Tlačenka jako za Goebbelse. Učí to na školách!
Socioložka varuje před bouráním tradic
17.04.2019
Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval překladatelku, socioložku, bývalou političku, členku rady Asociace nezávislých médií a též ženu, která vedla zbrojní firmu RDP Group a založila Asociaci zbrojního průmyslu – Viktorii Hradskou.
„Tlačenka" jako za Goebbelse. Učí to na školách! Socioložka varuje před bouráním tradic
Foto: Hans Štembera
Popisek: Protest za propuštění Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks, před britskou ambasádou v Praze
„V životě ses pohybovala mezi literáty, umělci, intelektuály a pak i v čistě mužské roli si žila život, kde se chřestilo zbraněmi a silnými slovy i nekalými praktikami. Jak to šlo všechno dohromady v tvém životě?“ nemohl se v úvodu nezeptat moderátor, který prozradil, že jsou oba dlouholetí přátelé. „Nejdůležitější je nepřemýšlet o tom, ale žít život tak, jak to přichází. Nejsem si ale jista, když říkáš nekalé praktiky, jestli zrovna ta zbrojírna, jestli tam jsem zažila ta největší svinstva…“ odpověděla paní Hradská. Ano, byla také v politice, což spolu úzce souvisí. Ale nepředbíhejme…
Viktoria Hradská v sobě spojovala protipóly již od narození. Tatínek byl Maďar a bohatý žid, maminka chudá Češka a katolička z velmi zbožné rodiny. V dospělosti se Viktoria Hradská vdala na Slovensko, kde se jí narodil „federální“ syn. „Takže jsi česko-slovensko-maďarská holka,“ odtušil Stanislav Novotný. „Jedna moje babička se jmenuje Alfieri, já jsem takové chodící Rakousko-Uhersko,“ směje se paní Hradská, která se narodila na konci války. „Trošku rozšířená V4…“ doplnil moderátor. „O pana Salviniho,“ završil vtipnou úvodní přestřelku jeho host. Paní Hradská se později znovu provdala – za slavného spisovatele Alexe Königsmarka. „Na jedné akci, kde nás posadili k jednomu stolu, mi řekl, že nejsem taková kráva, jak si myslel, a já jsem se zamilovala.“
Ještě předtím, než se řeč stočila na politiku a jiné běsy, porovnala žena s velkým kulturním rozhledem Čechy a jiné národy vtipně z hlediska nadávek. „My Češi máme fekální nadávky a tím se přibližujeme Němcům. Tady se pořád kálí a všude se válí lejna a posíláme se víme kam, zatímco na Slovensku a dál na jih jsou sexistické nadávky. Tam se dělají hrozné věci matce například (třeba jebem ti mat). Tam je jasně dán ten emoční rozdíl. A ve Španělsku mají jednu kouzelnou nadávku, která v překladu znamená: Nejsi hoden špičky stínu trusu koně sluhy mého. To už je vyšší dívčí,“ směje se.
V Evropě má dnes člověk chuť nadávat opravdu často. Paní Hradská zavzpomínala na kamaráda Zdeňka Podskalského, režiséra, jenž měl velmi zajímavou teorii na to, proč je socialistická politika špatná. „Prý proto, že je zásadně řízena třemi lidmi, kteří k sobě patří. Jeden z nich musí být fanatik. Vedle něj stojí oddaný blb. A aby tihle dva dokázali postupovat dál, potřebují toho třetího, a to je grázl. Ten chce jenom vládnout. Tihle tři vytvářejí socialismus,“ prohlásila. Od těch dob se, jak vidíme, nic moc nezměnilo, fanatiků, blbů, grázlů a socialismu je všude kolem nás víc než dost.
Hned na začátku 90. let se Viktoria Hradská dostala do politiky, když v České národní radě před rozpadem Československa de facto suplovala ministryni zahraničí, neboť vláda toto ministerstvo tehdy neměla. Nejsilnější zážitek pro ni byl, když vyrazila do Jugoslávie, konkrétně do Chorvatska, kde shodou okolností zrovna začala válka. „Přemýšlím vždy o tom, jestli vůbec mělo nějaký smysl, že jsem se snažila neudělat chybu v mezinárodních vztazích. Tohle byl ale viditelný úspěch. Dostala jsem vyznamenání z Chorvatska a stala jsem se čestnou občankou Daruvaru.“
V Chorvatsku žije druhá nejpočetnější česká menšina hned po USA, a Daruvar je jednou z hlavních enkláv. „Slavili 100 let a my jsme tam jeli jako delegace. Vezla jsem s sebou deset poslanců, měli jsme s sebou dopis od prezidenta Havla a měla být oslava, jenže přesně v tom okamžiku vypukl konflikt. Tehdy jsme válku neznali, byla jsem poválečné dítě. Když jsme dojeli, nechtěli nás tam pustit, protože už byla válka. Srbsko-chorvatský konflikt. Řekla jsem, že to není možné, že tam na nás čekají a jsou tam Češi a střílí se tam. Tak jsme tam jeli. Dnes už víme z televize, jak válka vypadá, ale tehdy to tak ještě nebylo.“
Když krajané do Daruvaru dojeli, místní Češi měli velkou radost. „Ukazovali nám nejstarší statek vedle školy, dědeček se houpal v křesle, děti a slepičky běhaly. A najednou střelba, schovali jsme se do sklepa školy. A když jsme potom vylezli, dědeček se houpal mrtvý v křesle. To tě prostě změní.“
Když šla paní Hradská v oné škole na toaletu, vylezla starší dáma v šátku a povídá: Pojďte sem, já jsem tady tajně. „A dala mi dopis. Byla to Češka, její syn byl zrovna vojákem. Byl nasazen, aby střílel na vesnici, kde ta máma byla. Odmítl to a byl odsouzen k smrti. Říkala mi to a byl to tak strašný zážitek… Byl v Bělehradě a já jsem tam vyrazila spolu s Jaromírem Novotným. Toho kluka jsme nakonec přivezli. Vydali ho České republice, podařilo se nám to vyjednat. A přivezli jsme i 250 dětí, pomohl s tím i prezident.“ I proto podle ní měl její vstup do politiky aspoň nějaký smysl, protože „někdy se může něco povést, a tak má smysl se snažit“.
I dnes má smysl se snažit, například bránit současným módním ideologiím. „Dozvěděli jsme se, že v Barceloně bylo staženo 200 pohádek, v dětské knihovně ve škole Taber už si děti nebudou moct půjčit knížku o Červené Karkulce ani Šípkové Růžence. Školská komise pro rovnost pohlaví totiž dospěla k závěru, že jde o sexistické příběhy a přispívá k šíření stereotypů a mužské a ženské roli,“ rozhořčeně připomněl jednu z posledních moderně ideologických zhůvěřilostí Stanislav Novotný.
Viktoria Hradská jej doplnila a vyzvala: „Mohli bychom si říkat, že jde o jednu školu, jenže takhle to začínalo s moc věcmi a zašlo to dál. Neměli bychom se bavit jen o těch pohádkách. Pojďme se vrátit do normálního světa, pojďme zkusit být tradičně normální. Ty nekonečné debaty o tom, jestli si mají děti vymyslet, jestli jsou chlapeček nebo holčička, a rozhodnout se, to bourá tradiční normální svět a zavádí cosi, co nikdo nezná, ani ti, kteří si to vymýšlí.“
„Je to vymyšlenost, ale když se to pořád goebbelsovsky opakuje, vleze to těm lidem pod kůži. Učí se to na všech humanitních školách, tato diskriminace normality,“ připomněl moderátor. „To je přesně ono. Vůbec už se nehovoří o tom, že se lišíme nejen pohlavím, ale třeba i inteligencí. Všechno to vypadá tak blbě, že to vypadá jako záměr,“ dodala paní Hradská, která položila i řečnickou otázku: Smí se ještě vůbec říkat národní stát, nejsme náhodou fašisti? A jsme nacionalisti, když jsme vlastenci? Oba se shodli na tom, že když jsme hrdí na svůj národ, vážíme si úplně stejně i národů ostatních. Chceme, aby byly jiné, nikoli stejné. Chceme jet na Slovensko na jejich lepší halušky, protože my je takhle neumíme uvařit.
