České národní listy

Tak také zemřela na skvrnitý tyfus moje teta a moje sestřenice,

 tak zemřela i žena bývalého ministra inž. Nečase a jeho dcera Věra…

Jiří Beneš

Zde jsem také poprvé viděl jeden z nejsmutnějších zjevů koncentračních táboru: práci žen. Ženy nejrůznějšího stáří, oblečené v roztrhané, nepřešité mužské šaty, přicházely v dlouhých řadách, netečně, bez nejmenšího zájmu o cokoli kolem, braly každá po třech cihlách a odnášely je. Nesly je něco dále než tři kilometry. Chtěla-li si některá odpočinout, hned zde byla esesmanka s revolverem a klackem a štvala na unavenou svého psa.

Ženy v Birkenau u Auschwitzu musily vůbec konat všechny práce, jaké konali muži. Bylo tam velké zemědělské hospodářství. Zapřáhli tři ženy do pluhu, čtvrtá pluh držela v zemi a řídila. Země tam byla těžká. Byla by to hrozná práce pro muže. Pro ženy to znamenalo v krátké době vysílení a smrt.

Zapřáhli šest až osm žen do velkého vozu a ženy musily vozit řepu, brambory, hlínu či uhlí. Táhly za provazy či za dráty a kolem pobíhala vorarbeitrová s bičem. Musily kopat kilometry dlouhé odvodňovací příkopy, stát při tom po celé dny nad kolena v ledové vodě a pak večer místo odpočinku stát mokré v blátě a za sychravého větru hodinu za hodinou apel. V táboře v Birkenau nebylo vody, nemohly se umýt, byly hrozně zavšivené a denně po stech umíraly na skvrnitý tyf, na břišní tyf a na zápal plic.

Tak také zemřela na skvrnitý tyfus moje teta a moje sestřenice, tak zemřela i žena bývalého ministra inž. Nečase a jeho dcera Věra…

»Paní Marie Benešová a její dcera Jarmila Krajčová byly stejně jako obě Nečasové v komandě Buny. To bylo naše trestní komando a kromě toho tam byly dodány všechny Češky. Měly tam hroznou práci a v táboře bez vody byla nesmírná špína. Všechny dostaly skvrnitý tyf.«

»Ležely u nás v nemocnici a my jsme neměly žádných léků, abychom jim mohly aspoň trochu snížit horečky. Všechny se tolik těšily aspoň na dopis z domova. Ale nedostaly nic. Teprve dlouho po jejich smrti přišlo nám několik jejich dopisů. To si dovedeš představit, kolik pro takovou nemocnou dopis z domova znamenal, a ty bestie esesmanky je nechaly celé měsíce ležet a nedaly jim je.«

»První umřela paní Nečasová. Právě 28. října. Ostatní umřely později. Jejich mrtvoly daly esesmanky vyhodit v pokrývkách ven před barák. Bylo tam tolik krys a ty je ohryzaly. Věru Nečasovou jsem ráno poznala podle svetru, který jsem jí sama dala. Bylo jí, chudince, před smrtí tolik zima a proto jsem jí dala svůj svetr. Ty ostatní nebylo už možno poznat.«

V téže době, kdy v Birkenau umíralo tolik žen ve špíně, kdy tábor byl zamořen skvrnitým tyfem a vši v milionech se hemžily v šatech, v lůžkách, v prádle a na tělech žen, v téže době ve vzdálenosti pouhých čtyř kilometrů v našem mužském táboře ubíjeli sta a sta mužů pro sebemenší nečistotu.

Výňatek z knihy „V německém zajetí“, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2010, autor Jiří Beneš