České národní listy

Teprve později jsem pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí

Před válkou jsme bydleli ve Falknově (dnešní Sokolov). Můj otec tam pracoval na nádraží jako hradlař. Na stejném hradle s ním střídali další tři železničáři, jeden Čech a dva Němci. Vzpomínám si, jak otec v době okupace i po válce říkával, jací to byli všichni dobří kamarádi, jak si rozuměli a chápali jeden druhého. To bylo do doby, než začal působit v Karlových Varech a Chebu Konrád Henlein.

V tu ránu se přátelství a kamarádství Němců změnilo v nenávist, ponižování a šikanování. To trvalo až do doby, kdy jsme byli nuceni domov opustit. Tady snad ještě poznámku, že jsme Falknov proti jiným vyhnancům opouštěli alespoň trochu kulturně. Protože byl otec železničář, bylo mu umožněno odjet s veškerým zařízením, když byl přistaven nákladní vagón, do kterého se vešly věci naší rodiny a ještě jednoho železničáře.

Vůbec nejhorší vzpomínku mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském hřbitově a pochopitelně po dobu okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. To jsme mohli až asi koncem června 1945.

Bylo velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít a pak hrobeček znovu sestavit. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Tenkrát jsem ještě moc nechápal, co se to vlastně kolem mne děje. Teprve později jsem pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí, a to bez ohledu na to, zda to byl hrob dospělého člověka či dítěte, jak to bylo v našem případě. Všechny české hroby byly zdemolovány a zbytky rozházeny po hřbitově.

Vladimír Fišer, tehdy Sokolov.