jeho umírněnost občas narážela na odpor jak některých voličů a spolků,[6]  tak  Národních listů,  které vždy vystupovaly mnohem radikálněji než si mohli dovolit mladočeši v radě. Tam totiž nebylo možné  uplatňovat původně proklamovanou politiku ‚důsledné opozice‘, neboť by se tak český národ nemohl podílet na praktických důsledcích pozitivních usnesení, která se někdy podařilo v radě prosadit zvláště v sociální oblasti, a to hlavně díky iniciativě českých poslanců.

Svůj neradikální postoj musel Masaryk vysvětlovat již voličům ve své ‚Strakonické řeči‘ 22. září 1891,[7] v níž odmítal radikalismus části mladočeské strany jako nerealistický, neplodný postoj, marně usilující v dané konstelaci sil o realizaci českého státního práva. Masaryk zároveň věřil, že tento cíl  nebyl zatím prioritou většiny českých voličů. Také důkladně vysvětloval svým posluchačům (a čtenářům), proč se mladočeská delegace, demokraticky, federalisticky a sociálně orientovaná, nemohla v radě spojit s některým politickým klubem, jako to činívali mnohem konzervativnější staročeši. Své názory stavěl do velké míry na víře, že až Němci  v českém království pochopí velké ekonomické a správní výhody federalismu, přikloní se také k požadavku českého státního práva. Nepovažoval za nemravný oportunismus, který sledoval zlepšení situace českého národa ve specifických oblastech, ale neslevoval ze základních programových principů a dlouhodobých cílů. Pro tuto řeč byl Masaryk staročechy se zadostiučiněním nazván politickým oportunistou.[8]

 Metoda důkladného zkoumání konkrétních problémů společnosti, proponovaná realisty, byla v politice naprosto něco nového, vzbuzující brzy údiv a respekt, ale také strach. Věcné analýzy a argumenty mladočechů narážely stále silněji na odmítavý postoj většiny austroněmeckých poslanců, kteří někdy až směšně obhajovaly „oprávněnost“ privilegií rakouských Němců, někdy dokonce urážlivě vůči Čechům. Postupně sílilo rozčarování Masaryka z kompetentního, ale marného úsilí českých poslanců podat v radě důkladné a relevantní informace a analýzy stavu říše a realistické návrhy na řešení problémů. Jak již bylo zmíněno, toto jedno z největších politických rozčarování Masaryka vedlo po roce a půl k podstatnému zvratu jeho předpokladů o možnostech federalizace a demokratizace říše v zájmu její vnitřní síly, stability a v zájmu prosperity jejich národů. Rozčarován, Masaryk se po dvou a půl letech, začátkem září 1893, vzdává svých poslaneckých mandátů. Vedly ho k tomu jak postoje většiny austroněmeckých poslanců, tak nespravedlivé postoje vlády, která navíc v polovině září vyhlásila nelegitimně nad Prahou a okolím výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku.  Masaryk se ještě snaží ovlivňovat svými německy psanými články, uveřejňovaných hlavně v Die Zeit, mladší generace rakouských Němců,  aby pochopily, že demokratičtější a spravedlivější postoje vůči slovanskému obyvatelstvu přispějí k dobrým vztahům, ke stabilitě říše. I to však byla práce marná.

Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému,  který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let  slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše.[9] Začátkem 90. let byl zvláště aktivní tomto ohledu vůdce austroněmeckých liberálů Ernst von Plener, který ve svém projevu v říšské radě již v říjnu 1891 trval na tom, že uskutečnění českého státního práva (t.j. větší suverenity českého národa a království v rámci říše) by říši zničilo.[10]

Později, ve svém druhém poslaneckém období Masaryk volil již přímou konfrontací s nespravedlivou, ba i nelidskou a nelegitimní podstatou přístupů vlády, vycházející z pozice síly, obhajoby privilegií a politiky expanse. Přes jeho důkladné úsilí rozumět situaci, se zdá, že nedocenil hluboké iracionální aspekty nedemokratických postojů a nedemokratické politické kultury Austroněmců a Němců.

První projev,  který indikoval podstatný zlom v jeho filozoficko-politických předpokladech,  pronesl na českém sněmu  7. dubna 1892. Zabýval se v něm  nedemokratickými a nespravedlivými přístupy Austroněmců vůči neněmeckým národům. Druhý, podobný, přednesl 18. listopadu 1892 v říšské radě.[11] V prvním projevu se ještě vrátil k punktacím, které charakterizoval tak, že Čechům dávaly sliby a Němcům skutky, a že by nikdy nemohly mezi Čechy a Němce přinést smír, protože vytvářely podmínky k poněmčování českého obyvatelstva. V obou projevech kritizoval politickou filozofii rakouských liberálů, která vyznávala centralismus, silný stát a nutnost politické a privilegované převahy jedné národnosti, jmenovitě německé -- germanizující, nivelizující a unifikující, požadující němčinu jako státní jazyk. V projevech v delegacích Masaryk kromě jiného dokazoval, že ne Rakousko potřebuje Německo, ale naopak, že Německo potřebuje Rakousko ke své výbojné politice na Balkán, kde již bylo hospodářsky Rakousko Německem značně vytlačeno .[12]

 

 

[1] Nejsilněji byly tyto názory vyjádřeny v Masarykově projevu v českém sněmu 7. dubna 1892, o němž bude řečeno ještě více. Řeč o vídeňských punktacích, in: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. 31-46. Téměř celý projev byl uveřejněn v českém tisku: Sněm království českého, in: Národní listy, 8. dubna 1892.

[2] O této obdivuhodné Masarykově činnosti má v tomto sborníku příspěvek kolegyně PhDr. Jana Malínská.

[3] Takto charakterizoval činnost mladočechů již Josef PENÍŽEK, který celkovou politickou aktivitu v Čechách v letech 1891-93, včetně participace veřejnosti, považoval za intensivnější než za první československé republiky. In: Česká aktivita v Čechách v letech 1878-1918.  I-II,  Praha 1930-31, díl I, s. 116.Také zmiňuje málo známou skutečnost, že čeští poslanci byli první, kteří vnášeli do jednání rady otázku sociálních problémů a nutnosti jejího řešení, J. PENÍŽEK, Česká aktivita, II, s. 207. Naznačuje, že tato intensivní, demokraticky orientovaná politická činnost byla velkým vkladem pro politickou úroveň české veřejnosti po vzniku Československé republiky v roce 1918. Tento názor měl v této době i Kamil Krofta. Naopak v zahraniční historické literatuře je obvykle činnost mladočeských poslanců brána jako neúspěšná, bezvýsledná. Nedoceňuje se v ní, že jejich komunikace s českými voliči a veřejností měla trvale pozitivní důsledky.

[4] Jen stenografované projevy se mohly v překladech uveřejňovat v tisku, aby nad nimi byla možná kontrola policií. A jen německy pronesené projevy se stenografovaly. Teprve ze první světové války se začaly v říšské radě stenografovat i projevy neněmecké.

[5] Masarykův projev O průběhu říšských voleb, 20. května 1891,  T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, I, s. 61.

[6]  Např. politický spolek Sladkovský na své schůzi 12. srpna 1891. Čas, V. č. 39, 26. 9. 1891, s. 622-24.

[7]  Poslanec prof. Masaryk před voliči, in: Národní listy, 24. září 1891. Kvůli Masarykově projevu byl tento náklad Národních listů zkonfiskován policií a dán k cenzuře. Ale téhož dne 24. září 1891 Plzeňské listy publikovaly téměř doslovně Masarykův projev, Řeč posl. Prof. Masaryka ve schůzi lidu v Strakonicích. Masaryk se v této době zabýval radikalismem mladočeské strany v článku  v Čase, 17. října 1891, s. 666-670.

[8] Mladočeský obhájce oportunní politiky, in: Hlas národa, 25. září 1891. Ale i Národní listy začaly opět více útočit na Masaryka a realisty.

[9] Tímto problémem se zabývala i řada západních historiků; nejobsáhlejší publikace na toto téma je pravděpodobně soubor článků v Austrian History Yearbook, I-III, 3. část., USA: Houston: Rice University 1967.

[10] Říšská rada, in: Národní listy, 24. října 1891.

[11] Masaryk, T. G., Řeč na sněmu království českého, in: Národní listy, č. 99,  8. 4. 1892. Řeč poslance prof. Dr. Masaryka při rozpočtové debatě na říšské radě dne 18. listopadu 1892, in: Národní listy, 23. 11. 1892. Příloha k č. 324, s. 9. Oba projevy jsou součástí T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. .31-46, a s. 235-60.

[12] I v zahraniční hodnotné literatuře se setkáváme s názorem, že od r. 1891 Německo usilovalo o těsnější ekonomické vztahy s Rakousko-Uherskem, které postupně měly dorůst do spojené střední Evropy pod německým vedením. F. R. BRIDGE, From Sadowa to Sarajevo, London and Boston, 1972, s. 190-191. Nejen v této knize, ale v jiných pracích názory na podstatu reforem, které mohly stabilizovat a přispět k trvání habsburské říše, jsou v mnohém totožné s úsilím mladočeské delegace v říšské radě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář